Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jazyk Darwinovýma očima

 |  4. 4. 2002
 |  Vesmír 81, 183, 2002/4

Dnes bych rád začal tím, čím jsem v lednovém úvodníku skončil. Nemusíte to hledat, stačí si vzpomenout na tyto tři věty:

„Jakmile byl již vynalezen jazyk, stal se předmětem vlastní, rychlé evoluce. Nebyla to již evoluce biologická, ale kulturní, a nikoliv evoluce jazyka, ale evoluce jazyků. Logika variačně-selekčního principu se asi opět přihlásila o slovo, jenomže ve stěží rozklíčovatelném propojení s rozličnými dalšími faktory – s úmysly a rozmary uživatelů, jejich kolektivní vynalézavostí a se vzájemnými interakcemi jazykových komunit.“

Rád bych sám sebe vzal za slovo a spolu se čtenářem se zamyslil nad tím, co jsem to napsal a jak jsem to myslel.

O jedné z hypotéz, jak se přirozený jazyk vůbec objevil, jsem psal již tehdy; proto zde chápejme výraz „byl již vynalezen“ jako stručné vyjádření předpokladu, že jazyk už nějak vznikl (nevíme jak) a že tu prostě nějak je (to snad víme). Předpokládejme navíc, že jazyk má určitou úroveň složitosti: že má svou zásobu slov, která něco označují, a že má určité gramatické prostředky, aby z těch slov vytvořil věty, které něco říkají.

Jak se takový jazyk může stát „předmětem vlastní, rychlé evoluce“? Slovo „evoluce“ se užívá v různé obecnosti, od velice konkrétního (neo)darwinistického pojetí v biologii až po takzvaný „univerzální darwinizmus“, což je variačně-selekční princip aplikovatelný na jakýkoliv systém mnoha prvků, pokud se u nich dohodneme na tom, co je to rozrůzněnost, proměnlivost, zdatnost a trvání. Někdy stačí málo, aby tento princip čistě ze své logiky fungoval (aniž by to v konkrétních případech vyloučilo ze hry případné jiné vlivy na vývoj). Pojem „rychlosti“ evoluce je ovšem relativní; míním tím hlavně případy, kdy se časové měřítko rozpoznatelných evolučních změn příliš neliší od časového měřítka, v němž se uplatňuje zdatnost konkrétních prvků. K rychlé evoluci může dojít, například když se nějaký jev šíří napodobováním a nikoliv geneticky – což je jedna z hlavních charakteristik populární teorie memů (šíření anekdot, ideologií, módních prvků, sociálního chování a jiných kulturních jevů). 1)

Důležitý rozdíl se objeví přechodem k plurálu: „nikoliv evoluce jazyka, ale evoluce jazyků“. V prvém případě by šlo spíše o soutěž mezi jednotlivými jazykovými prvky (lexikálními a větotvornými jednotkami i různě hotovými frazeologickými útvary a polotovary) v rámci jednoho jazyka, v druhém případě navíc i o soutěž mezi jazyky jako takovými. Stejně jako v živé přírodě může k evoluci řeči totiž docházet na více úrovních paralelně, a navíc provázaně. A stejně jako v živé přírodě je nutnou podmínkou evoluce jazyků diverzita čili rozrůzněnost variant, které mohou vzájemně soutěžit. Babylonská událost byla opravdu požehnáním. 2)

Jak vidno, mluvit o paralele mezi biologickou a lingvistickou evolucí je smysluplné, pokud se ovšem pohybujeme na poměrně abstraktní rovině. Bylo by proto zajímavé zkoumat, jak reálně dochází k soutěži třeba na úrovni prvků jazyka. Můžeme si například zvolit nějakou užitečnou sdělovací potřebu a zjišťovat, jak si k ní jazyk postupně hledal (třeba i v sousedních jazycích) vhodné nástroje, až se nakonec ujaly ty relativně „nejzdatnější“. Což neznamená, že později nepodlehnou v soutěži s jinými řešeními. Ukažme si to na konkrétním příkladu, kdy jde o potřebu vyjádřit nezávaznost nějakého sdělení. 3)

Věta obvykle něco tvrdí a ten, kdo tu větu říká, přijímá za její tvrzení závazek. To některý mluvčí nechce či nemůže, chce třeba dál předat něco, co ví jen z doslechu. Může své tvrzení uvést slovy „Jedna paní povídala“, to se však nehodí vždy (proč zrovna paní? proč jedna?). A tak si čeština vyrobila zkrácením slova „praví“ (rozuměj: lidé praví, tak vůbec se praví) slůvko „prý“, které zbavuje mluvčího onoho závazku.

Němčina si na to vynalezla spojení modálního slovesa sollen (základní význam: mít ve smyslu mít povinnost) s infinitivem minulým, takže er soll gesagt haben znamená „prý řekl“. Čeština se pokusila němčinu napodobit, ale protože neměla infinitiv minulý, zkusila říkat „měl říci“ (ve smyslu „prý řekl“). To však vnášelo do systému českého jazyka zmatek, protože výraz „měl říci“ znamená také „měl úkol (či povinnost) říci“ (něm. er sollte sagen). A tak konstrukce „měl říci“ ve smyslu „prý řekl“ byla na počátku minulého století z češtiny vymycována – nejen jako germanizmus, ale hlavně jako škůdce systému. Mýcení se dařilo, škůdce však na okraji přežíval. A hle, na přelomu 20. a 21. století v televizi či rozhlasu zaslechneme „ministr měl říci…“, po čemž nenásleduje třeba „tak proč to neřekl?“, nýbrž „ale nepodařilo (rozuměj nechtělo) se nám to ověřit“.

Všimněme si, že někdy – například při zmíněném vymycování – může vstoupit do hry i vědomý lidský záměr. Právě v tom (spíš než v absenci genetického kódu) lze vidět podstatný rozdíl od evoluce biologické.

Poznámky

1) Viz S. Blackmoreová, Teorie memu – Kultura a její evoluce, Portál, Praha 1999 (též Vesmír 80, 650, 2001/11).
2) Srv. příspěvek E. Haugena v tomto čísle, Vesmír 81, 225, 2002/4.
3) Za následující výklad děkuji Tomáši Hoskovcovi.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné