Lze základní etické hodnoty globalizovat?

Stručná, provokativní, ale závažná otázka chce upozornit na strukturovaný problém, zda je vůbec možné (a nutné) najít celosvětovou shodu a vymezit určitý „balíček etických hodnot“, které budou uznávat všichni, kdekoliv a kdykoliv. Určitou dobu se zdálo, že bude skutečně reálné deklarovat některé lidské hodnoty jako všeobecné, a tedy také všeobecně uznávané. Zvláštní důležitost patří nepochybně základním lidských právům, jak je známe např. ze Všeobecné deklarace lidských práv.

Rozčarování přišlo poté, když se ukázalo, že jeden a tentýž obecně známý a srozumitelný pojem mohou různé společnosti vnímat zcela odlišně (viz též J. Krejčí, Vesmír 78, 214, 1999/4). V souvislosti s dramatickými politickými událostmi podzimu 2001 je ona hodnotová odlišnost čitelnější a její existence vyzývá k zamyšlení. Každý může (a měl by) přispět svou pověstnou špetkou do mlýna. Dovolím si uvést některá odlišná vnímání obsahů základních etických pojmů bioetiky a z toho vyplývající problémy, které proces globalizace světa komplikují, nebo mu dokonce přímo brání. Možná že obohaceni o tyto informace (jež čerpám především ze sborníku prací odborníků, kteří se od r. 1997 pravidelně scházejí na Asijských mírových dnech v Berlíně) budeme v procesu globalizace zdrženlivější a dohodneme se třeba na tom, že by globalizace neměla být totální, jinými slovy řečeno neměla by zasahovat do všech sfér lidského života. Navazující a podstatnou otázkou je, zda je vůbec taková parciální globalizace reálná.

Vztah k vědě, tradici a kultuře

Všechna stanoviska etického charakteru mají vztah k vědě, tradici a kultuře dané společnosti. Rozdíly mezi západní (euroamerickou) a asijskou kulturou jsou zřejmé i na první pohled. Vzhledem ke globalizaci je však nutný polyfonní dialog. Unifikace hodnotových orientací je totiž nemožná a přehlížení tohoto faktu by mohlo být příčinou závažných a těžko odstranitelných chyb. Podobně je nutné zvažovat uplatňování, resp. „roubování“ moderních vědeckých, jmenovitě lékařských přístupů na výrazně odlišné tradice.

Pro Západ je zdraví synonymem života a nemoc synonymem smrti. Právě z tohoto faktu odvodila západní kultura „panské“ myšlení a praktikuje panovačné chování. Zdraví, síla, úspěšnost, efektivita a mládí jsou hodnoty, o které je třeba usilovat, někdy i „za každou cenu“.

Chránit a posilovat zdraví je jistě ušlechtilé a potřebné. Panovačné chování je však nezřídka ve svých důsledcích škodlivé. Jeho rozvoj (alespoň v  medicíně) byl v dobrém i „zlém“ umožněn terapeutickou a biologickou revolucí. Obě vznikly na Západě, ale v důsledku kolonizace a později i ekonomických a mediálních prostředků ovlivnily celý svět. Tyto revoluce přinesly nejen úspěch, nýbrž i nové problémy, zejména morální.

Terapeutická revoluce

Cílem západní medicíny je umožnit člověku žít lépe a „zpečetit smrt dobrou terapií“, tzn. vždy proti smrti bojovat. Terapeutická revoluce se datuje od roku 1937, kdy se objevily sulfonamidy a kdy byla odstartována právě tak éra vítězné medicíny jako éra dilematických (nejednoznačných) situací. V kontextu tohoto vývoje je pochopitelný současný důraz na autonomii (ve vztahu k medicíně) i na lidská práva (ve vztahu k občanskému životu). Jsou však lidská práva (např. ta, která jsou uvedena v základním dokumentu – „Chartě Spojených národů“) opravdu přijatelná pro celý svět, anebo jde o výraz partikulárních zájmů Západu s ambicí prosadit je všude?

Asijské hodnoty jsou ucelený (a zažitý) systém a je možné, že pro Západ mohou být akceptovanou alternativou a zcela jistě obohacující inspirací. Rozhodně by jim však Západ měl věnovat pozornost, a to zejména tehdy, když expanduje (např. v podobě moderních medicínských technologií) do zemí, kde jsou tyto hodnoty vyznávány.

Vyvstávají otázky: Které tradiční asijské hodnoty přetrvaly? Je vhodné i možné asijské hodnoty chránit v době ekonomického (moderního a západního) rozvoje a vlivu?

Biologická revoluce

Biologická revoluce byla revolucí terapeutickou inspirována a časově ji bezprostředně následovala. Reprezentuje především oblast genetických i genových manipulací a oblast reprodukce. Praktické důsledky jsou však na Západě a v Asii rozdílné, ačkoliv dostupnost některých medicínských intervencí je shodná nebo alespoň možná. Jean Weinfeldová uvádí tyto příklady:

• V Anglii v roce 1996 požadovala těhotná žena parciální interrupci, neboť chtěla být matkou jen jednoho, nikoliv dvou dětí. Případ byl medializován a lidé podepisovali petice, aby si matka ponechala obě děti a jedno poskytla k adopci. Nabízeli i krytí zvýšených nákladů. Přesto londýnská klinika žadatelce vyhověla (žena má právo na sebeurčení a z toho odvozené právo rozhodovat o počtu svých vlastních dětí).
• Naopak jednatřicetiletá žena ve stejné době a ve stejné zemi protestovala proti názoru lékařů, kteří jí navrhovali parciální interrupci při osmičetném těhotenství (po hormonální léčbě), a to rovněž s odvoláním na právo na sebeurčení a z toho odvozené právo rozhodovat o počtu svých vlastních dětí.

V Indii je situace jiná. Často tam bývají ve vysokém počtu ničeny interrupcí plody ženského pohlaví, a to proto, že „mít holku“ je nevýhodné (viz články D. Markové, Vesmír 76, 36, 1997/1, Vesmír 78, 690, 1999/12 a Vesmír 80, 691, 2001/12). Moderní technologie (určení pohlaví) umožnily takové jednání, které „nasedlo“ na jinou tradici. V hierarchii karmy jsou totiž ženy znovuzrozeny z těch lidí, kteří žili v minulých životech nemravně nebo vedli náruživý život přinášející jiným utrpení. Když rodiče nemají syna, dočkají se po smrti zatracení, protože pouze syn může své rodiče vyvést z kruhu opětovných narození a pomoci jim v dosažení nirvány. Rodiče nechtějí dívky dále proto, že v návaznosti na tradici reprezentuje věno vysokou finanční zátěž. Počet interrupcí nenarozených děvčat byl tak vysoký, že např. v Bombaji bylo r. 1994 zakázáno určovat pohlaví před narozením. Zbývá doplnit, že rodiče nepečují o dívky tak jako o chlapce a že 80 % všech odložených dětí (např. v dětských domovech) jsou dívky.

Moderní technologie a tradiční myšlení

Promíchání cizí moderní technologie s tradičním myšlením má „ničivé“ důsledky. Pro Západ i pro Asii je pak příznačné, že chybí bioetické vědomí. Tato situace by se měla změnit. Nebude to lehké, protože právě v Asii je důsledně prováděna kontrola porodnosti a nezřídka jsou v jednotlivých zemích realizovány programy řízení porodnosti pod nátlakem.

Poměrně dobře jsou u nás známy programy „jeden pár – jedno dítě“, které jsou důsledně uplatňovány např. v Číně. Pro Západ je tato praxe drastického ovlivňování individuálních práv a svobod šokující. Stejně nepochopitelné je ekonomické a společenské zvýhodňování „kádrů“, tedy lidí oddaných režimu. Uvedená i návazná praxe asociuje eugenické tendence, které sice vznikly v Evropě (viz darwinizmus a jeho sociální větev reprezentovanou sirem Francisem Galtonem), ale později se rozšířily do světa. Pohoršení Západu nad současnou praxí eugenického řízení porodnosti však pohasne, když si připomeneme oživlé eugenické tendence, které jsou nyní patrné i na Západě (např. eutanazii nebo programy „Gesund leben“, obdiv k supermanství atd.).

Pro evidentní návaznost na současný český styl „přebírání“ řady projektů z ciziny je možná důležité zdůraznit, že „nic nového pod sluncem“. Ovšem chyb, kterých se dopustili ve stejně dobré víře naši předchůdci, bychom se mohli my alespoň částečně vyvarovat. Např. koncem 19. a začátkem 20. století pobývali čínští i indičtí učitelé a lékaři v Evropě, aby zde sbírali informace a zkušenosti. „Během jedné studijní cesty se čínská učitelka Yen Fu seznámila v Anglii s darwinizmem a přenesla jej do Číny“ (Thomas Huxley). Tam byl ovšem naroubován na eugenické tradice představované dílem Xun Zi Mao Zendonha („Můžeme přemoci i nebe“) a Mao Ce-tunga („Poručíme větru, dešti“). A doplňme, že v té době celému procesu nemohla pomáhat média, protože tenkrát ještě neexistovala.

Existuje přijatelné východisko?

V kontextu uvedených úvah a naznačených tendencí je zcela nezbytné se ptát, zda z této i příštích „nouzí“ existuje nějaké přijatelné východisko. Někteří lidé navrhují pěstovat lékařskou etiku (potažmo etiku vůbec) jako „klíč k modernizaci Číny“. Jiní upozorňují, že kvalita života (samozřejmě jako problematická kategorie, protože její obsah může varírovat) „rozvírá nůžky mezi bohatými a chudými, mezi tradicí a národním finančním trhem s vysokou technologií, mezi lidskou odpovědností a sociálním chladem“. Většina se pak shoduje v tom, že je třeba respektovat tradiční a etické orientace, neboť není moudré nekriticky přejímat západní standard.

Jistou naději lze spatřovat v základních kategoriích, které v současné době respektuje na jedné straně asijská (čínská) a na druhé straně západní (evropská) bioetika. Specificky čínská bioetika se chce opírat o čtyři pilíře: lidskost (REN), spravedlnost (YI), sociální normy (LI) a akcent na odpovědnost. Euroamerická bioetika pokládá za základní pravidla: samostatnost (autonomy) vyplývající z lidských práv, důstojnost a svoboda jednotlivce, nepoškozování (non maleficience) spojené mj. s ochranou dat, směřování k dobru (benefice) a spravedlnost (justice). Problém je, že i při vysoké shodě názoru „na první pohled“ jsme při druhém pohledu opět tam, kde jsme byli, tedy na začátku našeho tázání. Patrně je třeba v něm pokračovat tak dlouho, dokud nenalezneme praktické řešení. Zdá se pravděpodobné, že nebude v globalizovaných etických hodnotách.