Staré kosti a nová velryba

V sedmdesátých letech minulého století byly na mořském břehu blízko kalifornského San Diega postupně nalezeny čtyři uhynulé exempláře středně velkých ozubených kytovců z čeledi vorvaňovcovitých (Ziphiidae). Poslední číslo časopisu Marine Mammal Science (18, 577–608, 2002) přineslo zajímavou informaci o tom, že v nich byl dnes, po více než dvaceti letech, rozpoznán nový druh. V odborných kruzích způsobila tato zpráva značný rozruch, vždyť nové druhy velryb nejsou popisovány každý den.

Na základě morfologie byla zmíněná zvířata předběžně zařazena k druhu Mesoplodon hectori. Pro rod Mesoplodon je typický pár zvětšených zubů ve spodní čelisti samců, který je používán při vzájemných soubojích, jak je také patrné z četných jizev na kůži starších kusů. Jako potrava jim slouží především pelagičtí hlavonožci.

Tohoto problému se ujala Merel Delboutová, která provedla genetickou analýzu mitochondriální DNA získané ze vzorků uložených v muzeu. Výsledek práce byl překvapující – ukázalo se, že jedinci z Kalifornie jsou druhu Mesoplodon hectori geneticky velmi vzdáleni. Byli proto klasifikováni jako nový druh, který byl nazván M. perrini (na počest Williama F. Perrina, současného odborníka na mořské savce).

Většina z 85 současných druhů kytovců byla popsána na základě vzorků získaných během rozmachu mořeplavectví a velrybářství v 18. a 19. století. Nové druhy objevené ve 20. století spadaly hlavně do kategorie hlubinných a skrytě žijících organizmů, často s nízkými populačními hustotami – a bylo mezi nimi také 8 z 20 známých druhů vorvaňovců. Přesto je objev nového druhu tak velkého zvířete v novém tisíciletí mimořádnou událostí, která mimo jiné naznačuje, jak málo toho víme o hlubokomořských tvorech. (Nature 417, 801, 2002)