Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Konec světa

 |  5. 11. 2002
 |  Vesmír 81, 603, 2002/11

…jaká poprava vlastně očekává lidstvo?

Toť hrozba děsivější než sama smrt!

Camille Flammarion

Když se letos blížila k Praze vlna cunami, i ti nejvíce ohrožení obyvatelé města (a primátor s nimi) nechtěli slyšet, že by mohlo dojít k něčemu vážnějšímu. 1) Většinou nezachraňovali ani majetek, ani sebe, jen vršili vodě směšné hráze z pytlů.

My lidé jsme asi kdesi v hloubi duše naprogramováni (hrozné slovo!) k hluchotě na nepříjemné zprávy, zejména jsou-li z druhé ruky. Když pak dojde k nejhoršímu, hluchota nemůže než se rázem změnit v paniku. Tak to chodí i v amerických katastrofických filmech, v nichž vždy jen statečný protagonista a jeho sympatická partnerka předem tuší, co se opravdu stane.

Jak by se asi lidé chovali, kdyby všichni mohli přímo, na vlastní oči sledovat, jak se blíží neodvratná a fatální katastrofa, a navíc by předem znali okamžik, kdy dorazí? Myslitelné to je, představme si třeba obrovské těleso na obloze, každý den větší, s přesně  známým dnem a minutou neodvratné srážky. Takovou situaci líčí Camille Flammarion, známý francouzský grygar z konce 19. století, v knize „Konec světa“. 2) Země se měla střetnout s kometou jednoho pátku v 25. století. „Lidstvo strnulo, jako by bylo raněno mrtvicí, němé hrůzou, zničené, a konečně pak tak klidné jako mrtvý list, jejž vítr unáší. Tentokráte zajisté jest to konec všeho. Každý byl připraven na to, že bude pohřben pod zříceninami všeobecného požáru, a ani se už neohlížel po nějaké pomoci. V posledním objetí semkla se těla těch, kteří nechtěli se již opustiti a kteří netoužili po jiné útěše než po společné smrti.“ 3) Nicméně šlo o kometu natolik řídkou, že jí Země prolétla celkem bez úhony; celkový počet 218 000 obětí (z toho 150 000 následkem pouhého strachu) není v dnešních měřítkách nic moc.

Neměli bychom to, pravda, brát na lehkou váhu. Letos začátkem června se po světě rozlétla zpráva, že se na nás řítí dvoukilometrový asteroid, který 1. února 2019 (také v pátek) srovná Zem se zemí. Svět pak skoro dva měsíce doufal, že se astronomické výpočty, jinak vždy tak obdivuhodně přesné, jednou konečně zmýlí. A opravdu, nové výpočty z konce července ukázaly, že asteroid se tentokrát netrefí. Černý pátek se odkládá na neurčito.

Bylo zábavné sledovat, jak se po ty dva měsíce denní tisk usilovně snažil čtenářsky chytlavé líčení katastrofických následků kolize citlivě vyvažovat trpělivým připomínáním, že ony výpočty jsou jen předběžné a nepřesné. Že by ze strachu, že vznikne panika? Těžko předem odhadnout, kde končí neškodně zajímavá informace a kde začíná poplašná zpráva – hranice mezi obojím je měkká a cokoliv může mít příměs prvého i druhého.

Co by to však bylo za paniku v takovémto případě? Ti starší z nás by se srážky nedožili a mladší mají jiné starosti. Katastrofa až někdy za 17 let – to už je téměř za horizontem běžného lidského starání o sebe. Myslím, že i kdyby ty výpočty byly dopadly špatně, v prvních letech by se toho asi moc nedělo. Možná že by vzrostly investice do vědy (aby objevila nějaké řešení), trochu víc by se plýtvalo dlouhodobými zdroji a pár podnikavců by začalo draze pronajímat podzemní jeskyně. (Já sám bych si však nepřestal kupovat další a další knížky.) Ve velkých městech by se objevily obří hodiny, které by odpočítávaly minuty a vteřiny, jak jsem to viděl v Pekingu před připojením Hongkongu. Toť vše.

Dobrá, zkusme si – čistě hypoteticky – trochu pozměnit některé okolnosti. Předpokládejme, že původní výpočty byly naprosto správné a přesné, že velikost asteroidu není dva, ale sto kilometrů a že do Země vrazí již za dva roky. Že to všichni velmi dobře vědí, a vědí i to, že se s tím už nic rozumného nedá dělat.

Jak žít vstříc jisté smrti? Otázka jakoby pro existencialisty – zde však již nejde o individuální smrt, ale o kolektivní smrt lidstva, a nejde jen o jistotu „že“, ale i „kdy“ to bude. S takovou otázkou si lze nanejvýš jen nezávazně pohrávat.4)

V červencovém čísle jsem zde psal o novele Alana Lightmana o hypotetických snech Einsteinových.5) V jednom z těchto snů všichni lidé znají den, kdy skončí svět. Nic se s tím nedá dělat, v ten den prostě skončí i čas. A hle: vůbec žádná panika, není koho ani čeho litovat, všichni jsou si rovni a všechno skončí naráz. V posledních dnech před koncem vládne veselí, lidé jsou bezstarostní, čtou básně, milují se a objímají. V poslední minutě se ve velkém kruhu už jen tiše drží za ruce…

Poznámky

1) O obyvatelích Kampy to vím od Jana Palouše, který tam bydlí; primátora jsem viděl v televizi.
2) Camille Flammarion, La fin du monde, Paris 1893. Český překl. B. M. Weigert, Nakl. Hejda a Tuček, Praha.
3) Tamtéž s. 151.
4) Pro zajímavost uveďme, že existuje 200 asteroidů větších než 100 km; největší Ceres má průměr 974 km.
5) A. Lightman: Einstein’s Dreams, Warner Books, New York 1994, s. 55.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné