Letopočty, letokruhy, hieroglyfy, grify

Děkovačka herců končí, diváci dotleskali. Mráz ještě v těle, slzy setřeny, ano, jistě, jsem jednou z postav, kterou napsal Anton Pavlovič Čechov. Chvíle ztotožnění, obdivu k hereckým výkonům, k nápadům režiséra, scénografa, autora hudby... Představení končí, lidé vstávají, usmívají se na sebe, anebo se něžně dotýkají, anebo si z očí do očí říkají nevyslovitelné – to, co jim prolétlo během představení tělem, to jest i hlavou.

„Ty bys to mohla vědět, kdy ten Čechov tu hru vlastně napsal?“ Marně vzpomínám na rok, ale vím, že to bylo koncem předminulého století, anebo začátkem minulého století, to jest že jeho Tři sestry jsou staré přibližně sto let. A. P. Čechov-lékař-dramatik napsal hru, v níž se poznávají diváci toho a toho dne roku 2002. „To je, oč tu běží,“ chtělo by se říci slovy jiného nesmrtelného autora, slovy Williama Shakespeara. „A kdy že napsal toho Hamleta?“ zeptala by se zřejmě divačka po pravici a já bych zase tápala. Jistě. Není problém vyhledat přesné datum. Ale…

Dějiny umění. Pravěké umění je v Pijoanových desetidílných dějinách první kapitolou. A malba bizona z jeskyně Altamiry, stará přes patnáct tisíc let, je uvedena na předsádce. Pro kunsthistoriky, divadelní vědce, hudební vědce, literární vědce, historiky, archiváře, archeology a všechny, kteří mají umění jako předmět vědy, jsou samozřejmě data vzniku jednotlivých uměleckých děl podstatná. Přiznejme si ale, že pro ty, kteří se uměním obohacují, pro ty, kteří na sebe jednotlivá díla jakýchkoliv žánrů nechávají působit, je letopočet jen encyklopedickým heslem. Souvislosti jsou podstatné. Asi je dobré, když vím, že soška paní Tej není dílo Olbrama Zoubka, byť je jeho sochám podobná, ale že reprezentuje egyptské umění Střední a Nové říše. Tedy něco kolem roku 2200 před naším letopočtem.

Ale jak je to s těmi letopočty? Počet let? Jak před Kristem, po Kristu, před naším, před vaším? Který letopočet je „ten náš“? A který „váš“? A nebylo to náhodou někdy kolem roku x, když se v Betlémě narodilo to dítě na seně? Kolik madon z kolika století jsme viděli vyobrazených, kolik jesliček, kolik pašijí, kolikrát byla zobrazena pieta? Kdy že ji přesně Michelangelo stvořil? Bylo to v rozmezí let x–y? Zcela náhodou se mi dostaly do rukou verše, které jsou datovány v rozmezí několika let. Jak je to možné? Člověk třeba napíše báseň v okamžiku nápadu, a pak se k ní vrátí za nějaký čas, ale první verze by měla být závazná... Jenže je vůbec nutné báseň datovat? Snad rokem, ročním obdobím, anebo je dobré napsat, že vznikla za svítání, v pozdním večeru, prvního máje, a není lepší, když to sdělení je součástí básně? Který letopočet se psal, když Mácha onen první den měsíce května popisoval?

Letokruhy jsou alespoň výpovědí o stáří stromu, který byl skácen, podťat.

„Žije však ještě pařez, i když má tisíc letokruhů? Má paměť toho stromu, jehož kořeny tkví v zemi a pomalu trouchnivějí?“ zeptal se mě někdo v lese.

A kolik bylo tomu stromu let? A kdy byl ten strom zasazen? Nikdo neví...

Matrika stromů. Školka. „Jak stará je ta borovice před okny?“ „Jako moje dcera,“ odpovím, protože věk stromů měříme věkem lidí. Ale stáří uměleckého díla není měřeno lidským životem. Je měřeno (dá-li se to tak říci) lidským citem, vnímáním, schopností přijímat. Podnět k něčemu novému a převratnému může dát strom, samozřejmě. Jenže Newton se neptal, kdy byl ten strom, z nějž jablko spadlo, zasazen. Jablko spadlo a on, citlivě naladěn, přemýšlivý, uvažoval o zemské gravitaci.

Podívám-li se na hieroglyfy, vím, že je nepřečtu. Ale stejně tak nemusím přečíst, to jest svou vnímavostí pojmout obraz, sochu, film, divadlo, text, byť je psán latinkou a v mateřském jazyce. Hieroglyfy se staly synonymem pro nesrozumitelnost psaného slova. Ale proč? Vždyť jsou obrazovým písmem a tím jsme se v dětství učili poznávat věci a lidi kolem sebe...

Hieroglyfy mohou mít v sobě tolik zádumčivosti jako obrázky na kartách nebo ozdoby na vánočním stromku či ornamenty na velikonočních vajíčkách. Rozluštit neznámou je sice velmi lákavé pro vědce, přijít věci na kloub je určitě výborné pro technicky zkoumavé typy lidí. Chci-li se ale poučit o svém citovém životě, mohou mi hieroglyfy připomínat záhyby mé duše. Mé představivosti, mé touhy, mého putování za něčím, co Aškenazy nazval švestkovou vůní.

Hieroglyfy, letokruhy, jeskyně... kruhy na vodě či v obilí, hry A. P. Čechova. Mají v sobě tajemství, napětí, paměť lidských vztahů, příběhů. Ale v módě jsou spíš grify. Jak se stát manažerem, jak dělat showbyznyz, jak prodat to a to zboží. Jak zbohatnout na dětech, kterým nikdo nevypráví o Jeníčkovi a Mařence, jak vydělat na nešťastných ženách v přechodu, které se neumějí těšit z vnoučat, jak vydělat na kapesnících, když všichni brečí, že je krize. Ó ano, najít ten správný grif jak dostat digitálně upravenou a vyčištěnou tvářičku padající hvězdy na titulní stranu magazínu!

Anebo znát ten grif jak druhého připravit o peníze, dostat na záda, na kolena... „Ale to bylo vždycky,“ namítne divák po pravici. Bylo. A zároveň bylo umění... Od kdy? Odjakživa.

/Dopsáno v noci ze dne „půst Esteřin“ na „Purim“, adar r. 5762/