Prorokovali proroci...

Je tomu právě deset let, co vyšla kniha Francise Fukuyamy, systemizovaného proroka z amerického State Departmentu, s mnohoslibným názvem Konec dějin a stala se bestsellerem. Už tehdy mi bylo těžko uvěřit, že historie končí a americký model liberálně konzumního plesání bude v sladkém bezčasí celosvětově trvat na věky. Cílem knihy, zejména politologické, ovšem dnes samozřejmě není brát ohled na co nejvíc aspektů sociální skutečnosti a být na dlouhé lokte ověřena během dějin. Cílem je svézt se na nějaké momentální konjunktuře, třeba euforii z konce studené války, a dosáhnout vysokých nákladů a efemérní, byť intenzivní slávy. Zítřek už přijde a své vlastní pravdy si vyžádá, či lépe řečeno stvoří.

Je-li Fukuyamova kniha roztomile naivní, je Střet civilizací Samuela Huntingtona, prorokujícího z harvardské univerzitní stolice se stejnou graciézností jako kdysi Pýthie ze své trojnožky, knihou nejen mnohem brizantnější, ale i nebezpečnější. Kámen úrazu všech proroctví je ovšem v tom, že jednou vyslovena mají tendenci se sama uskutečňovat. Úspěšný prorok, který se, většinou aniž si to uvědomoval, podstatným způsobem sám přičinil, se pak hřeje na slunci slávy, sám o sobě přesvědčen, jak geniálně vyhmátl skryté zákonitosti dějin. Jen blázen by přehlédl neobyčejné rozdíly v mentalitě a kultuře různých současných regionů a latentní napětí, které mezi nimi vzniká. Jedna věc je ovšem o něčem takovém vědět, druhá je střet z tohoto napětí vzniklý předvídat, a tím jej nepřímo do světa volat. Tenze lze najít mezi jednotlivými lidmi, národy, rasami, kulturními okruhy, společenskými vrstvami, pohlavími, generacemi, náboženstvími, politickými či sexuálními orientacemi a kdovíčím ještě. Potíž je v tom, že rozšíří-li se všeobecné přesvědčení, že nějaká společenská situace musí nutně nastat, zajisté k tomu i dojde. Zatímco v minulosti byla fundace takovýchto nutností primárně náboženská (první křížová výprava započala, jak známo, papežovým výkřikem: Bůh to chce!), počínaje 19. stoletím přišla do módy fundace vědecká. Pomysleme jen na Marxova proroctví o třídním boji a proletářské revoluci. Obdobně byl vědecky a nezvratně doložen konflikt ras a dnes je na řadě střetnutí různých civilizací. (Autor sice nevýrazně uvažuje i o tom, jak se mu vyhnout, ale žáci bývají radikálnější svých mistrů.)

Je dobře pomyslet, že až do vzplanutí nacionalizmu v 19. a 20. století se po více než pět set let Češi a Němci v české kotlině vždy jakžtakž porovnali. Teprve poté, co si na otázku Co je smyslem českých dějin? odpovíme, že konflikt Čechů s Němci, začíná být jasné, co je v příštích letech na programu. Právě tak je otázkou obecného vnitřního vyladění a nikoli nějakých objektivních daností, co je snesitelné a co už ne. Za pozdního Rakouska se Čechům zdály nesnesitelnými věci, které by se po většinu 20. století jevily bagatelami (to se nám to úpělo pod Habsburkem! říkali jsme za komunizmu). V Německu první poloviny 20. století zcela převládal názor, že německý národ má nedostatek životního prostoru a musí někam expandovat. Po válce se plocha Německa zmenšila o třetinu, přihrnuly se masy vyhnanců z celé východní Evropy (ztráty, ač na absolutní číslo vysoké, nebyly na procenta tak značné) a pojednou bylo prostoru dost a je ho dost podnes. Huntingtonova kniha je velmi čtivá a oplývá spoustou jednotlivostí. To, že se opírá o fakta (lat. factum znamená něco učiněného, udělaného, třeba v laboratoři nebo statisticky), navozuje dojem, že se střet civilizací blíží zákonitě. Je pochopitelně známo, že v houšti světových jednotlivostí nikdy nechybí dostatek důkazního materiálu pro libovolnou tezi, jíž jsme se z toho či onoho důvodu rozhodli věřit, jak říká už Arthur Koestler. Politologie, sociologie a výzkumy veřejného mínění se mají k sociální realitě spíše jako zahradnická příručka k rostlinám či manuál pro krotitele k živočichům (v porovnání třeba s botanikou či etologií) a mají většinou blíže k manipulaci než k nezaujaté deskripci (tu by musely dělat zcela tajně, což samozřejmě není ten případ). Marxistická teze o tom, že buržoazní sociologie společnost pouze popisuje, zatímco marxistická mění, se dávno stala skutkem, byť jinak, než si zastánci kdysi představovali. Svět je vůči člověku a jeho vnitřním očekáváním pozoruhodně vstřícný. Platí-li to do jisté míry i o mimolidském světě a přírodovědcích, kteří jej sledují (to je ovšem jiná kapitola, na niž zde není místa), platí to o lidském světě dvojnásob. Malý pokus na sousedovi, s nímž začneme jednat jako s gaunerem, nás o tom velmi rychle poučí zdánlivě neškodný pan Novák se vyvine v takovou exemplární svini, že přetrumfne naše nejsmělejší očekávání.

V rámci polárního chápání světa bývá zvykem v jedné knize zjevit jen polovinu pravdy, hlavně aby zněla úderně a vypointovaně buď je Arab pijící kokakolu už dnes malým Američanem, nebo je čímsi bytostně cizím, co baží po zničení našich hodnot. Že jsou to dvě vypreparované polární teze o téže věci, části konzumentů jaksi uniká. Teprve když politologický konstrukt nahradí v mysli většiny čtenářů pozorovací talent, mohou se podobné knihy stát objevnými a klíčovými. Předvídat konflikty je vždycky jaksi lehčí než předvídat smíření nevůle, xenofobie a zášť rostou samy jako pýr v poli, zatímco toleranci je na všech stranách třeba pracně pěstovat. Není tak úplně s podivem, že manhattanskou tragédii předvídala i řada katastrofických filmů či videoklipů (sám jsem uvažoval v srpnu minulého roku, že na obálku své tehdy právě dopsané knihy nechám udělat koláž s pochodující janičarskou armádou a siluetou Manhattanu v pozadí, po 11. září by to však vypadalo jako konjunkturální kýč). Je to trochu něco podobného, jako že loď typu Titanicu jaksi svádí alespoň k nezbedným představám o jejím potopení (že to ovšem nějaký zločinný fanatik udělá, je věc jiná). Na principu synchronicity vznikají ještě daleko obludnější předvídací náhody jak známo, hypertajné krycí názvy jednotlivých normandských pláží vyšly během přípravy spojeneckého vylodění jako součást křížovky v jakémsi britském časopise a autor, okamžitě vyšetřovaný, neměl o ničem ani tušení. Děsivý manhattanský útok jsem prožil v Istanbulu většina západních Turků z něj byla šokována, ale prostí kurdští trhovci na bazaru byli nadšeni: Amerika, bum, bum! Podobně jako nález archeopteryxe pět let po Darwinově vystoupení přišel i on pro některé kruhy jako na zavolanou (shodou okolností právě pět let po vyjití Huntingtonovy knihy).

Má-li Amerika plnit svou úlohu světového dohližitele, musí být někde Říše zla, proti níž se dá ve jménu samozřejmého dobra bojovat. (Zločin takového rozsahu pochopitelně volá po odplatě a afghánské angažmá plně chápu spíše mne mate poměrně brzké a úplné vítězství nad Talibanem, něco, co se v Afghánistánu, byť za pomoci místních spojenců, dosud žádné cizí moci trvale nepovedlo.) Usama bin Ladin, dosud nechycený a zřejmě ani nezabitý, plní úplně ideálně roli arciďábla jako z nejpokleslejšího románu pohádkově bohatý, brilantně inteligentní, naplněný satanskou zlobou, nepolapitelný, vyskytující se všude a nikde, možná i zcela vymyšlený, ale jistojistotně tahající kdesi v skrytu za nitky všech zel a zvěrstev. Cosi jako arcilotr Goldstein z Orwellova románu 1984 v lehké kombinaci s Velkým Bratrem tamtéž. Obdobné figury tak od formátu Juraje Jánošíka výše budí zájem, ba nadšení (Evropa i Čína vyprodukovaly zcela nezávisle loupežnické romány, i intelektuální zbojníci a la Guzmán či Ernesto Guevara přiváděli v nadšení masy). Neudivilo mne tudíž, když jsem zaslechl fragment rozhovoru dvou studentek o tom, že Usama je pěkný a zajímavý mužský a že by s ním mohly, vedený zjevně nikoli v žertu. Vynoření se podlého a nebezpečného Nepřítele je tudíž z hlediska velmoci nikoli trapným nedopatřením, ale čímsi, čeho je zapotřebí jako dobytku soli.

Krásnou podobnou scénu jsem zažil ve zmateném roce 1992 v Murmansku při pitce s důstojníky z atomových ponorek, kotvících na hypertajné základně Jokanga-Gremicha. K čemu teď armáda, když už nepřítele není a Amerikánec je jako rodný bratr?! A není-li nepřítele, co jsme my? Hrdinové? Ne, paraziti, paraziti jsme, a co s námi bude pracovat neumíme, jiným lidem jsme odvykli, dům na jihu nemáme, snad abychom se zastřelili! Tak tito kupodivu docela rozumní mužové hovořili. Proto se střetnutí civilizací velmi hodí celé muslimstvo jako nepřítel, to už stojí za to. Samozřejmě se na oficiální rovině zdůrazňuje, že není muslim jako muslim, ale v lidovém chápání splývají jaksi v jedno (není jistě třeba zdůrazňovat, že muslimstvo je asi zhruba stejně homogenní jako křesťanstvo, od utažských mormonů po Etiopany). Každý, kdo se s muslimy setkal, dobře ví, že naprostá většina z nich jsou příjemní a přívětiví lidé, agresivní a nebezpeční asi v té míře jako my. Zároveň však uvidí i obtížnost vzájemného pochopení (ta samozřejmě začíná už u vlastní manželky a dětí, ale o tom většinou nehovoříme). V jedné zapadlé íránské vsi, kam asi sotva zabloudil Evropan, k nám přišla deputace v čele s panem učitelem a předala nám s velkou vážností sérii otázek ve špatné angličtině, abychom je zodpověděli písemně. Utkvěly mi v paměti: Z které země pocházíte? V jakého boha věříte? Jaké je u vás počasí? Jsou u vás vězení? Kolik u vás stojí kilo rýže? Kolik jedno vejce? Jste šťastní? atd. Druhý den si odpovědi s mnohým děkováním odnesli k dalšímu prostudování. Trochu mi to připomínalo přistání létajícího talíře s ufony znalými angličtiny. Co bychom se těch nebožáků s tykadélky asi ptali? Je na Marsu voda? Je na Marsu demokracie? Dělíte se na samečky a samičky? Jste na tom vašem Marsu šťastní? Něco či někoho pochopit znamená především si na něj zvyknout. Ve slušnější společnosti se často používá fráze Já mu nerozumím jako zdvořilejší opis pro Já ho nemám rád.

Manhattanský incident ublížil západním společnostem mnohem víc než ztrátou tří tisíc životů a dočasným hospodářským propadem zcela dokořán otvírá dveře k bezpečnostním opatřením všeho druhu včetně rozmanitých fízlování nového typu. Chcete, aby se vrátil Goldstein? zněla v Orwellově Oceánii řečnická otázka, pokud se snad někomu některé z opatření Velkého Bratra nelíbilo. Zdá se, že nás čeká atmosféra obležené pevnosti, v níž třeba Izrael žije už po léta (zvyknout si lze na všechno je-li každou noc letecký poplach, udiví nás, když jednou není i za poslední války v Německu se pekl chleba, kojilo se a přebalovalo; nové problémy by byly daleko méně drastické, spíše jaksi dusivější a důkladnější). I mně leží uchování zbytku okcidentálních svobod na srdci, byť je zřejmé, že to s nimi nebude tak, jak to stojí v proslovech a učebnicích. Dnešní demokracie má k tomu, co označovalo toto slovo v dávných Athénách, asi tak daleko jako slovo mír v ústech soudruha Brežněva k tomu, co by pod tím rozuměl křesťanský či islámský mystik. Neudivuje mne, že polovina Američanů ze svého volebního práva ani nečiní potřebu. Nepředstavujme si ostatně, že jsme všichni získali společenskou emancipací a pokrokem jen privilegia někdejší šlechty, jak to zdůrazňoval třeba Emanuel Rádl možnost volby a vlastního rozhodnutí, cestování pro zábavu, možnosti se vzdělávat, mít dostatek kvalitního jídla, vypraného prádla, vlastní příjemně vytopený pokoj.

Stejně se na celou společnost rozšířily některé aspekty nevolnictví vydanost na pospas jiným, na rozdíl od feudála jaksi neosobním silám, pro většinu společnosti záplava málo uspokojující a stereotypní práce, neustálá kontrola opět spíše neosobními dráby, převaha jalových a otupujících zábav ve volném čase. Takzvaný sociální stát tuto situaci nelepší, ale naopak prohlubuje. Stále ještě žiju v Evropě, kromě staré nostalgie i proto, že pořád ještě nejlépe splňuje to, co od života očekávám. Kdybych se toho nadál v Číně, zajisté bych se tam odstěhoval. Kéž by to ještě chtělo navzdory myšlenkám o střetnutí civilizací nějakou dobu vydržet.