Přírodní, přirozené a umělé

Čeština dokáže na rozdíl od mnoha jiných jazyků jemně rozlišovat mezi přírodním a přirozeným a každý rodilý mluvčí umí tato slova přirozeně (ne přírodně) používat. Cizí jazyky, které mají ve svém přirozeném (ne přírodním) jazyku pro to jen jedno slovo, třeba natural nebo naturel, s tím musí mít potíže; němčina si vypomohla složeninami. Obě tato česká slova znamenají původně to, co se při-rodilo, co při-rostlo, přírůstek. Pokud nějaký přirozený jazyk (tj. jazyk, do nějž jsme se přirodili, vrodili, narodili) má potřebu dvou takových slov, lze očekávat, že jimi chce vyjadřovat něco podstatně odlišného. Zdá se, že jedním kritériem, rozlišujícím obě slova, by mohlo být toto: to, co je přírodní, by se přirodilo, i kdybychom tady my lidé nebyli; přirozené naproti tomu je to, co se nějak přirodilo spolu s námi,  aspoň částečně naším přičiněním. Proto také je to, co je přirozené, kulturně podmíněné.

Tak např. chovat se přirozeně znamená v různých kulturách něco jiného a má to být v souladu s přirozenými pravidly a zákony společnosti. Když se někdo začne chovat přírodně, je lépe se z jeho dosahu odklidit. Hovoříme přirozeně o přírodních zákonech v přesvědčení, že ty tady už byly dříve, než jsme se přirodili my lidé. Naproti tomu používáme spojení přirozené zákony v přirozeném právu, které naštěstí není právem přírodním. V tomto smyslu se novější označení „přírodní vědy“ moc nepovedlo, staré „přírodověda“ je dokonalé. Zajímavé se také zdá být označení „přirozená čísla“, tj. čísla 1, 2, 3, … Historikové matematiky nacházejí původ tohoto označení v aritmetice Níkomacha z Gerasy (1. stol. po Kr.), kde se píše něco o „přirozené řadě“. Tuto aritmetiku přeložil v 6. století Boethius do latiny a tam poprvé použil termín „přirozená čísla“. Do běžného používání to pak zavedl d’Alembert a čeština to převzala zřejmě přes němčinu. Oba jazyky říkají shodně, že to nejsou čísla „přírodní“, tj. od přírody samé, ale že vznikají přirůstáním, přirozováním v přirozené řadě. Reálná čísla se naproti tomu zdají být čísly přírodními, od přírody; proto jsou „skutečná“. Kdysi jsem přeložil velice hezkou knihu britského matematika Iana Stewarta (viz Vesmír 76, 106, 1997/2), která se jmenuje Nature’s Numbers, jako Čísla přírody; teď bych si možná pohrál s jiným překladem názvu: Přírodní čísla.

Rozdíl obou slov je také patrný ve spojení s příponami: čeština nepoužívá slovo „nadpřírodní“, nýbrž „nadpřirozený“ (všichni přírodovědci budou souhlasit s tím, že je to něco, co se snad vymyká přirozenosti, nikoli však přírodě), řídké výskyty bude mít asi i slovo „nepřírodní“, zatímco „nepřirozený“ je zcela běžné.

Jazyk se pokládá za znakový systém, jehož znaky-slova označují v přirozeném jazyce přirozeně, stěží však „přírodně“. Lze vůbec hovořit o „přírodních“ znacích? A co bychom jimi měli rozumět? Snad by to mohly být stimuly v behavioristickém smyslu. Stimuly však nejsou znaky (nic neoznačují), stimuly vyvolávají reakci. Celý jazyk se v behaviorizmu vykládá jako rafinovaný systém (složitě podmíněných) stimulů; s takovým pojetím jsou ale jen potíže, protože se stěží dostane za jednoduché „příležitostné“ věty.

Přirozené je někde na cestě od přírodního k umělému; umělé není „nepřírodní“ (to by muselo porušit zákony přírody), je svým způsobem nepřirozeně (protože uměle, s využitím umu) přirozené. Tato cesta od přírodního přes přirozené k umělému je ovšem spojitá; je to „cesta“ zvláštní, protože není lineární, nýbrž mnohorozměrná, je to výsledek pohybu lidské činnosti v mnohorozměrné krajině skutečnosti.

Jiří Votruba na svých obrazech takové mnohorozměrné a mnohovýznamové znaky používá. Jsou jeho způsobem sdělování jiným i sdílení s nimi našeho světa. Myslím si však, že každý pokus klasifikovat je jako znaky přírodní, přirozené a umělé musí sám být umělý.