Aktuální číslo:

2019/9

Téma měsíce:

Hejno

Exhumace rehabilitace

 |  5. 6. 2002
 |  Vesmír 81, 358, 2002/6

Mnohokrát jsme se v těchto sloupečcích zabývali vztahem vědy a umění, vždyť to měl být leitmotiv výtvarné přílohy. Zmiňovány byly souvislosti s mnoha vědními obory, psychiatrii jsme tady však ještě neměli. Dosud se většinou ukazovalo, že ty nejnápadnější podobnosti mezi vědou a uměním bývají zároveň nejpovrchnější, a tak tomu bude i v případě psychiatrie.

Psychologii umění bylo věnováno dost pozornosti, zvláště psychologii vnímání (ostatně slovo estetika souvisí s vnímáním, byť původně spíše sluchovým), tvarové psychologii a teoriím vcítění. Vždy šlo o osvětlování jistých aspektů, které – byť zajímavé – se míjejí s „bytostnou podstatou“ umění. Zajímavé bývají rovněž studie týkající se kreativity – jak umělecké, tak vědecké – a to, co různé typy kreativity spojuje. A obráceně: umění samo se často inspiruje poznatky a nálezy psychologických teorií (příkladem může být spojení surrealizmu a psychoanalýzy nebo v geometrickém umění využívání rozmanitých zrakových klamů).

V psychiatrii je asi nejznámější výzkum výtvarné produkce schizofreniků či kreseb a maleb vzniklých pod vlivem halucinogenů. Méně známé jsou studie týkající se osobnostních rysů umělců samých a pokusy korelovat je nějak s formálními i obsahovými složkami jejich děl. Koncem šedesátých let se u nás do takového rozsáhlého psychologicko-psychiatrického projektu pustil MUDr. Stanislav Drvota. Vybral si k tomu 25 umělců (narozených v letech 1923 až 1942), kteří významným způsobem reprezentovali aktuální tendence výtvarného umění u nás od konce padesátých let, především informel, imaginativní umění a jen v malé míře tendence konstruktivistické či geometrické. Všechny umělce psychologicko-psychiatricky vyšetřil (anonymně ovšem), klasifikoval je podle několika typologických škál a pokusil se o korelace s některými aspekty děl těchto umělců. Výsledkem byla objemná kniha Osobnost a tvorba, kterou vydalo r. 1973 ve velkém nákladu Avicenum v řadě „Život a zdraví“. Součástí této knihy byla i příloha s reprodukcemi výtvarných děl, která byla na této knize asi tím nejpřínosnějším. Byla zde reprodukována – byť anonymně – díla umělců, kteří v té době nemohli ani pomyslet na nějakou možnost výstavy, natož pak na zveřejnění svých děl v časopisu, katalogu či knize. Celkový výsledek studie byl, mírně řečeno, rozpačitý a spíše než o umění a umělcích vypovídal o psychologii či psychiatrii – z tohoto hlediska by sám stál za studii.

Jedním z umělců zařazených do těchto zkoumání byl Zdeněk Beran, významný představitel informelu u nás (zúčastnil se i slavné první neveřejné Konfrontace r. 1960 v ateliéru Jiřího Valenty). Po počátečním období čisté strukturální abstrakce s destruktivními motivy se v jeho tvorbě od poloviny šedesátých let začaly prosazovat figurativní prvky, jež jsou spojeny s malebnou virtuozitou sahající až k hyperrealizmu. Opustil reliéfní dvojrozměrnost obrazu a byl u nás jedním z prvních, kteří přešli k trojrozměrným instalacím, environmentům s využitím reálných opuštěných, devastovaných či destruovaných předmětů. A právě Zdeněk Beran zareagoval na absurditu probíhajícího Drvotova zkoumání (a na absurditu tehdejší doby, ale i na existenciální trauma člověka vůbec) rozsáhlým environmentem Rehabilitační oddělení dr. Dr. (1970–1971), který ovšem mohl uskutečnit a vystavit jen ve vlastním ateliéru. Tento environment se stal osudovým momentem pro další Beranovu tvorbu a zakládajícím dílem pro tvorbu umělců dalších. V roce 1979 se nějakým zázrakem podařilo dostat Beranova díla na mezinárodní přehlídku „Člověk v evropském umění“ v Amsterodamu, kde skvěle zapadla do mezinárodního kontextu (druhým, komu se to tehdy podařilo, byl Milan Knížák).

Pozůstatky rehabilitačního oddělení byly pak v roce 1994 obřadně uloženy do země v zahradě bredovského zámečku u Lemberka a překryty skleněnými deskami. V roce 2001 byly stejně obřadně exhumovány a reinstalovány v Národní galerii – Veletržním paláci.

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Milan Krbálek  |  2. 9. 2019
„Nejednou nás chybný krok ponořil až ke stehnům do tmavého rosolovitého bahna, které se na metry kolem nás pod našimi kroky vlnilo. Jeho přilnavá...
Sportující faraon

Sportující faraon

Břetislav Vachala  |  2. 9. 2019
Schopný král byl zárukou, že nezvítězí síly zla a chaosu a „boží země“ Egypt bude trvale vzkvétat a bude se dařit jejímu lidu. To potvrzoval...
První obraz horizontu černé díry

První obraz horizontu černé díry

Michal Bursa  |  2. 9. 2019
Když jsme spolu s Vladimírem Karasem v roce 2010 psali o vyhlídkách radioastronomie na přímá pozorování černých děr (Vesmír 89, 226, 2010/4), byla...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné