Konec světa

Když se letos blížila k Praze vlna cunami, i ti nejvíce ohrožení obyvatelé města (a primátor s nimi) nechtěli slyšet, že by mohlo dojít k něčemu vážnějšímu. ¹⁾ Většinou nezachraňovali ani majetek, ani sebe, jen vršili vodě směšné hráze z pytlů.

My lidé jsme asi kdesi v hloubi duše naprogramováni (hrozné slovo!) k hluchotě na nepříjemné zprávy, zejména jsou-li z druhé ruky. Když pak dojde k nejhoršímu, hluchota nemůže než se rázem změnit v paniku. Tak to chodí i v amerických katastrofických filmech, v nichž vždy jen statečný protagonista a jeho sympatická partnerka předem tuší, co se opravdu stane.

Jak by se asi lidé chovali, kdyby všichni mohli přímo, na vlastní oči sledovat, jak se blíží neodvratná a fatální katastrofa, a navíc by předem znali okamžik, kdy dorazí? Myslitelné to je, představme si třeba obrovské těleso na obloze, každý den větší, s přesně  známým dnem a minutou neodvratné srážky. Takovou situaci líčí Camille Flammarion, známý francouzský grygar z konce 19. století, v knize „Konec světa“. ²⁾ Země se měla střetnout s kometou jednoho pátku v 25. století. „Lidstvo strnulo, jako by bylo raněno mrtvicí, němé hrůzou, zničené, a konečně pak tak klidné jako mrtvý list, jejž vítr unáší. Tentokráte zajisté jest to konec všeho. Každý byl připraven na to, že bude pohřben pod zříceninami všeobecného požáru, a ani se už neohlížel po nějaké pomoci. V posledním objetí semkla se těla těch, kteří nechtěli se již opustiti a kteří netoužili po jiné útěše než po společné smrti.“ ³⁾ Nicméně šlo o kometu natolik řídkou, že jí Země prolétla celkem bez úhony; celkový počet 218 000 obětí (z toho 150 000 následkem pouhého strachu) není v dnešních měřítkách nic moc.

Neměli bychom to, pravda, brát na lehkou váhu. Letos začátkem června se po světě rozlétla zpráva, že se na nás řítí dvoukilometrový asteroid, který 1. února 2019 (také v pátek) srovná Zem se zemí. Svět pak skoro dva měsíce doufal, že se astronomické výpočty, jinak vždy tak obdivuhodně přesné, jednou konečně zmýlí. A opravdu, nové výpočty z konce července ukázaly, že asteroid se tentokrát netrefí. Černý pátek se odkládá na neurčito.

Bylo zábavné sledovat, jak se po ty dva měsíce denní tisk usilovně snažil čtenářsky chytlavé líčení katastrofických následků kolize citlivě vyvažovat trpělivým připomínáním, že ony výpočty jsou jen předběžné a nepřesné. Že by ze strachu, že vznikne panika? Těžko předem odhadnout, kde končí neškodně zajímavá informace a kde začíná poplašná zpráva – hranice mezi obojím je měkká a cokoliv může mít příměs prvého i druhého.

Co by to však bylo za paniku v takovémto případě? Ti starší z nás by se srážky nedožili a mladší mají jiné starosti. Katastrofa až někdy za 17 let – to už je téměř za horizontem běžného lidského starání o sebe. Myslím, že i kdyby ty výpočty byly dopadly špatně, v prvních letech by se toho asi moc nedělo. Možná že by vzrostly investice do vědy (aby objevila nějaké řešení), trochu víc by se plýtvalo dlouhodobými zdroji a pár podnikavců by začalo draze pronajímat podzemní jeskyně. (Já sám bych si však nepřestal kupovat další a další knížky.) Ve velkých městech by se objevily obří hodiny, které by odpočítávaly minuty a vteřiny, jak jsem to viděl v Pekingu před připojením Hongkongu. Toť vše.

Dobrá, zkusme si – čistě hypoteticky – trochu pozměnit některé okolnosti. Předpokládejme, že původní výpočty byly naprosto správné a přesné, že velikost asteroidu není dva, ale sto kilometrů a že do Země vrazí již za dva roky. Že to všichni velmi dobře vědí, a vědí i to, že se s tím už nic rozumného nedá dělat.

Jak žít vstříc jisté smrti? Otázka jakoby pro existencialisty – zde však již nejde o individuální smrt, ale o kolektivní smrt lidstva, a nejde jen o jistotu „že“, ale i „kdy“ to bude. S takovou otázkou si lze nanejvýš jen nezávazně pohrávat.⁴⁾

V červencovém čísle jsem zde psal o novele Alana Lightmana o hypotetických snech Einsteinových.⁵⁾ V jednom z těchto snů všichni lidé znají den, kdy skončí svět. Nic se s tím nedá dělat, v ten den prostě skončí i čas. A hle: vůbec žádná panika, není koho ani čeho litovat, všichni jsou si rovni a všechno skončí naráz. V posledních dnech před koncem vládne veselí, lidé jsou bezstarostní, čtou básně, milují se a objímají. V poslední minutě se ve velkém kruhu už jen tiše drží za ruce…