Nezkrátit neznamená prodloužit

K pochopení odborného textu nutně potřebujeme vědět, jak daný jazyk zachází s kvantitativními údaji a na co si máme dát pozor, abychom cennou informaci nepochopili chybně. Jedním z úskalí češtiny je užívání kladu a záporu. Zatímco v matematice získáme sečtením dvou záporných čísel opět číslo záporné, v češtině dostaneme „sečtením“ dvou záporů pochybný klad. Proč pochybný? Jestliže o někom řekneme, že není nevzdělanec, nemusí to ještě znamenat, že je vzdělanec. (Kdybychom si jeho vzdělaností byli jisti, ani by nás nenapadlo sáhnout po záporu.) Na úsečce VN, kde V je vzdělanec a N nevzdělanec, může K (kdo není nevzdělanec) ležet v kterémkoli bodě úsečky kromě bodu N.

Čeština rozlišuje dvě formy záporu: slovní zápor (nevzdělanec) a zápor mluvnický. Ten je ovšem dvojí, a to větný (není vzdělanec) a členský (je to ne vzdělanec, nýbrž polovzdělanec). Tím jsme víceméně vyčerpali teorii a mohli bychom si libovat. Je to ale opravdu tak jednoduché?

Zdržme se u slovního záporu. Podle naší teorie by nestvůra byla protikladem stvůry. Pod heslem stvůra čteme: zrůda, netvor, obluda. Před očima nám vyvstanou šklebící se zlomyslné tváře na okapech gotických chrámů. Teoreticky vzato by nestvůry měly vyhlížet radostně a bezelstně, což od nich ovšem nelze čekat. Teorie nesedí. Nestvůra je zase jen zrůda, netvor, obluda. (Podle P. Eisnera má stvůra o něco blíže k obludnosti mravní, kdežto nestvůra k obludnosti tvarové, jemným rozdílem se však zabývat nebudeme.)

Experiment opakujme se slovem svár. Příslušná synonyma jsou: rozbroj, různice, rozepře, váda, hádka. Můžeme negativní účinek slova kompenzovat opakem v podobě nesváru? Sami víte, že nemůžeme! I nesvár je vykládán jako rozbroj, různice, rozepře atd. Obě slova znamenají totéž (byť citlivé ucho P. Eisnera vnímá nesvár jako silnější, nesmyslným záporem zvýrazněný).

Tušíme již, že zápory k slovům přibyly dodatečně, patrně po vzoru slov vyjadřujících nedostatek žádané vlastnosti (nešika, nemrava, nevěrník, nevzdělanec). Kolik českých slov bylo nadbytečným záporem „vylepšeno“? Jistě nejsou jen dvě, ta ostatní jsou však méně nápadná, protože jejich kladnou podobu jsme už zapomněli. Tak třeba nekňuba je vlastně kňuba (od kňoubat – dělat zdlouhavě), neplecha je pouhý plecha (od plochý – špatný, viz r. plochoj), neurvalý je ve skutečnosti urvalý (hrubý, urputný), nevrlý znamená patrně vrlý (vřící) a nevraživý je spíš vraživý (vyhlíží jako vrah).

A co zápor větný? Vezměme si třeba větu: Prosím, nepůjčil bys mi tužku? Cizinec by myslel, že ho prosíme, aby nám tužku nepůjčil, a patrně by si klepal na čelo. My ale víme, že ve skutečnosti záporem zmírňujeme větu: Prosím, půjčil bys mi tužku? Říkáme totéž, ale vytváříme majiteli tužky prostor k tomu, aby se k půjčení necítil zavázán.

Nakonec se ještě pozastavme u tvoření slov předponou ne-. Výsledkem je prosté popření, významový opak. R. Honzák požaduje, aby lékaři nezkracovali pacientovo utrpení eutanazií (Vesmír 80, 67, 2001/2) a čtenář T. Chrudimský (viz Vesmír 80, 305, 2001/6) namítá: „Pokud někdo umírá, proč prodlužovat jeho agonii?“ Vezměme slova zkrátit, nezkrátit, prodloužit, neprodloužit a zkusme je nanést na pomyslnou nit. Při nezkrátit a neprodloužit zůstane nit stále stejná. Při zkrátit musíme použít nůžky, a kdybychom ji měli prodloužit, musíme navázat další kousek. Zkrátka nezkrátit a prodloužit není totéž. Na skutečné niti bychom míru dezintepretace spatřili na vlastní oči.