Slizcí hadi a bídní červové

Co mají had a červ společného krom toho, že spolu údajně soupeří o účast v lékařském symbolu? Mimo protáhlý tvar těla a svíjivý pohyb patrně sdílejí také život v opovržení, což se projevuje i v jejich jazykovém uplatnění. Tak třeba had nedůvěry, žárlivosti či pochybnosti si v ničem nezadá s červem závisti, nespokojenosti či strachu.

Nejdřív si všimněme hada. Had v ráji nebyl ohavný, ale naopak svůdný a lákavý, byť nebezpečný. Had v pohádkách dokonce nosíval štěstí, i když jen při slušném zacházení. Naproti tomu had v lidovém názvosloví býval spojován s bylinami neužitečnými či nepříjemnými (např. o hadím česneku píše P. O. Mathioli: „i mléko krav, ovcí a koz, když ho požívají, česnekem zapáchá“). Toto pojetí má nejblíže k původnímu významu slova. Předpokládá se, že praslovanský gad byl tabuový název, který znamenal „něco odporného“; nabízí se souvislost se slovem gavěd (havěť) a možná i s německým Kot (bláto, výkaly) či staroanglickým cwead (hnůj).

Některá lidová rčení („chytit hada holou rukou“, „podsazovat někomu hada“) jako by „vycházela z praxe“, jiná – vzata doslova – vyznívají pošetile. Který logicky uvažující člověk by si dobrovolně „hřál (jedovatého) hada na prsou“? Nejabsurdnější je ovšem nadávka „slizký hade“, která je namířena proti člověku, leč strefuje se do hada (nic slizkého na něm nenajdete).

Zvláštní je, proč čeština hadovi obecně přidělila mluvnický rod mužský, kdežto konkrétním hadům (nejen jedovaté zmiji, ale i přívětivé užovce) rod ženský. To němčina jasně „dává přednost dámě“ (die Schlange, die Otter, die Natter). Zdálo by se, že čeština feministkám nabízí aspoň hadici, jenže tu mají především na kropení zahrady (Němci k téže práci využívají der Schlauch, popř. das Schlauchrohr). Asi nejpřekvapivější je ženský rod hadovky smrduté (bot. rod Phallus!), s nímž němčina kupodivu souhlasí (die Stinkmorchel).

Zvláštnost spojenou s hadem lze vystopovat i v slovotvorbě: Jakkoli se kobylinec, kravinec, kozinec či mušinec střízlivě drží téhož principu, hadinec je vyhrazen květince (!), byť zevnějšku (na omak) poněkud drsnějšího. Určitou zvláštností je také osud slovesa haditi. Ve staročeštině znamenalo „tupit, hanobit“ (Jidáš Krista prodadil a před židy velmi hadil), v literatuře přelomu 19. a 20. století se však objevuje ve významech „stáčet se, vinout“ (potůček Růženy Svobodové se hadí lučinou) nebo „vyhřívat se“ (rodina v pojetí Aloise Mrštíka se hadí na sluníčku).

Teplé srdce ptačí, kapka krve dračí – toť „havětí“ ingredience v koktejlu, jímž Ježibaba častovala ubohou Rusalku bledou. Přes faunu ježibabí kuchyně přejděme k „červovi“ rodu Dracunculus, a posléze k červům obecně (zool. kmen červi byl dávno zrušen a rozdroben na jiné). Nejčastěji vídáme obyčejnou žížalu, což ovšem je název velmi mladý; dřív se jí říkalo (stejně jako molům, veškám a špatnému svědomí) prostě červ, v některých krajích hlísta (odtud kmen hlísti, k nimž však žížala nepatří). Přitom slovo žížala (žúžala, žúžela) najdeme už ve staročeských textech, ovšem není užito jen pro červy, nýbrž i pro „zeměplazy“, hmyz („žížala, kteráž med dělá“), draky a další příšery. Vzniklo snad z hmyzího „žužavého“ zvuku, ale rozšířilo se na všechno, co se divně kroutí, plazí a budí odpor. Ostatně také hlíst (pův. glista) poukazuje svou etymologií na něco nepříjemného, totiž na lepkavost a kluzkost (podobně jako třeba hlen). Tak jako had není slizký, není ani červ bídný; nicméně v koktejlu lidového názvosloví, v němž „žužá“ medonosná žížala spolu s šatním červem a dračí hlavou, se uvedená nepřesnost jeví zanedbatelnou. Jediným aktérem slizkosti a bídnosti patrně zůstane Homo sapiens, ať se (po jungmannovsku) „had w něm pohnul“, nebo „čerw se mu udštil“.