Fág

Jeho program je – alespoň podle názvu – prostý: ř. fagó – jím, žeru. Je to k nevíře, ale i termín může být sluchem vnímán jako expresivní slovo. Čtěte, prosím, nahlas: ryk, křik, bič, chňap, šleh, kyj, bij, prásk, mord, vrah, kat, ras – toť společnost fágova. Šel tam jen tak a zvyk si hned, jak se zdá.

Kterak s ním zatočíme v mluvnici? Cizák zdá se být stejně ohebný jako jeho čeští jednoslabiční kolegové, rozpaky budí jen 6. pád plurálu. Mluvíme-li o bakteriofázích (viz Slovník spisovného jazyka českého), pak z toho plyne, že stejně budem mluvit o fázích. Jenže když mluvíme o fázích měsíce nebo elektrického proudu, máme na mysli substantivum ženského rodu fáze (ř. fasis, od fainomai). V 6. pádě je tedy již nika obsazena jiným slovem.

Podobná slova jako fág samozřejmě mívají v 6. pádě koncovku –ích (dok – v docích, bok – v bocích, hroch – o hroších), ale vezměte si, dejme tomu, plech. Teoreticky bychom v množném čísle měli mluvit o pleších, jenže 6. pád je obsazen femininem pleš, tj. slovem označujícím lysinku na místě, kde má značná část lidí vlasy. Chtě nechtě pro plech připustíme výjimku – mluvíme o plechách. Je to však jediná pořádná výjimka, která bývá v mluvnicích uváděna, jinak v tom čeština všelijak bruslí. Tělovýchovné příručky mluví o sedech, lezích a klecích, přestože klek a klec jsou něco jako nebe a dudy. Patrně mluvnice nepočítají s nebezpečím, že by někdo kleky v plurálu provozoval, natož aby je skloňoval.

Z výše řečeného vyplývá, že bych raději v 6. pádě mluvila o fágách. Jenom nedej pámbu, aby pak dendrolog myslel, že mluvím o bucích, tedy stromech rodu Fagus. Tohle slovo je vůbec kontroverzní, neboť s jeho etymologií bývá spojována otázka původních sídel Slovanů. Protože ji stejně nerozřešíme, řekneme si jen, že buk je staré všeslovanské slovo. Nelze vyloučit, že ho staří Slované při svém tažení (řádově v 6.–7. století po Kr.) převzali od Germánů v podobě *boko (není doložena), což samozřejmě neznamená, že předtím neexistovalo jinde (viz ř. fagos). Stejně dobře mohli táhnout přes Malou Asii a převzít „buk“ z lýdštiny (zaniklého anatolského jazyka), teorii však vynechme, přesahuje možnosti našeho koutku.

Víme jen, že se v jazyce starých Germánů nějaké takové slovo vyskytovalo a z něj se vyvinulo jak dnešní Buche (buk), tak Buch (kniha), téhož původu je i anglická book. Proč Buch dostala název podle buku? Snad prý je to tím, že se bukové hůlky, které ležely v lese rozházeny zvláštním způsobem, staly podnětem k čtení.

Slovo buk obsahují i „bukvy“, které jsme povinně louskávali v hodinách ruštiny. Název této abecedy – azbuka – vznikl ovšem až za Petra Velikého v 17. stol., i když byl vytvořen podle dvou písmen církevněslovanské abecedy (z 11. stol.): az s tvrdým jerem (znamenalo tolik co zájmeno já), a buky (snad podle toho, že se písmena původně ryla do bukových desek).

Zdržme se ještě v lese, abychom se poohlédli po etymologii fagotu, který rovněž obsahuje podezřelou skupinu (fag), ale jinak je v tom zcela nevinně. Nemá nic společného ani s bukem, ani s žravostí. Jeho původ nutno hledat v it. fagotto (otep dříví). Žertovný název pochází ze slangu italských muzikantů. Na otázku, jestli je to prostě tím, že fagot patří mezi „dřeva“, nebo tím, že složen připomíná otýpku chrastí (dle J. Jungmanna), odpovídat nebudeme, ponechme fagotistům jejich tajemství.

Ne vše, co obsahuje písmena f-a-g, někoho žere. A ne vše, co jednoslabičně sviští vzduchem, škodí. Fág je spíš bič než ras (viz články, Vesmír 80, 452, 2001/8, Vesmír 80, 456, 2001/8) neboli vrah v komunitě – mág v imunitě. ¹⁾