Nejcitovanější čeští vědci

Aktuální význam vědecké práce lze (alespoň ve „velkých“ přírodovědeckých oborech) objektivně asi nejlépe posoudit citačním ohlasem. Které práce, jejichž autory či spoluautory byli badatelé českého původu, získaly výrazný citační ohlas a kteří čeští autoři byli v posledních dvaceti letech hodně citováni? Než se do takového vyhodnocování pustíme, musíme si uvědomit několik věcí:

• Citační zvyklosti se v jednotlivých oborech liší – jestliže je článek za deset let citován padesátkrát, je to v molekulární biologii a biomedicíně slušné, v chemii velmi dobré a v teoretické fyzice či v entomologii vynikající. Totéž se do určité míry projevuje i uvnitř oborů – vyššího počtu citací lze při srovnatelném významu práce dosáhnout spíše v teoretické nebo organické chemii než v klasické anorganické chemii.
• Řada autorů bádá na pomezí oborů (např. chemie a biomedicíny, chemie a fyziky); chemik, který publikuje práce o biomedicínských vlastnostech nově syntetizovaných látek spolu s biology a lékaři, pravděpodobně dosáhne vyšší citovanosti než ten, který publikuje v čistě chemických časopisech.
• Vysoké citovanosti lze dosáhnout i ne zcela zaslouženě. Především bývá autor „připisován“ na významné a hodně citované publikace buď z titulu svého „mocenského“ postavení, nebo proto, že k práci přispěl nějakou drobností (poskytl unikátní protilátku, klon cDNA apod.). V určitém oboru také může dominovat spřízněná skupina, jejíž členové se citují navzájem. Značnou část citací rovněž mohou představovat autocitace.
• Mimořádně (a podle mnohých nezaslouženě) vysokou citovanost mívají přehledné články a některé metodické práce. Je ovšem také pravda, že „není citace jako citace“ – je velký rozdíl, když určitou publikaci někdo jiný důkladně komentuje v monografii či ji použije evidentně jako základ pro další svoji práci, nebo když ji cituje jen zběžně pro nějaký celkem nepodstatný detail a třeba ji ani podrobně nezná.
• Ačkoli vysoká citovanost pravděpodobně indikuje, že daná práce či její autor přináší pro odbornou komunitu něco zajímavého a důležitého, je třeba mít stále na paměti, že pro vědu mají velký význam i lidé, jejichž originální badatelský přínos není velký, ale jsou skvělými popularizátory, mají organizační schopnosti nebo umějí dobře přednášet.
• Koho za české badatele považujeme? Věda je jen jedna, a proto příliš neoddělujeme české vědce působící v ČR od vědců českého původu, z nichž mnozí svou kariéru začínali ve staré vlasti. Někteří z těchto „zahraničních Čechů“ jsou ovšem v zahraničí velmi dávno a už ani nejsou občany republiky; jiní jsou jen dlouhodobě, ale přechodně zaměstnáni v zahraničí, více či méně vážně počítají s návratem a jsou českými občany. Je třeba poznamenat, že někteří vědci „českého původu“ (podle původního občanství) pracující dlouhodobě v zahraničí jsou německé národnosti. Mnozí z těch vědců, kteří nyní pracují v ČR, mají hodně citací za práce, na nichž se podíleli během pobytů na zahraničních pracovištích. A je bohužel také pravda, že zdaleka ne všichni, kteří byli na takových pobytech velmi úspěšní, dokáží podobně úspěšně pracovat i po návratu.
• Náš přehled se z technických důvodů omezuje na vědecké práce uveřejněné počínaje rokem 1980. Takový přehled „poškozuje“ jednak vědce, kteří působili hlavně před r. 1980 (nejsou v něm např. J. Heyrovský, M. Hašek, O. Wichterle, F. Šorm, J. Šterzl, J. Svoboda ad. a ti, kteří v něm jsou, byli ochuzeni o nejcitovanější staré práce), jednak velmi mladé badatele, jejichž nové práce ještě nestačily citace nasbírat.

Tabulky nezahrnují matematiky, sociology, ekonomy a další, jejichž citovanost pravděpodobně vypovídá o kvalitě prací méně než ve „velkých“ přírodovědeckých oborech. Nenajdete zde ani „nemolekulární“ a „nebiomedicínské“ obory biologie (systematickou zoologii, ekologii, parazitologii, entomologii, evoluční biologii, fyziologii rostlin či bezobratlých apod.), které se liší nejen od molekulárních a biomedicínských oborů, ale i mezi sebou navzájem. ²⁾

Pro srovnání uvádíme v daných oborech citační údaje několika světových špiček. Z technických důvodů nerozlišujeme citace od autocitací. Celkový počet citací (který každým dnem narůstá) uvádíme zaokrouhlený do určitého rozmezí, takový, jaký byl v únoru až dubnu 2002.

Odpůrci používání scientometrických údajů k hodnocení kvality a produktivity namítají, že citovanost často nekoreluje se „skutečnou vědeckou kvalitou“, která se prý nejlépe pozná podle toho, jak je daný jedinec oceňován kolegy. Bude proto zajímavé podívat se, jestli se v našich tabulkách nejcitovanějších vědců objevují lidé, které vědecká komunita za dobré nepovažuje a kteří třeba k vysokému počtu citací přišli „nepoctivě“ (autocitacemi apod.). Jestliže naopak některé všeobecně uznávané vědce v našem přehledu čtenáři nenajdou, prosíme je, aby redakci Vesmíru na opomenutí upozornili. ³⁾

Astronomie a astrofyzika

Pozoruhodná je opravdu vysoká citovanost několika českých astronomů, a to jak působících dlouhodobě v zahraničí, tak žijících v ČR. Aniž bychom se chtěli pouštět do nějaké povrchní analýzy, citační data (ve srovnání s nobelisty) nasvědčují tomu, že někteří čeští astronomové (především Petr Harmanec, který se zabývá těsnými dvojhvězdami) patří k světové třídě.

Fyzika

Skutečně světového věhlasu dosáhl Petr Hořava, ⁴⁾ který je spolu s E. Wittenem autorem několika prací (o teorii strun a supergravitaci v 11rozměrném prostoročasu) s mimořádně vysokým citačním ohlasem. Václav Vítek se zabývá chováním dislokací v pevných látkách na atomární úrovni. Koryfejem světové klasické optiky je Emil Wolf (jeho monografie je „biblí“ oboru). Jan Tauc je (díky objevu fotovoltaického jevu v polovodičích) asi nejznámějším fyzikem českého původu. G. Dorda je druhým autorem práce o kvantovém Hallově jevu, za niž byla prvnímu autorovi (K. von Klitzingovi) udělena r. 1985 Nobelova cena. Světově známým geofyzikem je V. Červený (teorie šíření seizmických vln v zemské kůře).

Chemie

Česká chemie má více než staletou slavnou tradici a i v současnosti si ve světovém měřítku stojí velmi dobře. Josef Michl je všestranný chemik, který nepochybně patří do světové extratřídy. Ke konstrukci molekulových struktur požadovaných vlastností navrhl molekulární stavebnici a nyní pracuje na projektu molekulových strojů a nanotechnologických stavebních prvků. Nepřehlédnutelná je škola teoretické (kvantové) chemie, založená v 50. a 60. letech Jaroslavem Kouteckým a Rudolfem Zahradníkem a nyní doma asi nejvýrazněji reprezentovaná Pavlem Hobzou (ostatně J. Michl byl také žákem R. Zahradníka). Mimořádnou osobností je Jiří Čížek, který počátkem 70. let zavedl dnes nejužívanější metodu výpočtu korelační energie; spolu se spolupracovníky byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu (před dvěma lety jim prý unikla jen těsně). Obdobně světově proslulý je i další teoretický chemik, Josef Paldus.

Výrazným představitelem české organické chemie je Antonín Holý, jeden z nejznámějších českých vědců, protože některé látky vyvinuté v jeho laboratoři se osvědčily jako klinicky účinná virostatika. A. Holý a jeho spolupracovníci (např. Ivan Rosenberg) představují ideální spojení solidní vědy s vynikající, komerčně úspěšnou aplikací. Jindřich Kopeček je představitelem medicínsky orientované makromolekulární chemie. Vladimír Sklenář vyvinul metody a postupy umožnující měření spekter jaderné magnetické rezonance (NMR) ve vodných roztocích, které jsou přirozeným prostředím biomakromolekul. Tyto metody se staly nedílnou součástí řady experimentálních technik NMR. Jeho původní práce ve velmi specializovaném časopise (Journal of Biomolecular NMR) z r. 1992 s popisem metodiky je zřejmě nejcitovanější současnou českou vědeckou prací vůbec. Emil Paleček si získal mezinárodní uznání studiem struktury DNA pomocí originálních fyzikálně-chemických metod. Jiří Janata zásadním způsobem přispěl k vývoji různých typů selektivních elektrod pro elektroanalytické aplikace. Jaromír Plešek je světově známým spoluzakladatelem chemie hydridů boru.

Průměrná citovanost je v molekulárněbiologických oborech největší ze všech vědních oborů. Je tedy pozoruhodné, že nejcitovanější čeští chemici mají citovanost srovnatelnou, ba dokonce vyšší než nejcitovanější čeští biologové. Svědčí to o vysoké úrovni české chemie. Vyšší je citovanost chemiků, kteří syntetizují biologicky aktivní látky (např. potenciální léčiva), než „čistých“ chemiků (v biomedicínských časopisech je průměrný citační ohlas vyšší).

Biologie a biomedicína

Několik vysoce citovaných pracovníků působících úspěšně dlouhá léta v zahraničí (Juraj Iványi, Jan Klein, Petr Démant, Emil Skamene, Pavol Iványi) pochází ze slavné pražské imunogenetické školy 60. let Milana Haška. Jan Klein byl v 70. a 80. letech předním světovým imunogenetikem; jeho několik knih encyklopedického rozsahu výrazně ovlivnilo světovou biologii a dvě generace studentů. Jiří Městecký ze školy Jaroslava Šterzla objevil J-řetězec imunoglobulinů a je předním odborníkem na slizniční imunologii.

Mezi českými biology zaujímají výjimečné postavení Jiří Bartek a jeho spolupracovníci (Jiřina Bartková, Jiří Lukáš, Bořivoj Vojtěšek), kteří se na světové úrovni zabývají molekulárními mechanizmy buněčného cyklu normálních a nádorových buněk. J. Bartek spolu s několika českými (resp. moravskými) spolupracovníky působí již více než sedm let v Dánsku a pravidelně publikuje v nejprestižnějších časopisech. Nadále spolupracuje s několika pracovišti v Brně, Praze a Olomouci. Je s podivem, že se ho žádná česká výzkumná instituce nesnaží nějakou neodolatelnou nabídkou přilákat zpět. Ve Švédsku pracuje již více než deset let vynikající molekulární genetik Igor Vořechovský.

Husarský kousek se během pobytu v Holandsku podařil Vladimíru Kořínkovi – zásadním způsobem se podílel na objevu mechanizmu přispívajícího ke vzniku nádorů tlustého střeva. Z postdoktorandského pobytu se vrátil a pracuje v Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Výrazných publikačních úspěchů dosáhlo během 90. let na zahraničních pobytech i několik dalších mladých vědců, kteří nyní působí na českých pracovištích (např. Z. Kozmík, P. Urbánek, P. Kašpar, P. Malý, P. Hozák, J. Lukeš ad.).

Skupina Václava Hořejšího objevila v posledních 15 letech několik nových důležitých molekul a jejich komplexů na povrchu bílých krvinek. Objevy týkající se mechanizmů biorytmů učinili Helena Illnerová a Jiří Vaněček. Výsledky světového významu týkající se genetických aspektů cévních onemocnění získal v druhé polovině 90. let Michal Pravenec. Význam dlouholeté práce Jana Bureše při studiu mechanizmů bolesti byl oceněn členstvím v americké National Academy of Sciences.

Bylo by asi užitečné udělat podobné přehledy v úžeji definovaných oborech o publikacích z posledních deseti nebo třeba i jen pěti let – mohlo by to poukázat na mladé úspěšné autory, resp. ukázat, kteří ze starších matadorů si stále ještě zachovávají produktivitu a schopnost konkurovat v tvrdé mezinárodní soutěži a kteří už jen žijí ze svém minulosti a z toho, jak umějí „dělat dojem“.