Kde hledat logiku

Ze sedmi svobodných umění (artes liberales), která byla povinným úvodem ke vzdělání na středověkých univerzitách, tři tvořila nezbytný základ: gramatika, rétorika a logika. ¹⁾ Dnes se u nás gramatika stáhla na nižší stupně škol do výuky jazyka českého (namísto latinského), předmětu, který dle mého pozorování na studentech znatelných stop nezanechává. Rétorika se vytratila zcela – k utrpení těch, kdo sledují verbální výkony politiků, hlasatelů, moderátorů a vzdělanců. A co logika?

Byla by to zajímavá pouliční anketa, zeptat se: „Co je logika?“ Řekl bych, že typická odpověď by mohla být: „Logiku má to, co se mi nezdá divné.“ Nahlédl jsem do korpusu českého jazyka ²⁾ a podivil se, jak mnoho může být logik. Logika věci, logika události, logika činu, logika moci, logika dějin, logika touhy, dokonce logika šibenice. Logika je něco, co lze vlastnit („To má logiku“), co může být v něčem („Jaká je v tom vašem strachu logika?“), co může být někde („Kde je tu logika?“). Logika je však také věda a na univerzitách se učí zpravidla ve dvou podobách, podle toho, zda je to pro studenty filozofie nebo matematiky a zda ji učí filozof nebo matematik.

Onehdy jsem v antikvariátu objevil Logiku od Šimona Gelenia Sušického z konce 16. století. ³⁾ Připomnělo mi to, že mám na stole k recenzi velkou knihu, Klasickou matematickou logiku od Antonína Sochora z roku 2001 (tu recenzi najdete v tomto čísle, Vesmír 81, 171, 2002/3). Rozdíl 400 let, ale obě české, obě na univerzitní úrovni, zdalipak lze něco vytěžit z jejich srovnání?

„Čím tehdy to slunce našeho rozumu jest světlejší a vznešenější nežli tohoto neohebného těla břemeno, tím logické umění bude nad jiné bystřejší a jadrnější,“ píše Gelenius, a tak může Sochor zahájit větou: „Většina příslušníků druhu homo sapiens si váží rozumu.“ V obou případech k rozumu patří péče o správnost našeho myšlení. Slovo má logika. Ta musí především jasně odlišovat pravdivost východisek či závěrů od správnosti vlastního uvažování. Z jednoho tvrzení můžeme správně vyvodit jiné tvrzení nezávisle na tom, zda prvé tvrzení bylo pravdivé či nepravdivé, či zda vůbec o nějaké pravdivosti mělo smysl mluvit. A protože i z pravdivého tvrzení lze nesprávně vyvodit, co se nám zachce, je třeba si dávat pozor.

Logika, též zvaná dialektika, měla v Geleniově době tři směry, jeden pokračoval ve scholastické reinterpretaci Aristotela, druhý se snažil vrátit k původní aristotelské logice, třetí byl odbojný i vůči té. Všechny tři směry jsme měli v Praze, první na jezuitské akademii, druhý byl reprezentován první tištěnou učebnicí logiky českého původu (od Petra Kodicilla z r. 1589) a třetí byl zastoupen knihou Geleniovou, kterou mám v ruce. Jsou v ní rozlišeny „dvě stránky logického umění“; prvá se týká výroků (zvaných „úkazy“), které jsou pečlivě tříděny do množství typů, například dle toho, jak vyjadřují (a na čem zakládají) nějakou vlastnost určité věci. Druhou stránkou jsou pak úsudky (zvané „složení“; v nich „skládají se úkazové k rozsuzování“) a ty jsou rovněž podrobně tříděny. Čtení to není nudné, ke každému typu „úkazu“ a „složení“ je uveden nejprve správný, pak chybný příklad, vždy s náležitým rozborem. Po chvíli čtení si zvykneme na starou češtinu i na starou logiku.

Je zajímavé si všimnout postojů k pravdivosti. U Gelenia není pravdivost výchozích výroků tématem, je totiž – aspoň se tak z jeho příkladů zdá – samozřejmá, a to především u výroků z bible, ale i u jiných jistot (jako že člověk není zvíře a zvíře není kámen). Nepravdy jsou pak už jen důsledky vadných výpovědí a jejich chybného skládání (jako: Člověk má voči. Beran není člověkem. Tehdy beran nemá vočí.). Dnešní matematická logika pravdivost samotných předpokladů (axiomů) relativizuje tím, že se zajímá jen o existenci nebo neexistenci takových formálních světů, v nichž pravdivé jsou. V matematice věc banální, ale nedivme se, že neznalým se takováto věda může jevit poněkud ezoterická.

Pro každodenní život bychom měli znát logiku, která je spíše uměním než vědou. Kdo ji má v krvi (jak se nevědecky říká), je schopen správně myslet a správně mluvit. Nejde jen o vyvozování závěrů, ale též o to, abychom si vůbec navzájem rozuměli. Právě v tom by pomohla i ta tradiční logika – popřípadě její novější odnož, logická sémantika jazyka. Měla by patřit k povinnému celoživotnímu vzdělávání nás všech.

Lépe bychom se pak orientovali v dnešním světě veřejných urážek, narážek, bonmotů, úskoků, vtipů a nevtipů. Poznali bychom, že logicky – nikoliv však emočně – říká třeba věta „Nemohu jednoznačně vyloučit, že máte v kapse knedlík“ něco dost jiného než „Máte v kapse knedlík“.