Exhumace rehabilitace

Mnohokrát jsme se v těchto sloupečcích zabývali vztahem vědy a umění, vždyť to měl být leitmotiv výtvarné přílohy. Zmiňovány byly souvislosti s mnoha vědními obory, psychiatrii jsme tady však ještě neměli. Dosud se většinou ukazovalo, že ty nejnápadnější podobnosti mezi vědou a uměním bývají zároveň nejpovrchnější, a tak tomu bude i v případě psychiatrie.

Psychologii umění bylo věnováno dost pozornosti, zvláště psychologii vnímání (ostatně slovo estetika souvisí s vnímáním, byť původně spíše sluchovým), tvarové psychologii a teoriím vcítění. Vždy šlo o osvětlování jistých aspektů, které – byť zajímavé – se míjejí s „bytostnou podstatou“ umění. Zajímavé bývají rovněž studie týkající se kreativity – jak umělecké, tak vědecké – a to, co různé typy kreativity spojuje. A obráceně: umění samo se často inspiruje poznatky a nálezy psychologických teorií (příkladem může být spojení surrealizmu a psychoanalýzy nebo v geometrickém umění využívání rozmanitých zrakových klamů).

V psychiatrii je asi nejznámější výzkum výtvarné produkce schizofreniků či kreseb a maleb vzniklých pod vlivem halucinogenů. Méně známé jsou studie týkající se osobnostních rysů umělců samých a pokusy korelovat je nějak s formálními i obsahovými složkami jejich děl. Koncem šedesátých let se u nás do takového rozsáhlého psychologicko-psychiatrického projektu pustil MUDr. Stanislav Drvota. Vybral si k tomu 25 umělců (narozených v letech 1923 až 1942), kteří významným způsobem reprezentovali aktuální tendence výtvarného umění u nás od konce padesátých let, především informel, imaginativní umění a jen v malé míře tendence konstruktivistické či geometrické. Všechny umělce psychologicko-psychiatricky vyšetřil (anonymně ovšem), klasifikoval je podle několika typologických škál a pokusil se o korelace s některými aspekty děl těchto umělců. Výsledkem byla objemná kniha Osobnost a tvorba, kterou vydalo r. 1973 ve velkém nákladu Avicenum v řadě „Život a zdraví“. Součástí této knihy byla i příloha s reprodukcemi výtvarných děl, která byla na této knize asi tím nejpřínosnějším. Byla zde reprodukována – byť anonymně – díla umělců, kteří v té době nemohli ani pomyslet na nějakou možnost výstavy, natož pak na zveřejnění svých děl v časopisu, katalogu či knize. Celkový výsledek studie byl, mírně řečeno, rozpačitý a spíše než o umění a umělcích vypovídal o psychologii či psychiatrii – z tohoto hlediska by sám stál za studii.

Jedním z umělců zařazených do těchto zkoumání byl Zdeněk Beran, významný představitel informelu u nás (zúčastnil se i slavné první neveřejné Konfrontace r. 1960 v ateliéru Jiřího Valenty). Po počátečním období čisté strukturální abstrakce s destruktivními motivy se v jeho tvorbě od poloviny šedesátých let začaly prosazovat figurativní prvky, jež jsou spojeny s malebnou virtuozitou sahající až k hyperrealizmu. Opustil reliéfní dvojrozměrnost obrazu a byl u nás jedním z prvních, kteří přešli k trojrozměrným instalacím, environmentům s využitím reálných opuštěných, devastovaných či destruovaných předmětů. A právě Zdeněk Beran zareagoval na absurditu probíhajícího Drvotova zkoumání (a na absurditu tehdejší doby, ale i na existenciální trauma člověka vůbec) rozsáhlým environmentem Rehabilitační oddělení dr. Dr. (1970–1971), který ovšem mohl uskutečnit a vystavit jen ve vlastním ateliéru. Tento environment se stal osudovým momentem pro další Beranovu tvorbu a zakládajícím dílem pro tvorbu umělců dalších. V roce 1979 se nějakým zázrakem podařilo dostat Beranova díla na mezinárodní přehlídku „Člověk v evropském umění“ v Amsterodamu, kde skvěle zapadla do mezinárodního kontextu (druhým, komu se to tehdy podařilo, byl Milan Knížák).

Pozůstatky rehabilitačního oddělení byly pak v roce 1994 obřadně uloženy do země v zahradě bredovského zámečku u Lemberka a překryty skleněnými deskami. V roce 2001 byly stejně obřadně exhumovány a reinstalovány v Národní galerii – Veletržním paláci.