Vesmír je Vesmír

Tato tautologická věta (obojím myslím Vesmír s velkým V) z logického hlediska nepřináší žádnou informaci, a přesto jsou výpovědi tohto typu v češtině běžné. Specifikujme jejich funkce: Může jít o vysvětlení (slib je slib, tj. sliby se musí dodržovat), kladné hodnocení (máma je máma, tj. babička je hodná, ale mámě se nevyrovná), subjektivní hodnocení (léto je léto, tj. léto mám radši než zimu), vyjádření nezaměnitelnosti (skutečnost je skutečnost a sen je sen, tj. skutečnost není totéž co sen, je třeba je rozlišovat), upozornění na svébytnost (vesnický život je vesnický život, tj. vesnický život má svůj vlastní řád). Kdyby mě ale někdo přímo oslovil a zeptal se mě, co si o vesnickém životě myslím, a já bych mu odpověděla tak, jak uvedeno, neupozorňovala bych už na svébytnost vesnického života, nýbrž bych se vyhýbala odpovědi, nebo se dokonce chtěla tazatele zbavit (vžycky záleží na kontextu). Když se moje známá zeptala lékařky, k čemu slouží lék, který jí byl předepsán (pracovně ho nazvěme „acylpyrin“), lékařka ji „uzemnila“: „Acylpyrin, vážená paní, je prostě acylpyrin.“

Řeknu-li „Vesmír je Vesmír“, nechci samozřejmě nikoho „uzemnit“, ale naopak svým subjektivním hodnocením přivábit čtenáře – nutno si domyslet patřičnou intonaci a mimiku. (Naše řeč 84, 121, 2001/3)