Předrevoluční jakobín aneb život plný paradoxů
5. 9. 2002…Ani tisíce věcí nenahradí člověku člověka, ale nenahradí jej ani instituce a organizace. To ovšem v 18. století ještě neexistovalo a známo být nemohlo, leda v náznaku hrstce jansenistů, trpících jezuitsky zbyrokratizovanou církví té doby. Ale moc jezuitů byla právě v okamžiku Josefova vstupu do veřejného života již v celé Evropě úplně rozbita, takže tento problém se nejevil příliš bolestný a nevaroval před možným podobným zbyrokratizováním státu. Je Josefovi ke cti, že svému pojetí státu přikládal úlohy vysoce pokrokové a humánní; ale je ovšem povážlivé, že ho na vrcholu moci ani nenapadlo, že jím v nejlepších úmyslech vybudovaný centralistický aparát bude moci být brzy použit i v reakčním a protihumánním směru. Josef se ovšem snažil opřít o osvícené odborníky, ale kolik takových měl k dispozici? Vždyť ještě jeho matka se v padesátých letech cítila nucena odmítnout návrh olomouckého svobodného pána von Petrasche na zřízení Akademie věd habsburského soustátí o dvou odděleních po 12 členech, a to ne z principu či nezájmu, ale s povzdechem patrně realistickým, že tolik opravdových učenců se přece v jejích zemích nenajde ... Za půl století byla ovšem situace značně lepší, ale iluze si nelze dělat: většina „osvícenců“ doby Josefovy šla horlivě za ideály osvícenství v jádře proto, že to právě bylo celoevropsky módní a i doma konjukturální, ale z týchž důvodů budou brzy ochotni jít i s opačnými proudy.
Milan Machovec ve sborníku Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Academia, Praha 1995, s. 19
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [262,45 kB]