Moudrosti babiček a kodexů

Zřejmě není náhodou, že právě česká spisovatelka napsala Babičku. Od babiček také víme „Co je šeptem, to je čertem“. V moderní či postmoderní době tuto pravdu objevili i v Americe. Frank A. Weil, jeden z autorů kodexu etiky ve veřejné správě, svůj přístup založil na dvou větách [1]. První je maxima soudce Brandeise: „Nejlepší dezinfekcí je denní světlo.“ Druhou je pravidlo „To, co byste nechtěli zveřejnit v novinách, není docela správné.“ Naše babičky to znaly z tradice tak staré, že ani samy nevěděly odkud. Nabízím vysvětlení v jednom z řeckých výrazů pro pravdu αγηειαα, které v prvním významu znamená „nezatajenost“. Věřte, lepšího léku na jakoukoli lumpárnu, tedy i střet zájmů, není.

Proč tyto staré pravdy byly znovu objeveny v Americe, také není žádnou záhadou. Jde přece o byznys, o svobodný trh, na který jsou Američané tak hákliví a kterému se může dařit pouze v prostředí důvěry a věrohodnosti. Má-li trh plnit svou funkci, musí mít jeho účastníci úplné a správné informace. Jinak se nemohou správně rozhodovat. Podvod, tj. vědomé podsouvání nepravdivých informací, škodí dvěma způsoby: vede k neefektivnímu rozdělení zdrojů a zvyšuje náklady transakcí, a to o prostředky, které je nutno vynaložit na procedury kontroly a ověřování informací, popřípadě na pojistné vůči ztrátám způsobeným nepravdivými informacemi [2].

Péče o dobré jméno

Jsem si plně vědom skutečnosti, že kodexy, vyhlášky a směrnice nepatří mezi nejzáživnější texty. Chceme-li však mluvit konkrétněji o loajalitě a střetu zájmů, popřípadě trochu pátrat po možnostech nápravy, nelze je opominout. Pro svět, jemuž se chceme přiblížit, do nějž jsme se rozhodli integrovat, je typická expanze různých norem a předpisů. Každá instituce tohoto světa má také svůj etický kodex zaměřený na loajalitu svých zaměstnanců a na střet zájmů. Na příkladu amerických univerzit [3] lze nejlépe představit jeho základní pojmy a obsah.

Loajalita, věrnost, oddanost (conflicts of commitment) se vztahuje obecně k rozložení aktivit jednotlivce mezi závazky a povinnosti vůči univerzitě a mimo ni. Mezi vnější závazky, které jsou považovány za samozřejmé jak z hlediska profesního rozvoje jednotlivce, tak z hlediska prestiže univerzity, patří různé konzultační činnosti, účast v profesních společnostech, redakčních radách odborných časopisů, autorství nebo spoluautorství knih, učebnic apod. Za problematičtější bývá považováno, když se vnější závazky pedagogické, obchodní nebo společenské dostávají do rozporu s povinnostmi vůči studentům, kolegům či s primárním posláním mateřské akademické instituce.

Střet zájmů (conflicts of interest) zahrnuje značně širokou škálu možných situací, které vyčerpávajícím způsobem nikdy nelze popsat. Ty nejdůležitější se týkají:

• Podjatosti ve výzkumu, například když pracovník nebo někdo z jeho příbuzných:

  — má finanční, manažerské, popřípadě vlastnické zájmy ve sponzorské organizaci nebo firmě, na vývoji jejíchž produktů pracuje,

  — přijímá odměny nebo zvláštní výhody od sponzorů výzkumu,

  — vystupuje jako konzultant pro fyzickou nebo právnickou osobu mající ekonomický zájem na příslušném výzkumu.

• Neoprávněného užívání majetku a zdrojů, když pracovník:

  — využívá studenty nebo zaměstnance univerzity pro služby společnosti, ve které má nějaké vlastnické vztahy nebo od které má jakýkoli příjem,

  — využívá prostředky, zařízení, materiály univerzity pro své osobní účely nebo pro podporu aktivit někoho dalšího, u koho má finanční či jiné zájmy,

  — parazituje na reputaci a dobrém jménu univerzity za účelem zisku nebo prestiže.

• Neoprávněného nakládání s informacemi, když pracovník:

  — neautorizovaně užívá důvěrné informace získané v souvislosti s profesními závazky,

  — přijímá podporu výzkumu za podmínek, že výsledky zůstanou utajeny, nepublikovány nebo dojde k významnému zdržení jejich zveřejnění,

  — umožňuje protekční přístup k databázím vyvinutým na univerzitě nebo pořízeným díky nezávislému sponzorovi osobě, u které má pracovník finanční či jiné zájmy.

• Obchodování se sebou samotným, když pracovník:

  — kupuje zařízení, vybavení, materiály pro výzkum a výuku od firmy, ve které má finanční nebo jiné zájmy,

  — ovlivňuje smluvní kontrakty mezi akademickou institucí a organizací, ke které má nějaký vztah, nejčastěji finanční,

  — vyžaduje nebo doporučuje své vlastní učebnice nebo jiné pomůcky.

Samozřejmě nezůstává jenom u kodexu. Jsou přesně stanoveny odpovědné orgány a procedury, jak se záležitosti loajality a střetu zájmů mají administrativně řešit. Každý je povinen podat příslušnému orgánu univerzity podrobné přiznání, ve kterém uvádí všechny své mimouniverzitní aktivity, své majetkové poměry, především podíly v soukromých firmách, jakékoli odměny a dary nad stanovenou výši apod. Možná – a to je stejně důležité – pracovník podepisuje na závěr také skutečnost, že se s věcným obsahem kodexu seznámil a že všechny údaje, které by se mohly vztahovat ke střetu zájmů, uvedl úplně a správně. Odměnou mu není nic menšího než jistota, že je před jakýmkoli nařčením z nečestného jednání předem chráněn. A to je také vlastní smysl institutu střetu zájmů: chránit příslušnou osobu před pokušením zneužít své postavení, své informace, a dát jí pádnou ochranu proti různým pomluvám a nepřejníkům.

Jak je tomu u nás?

Letmý pohled do nedávné historie napovídá, že podmínky pro rozkvět střetu zájmů byly u nás ideální. Již ideologické limity totalitní moci byly nutně v rozporu se svobodným a kritickým myšlením, bez něhož není vědecká práce vůbec myslitelná. Rozsáhlé vědní obory se pod výsměšnou fanglí „vědeckého světového názoru“ vůbec nepěstovaly: např. právo a politologie; řada oborů pracovala jenom na objednávku a pod přísným ideologickým dohledem moci: ekonomie, historie, filozofie; technické a přírodní vědy se zase staly poplatné takřka sebedestruující extenzivní industrializaci. O zneužívání poznatků medicíny ani nemluvě (např. sterilizace romských žen, dopink u sportovců atd.). Normalizace, doba snad největšího duchovního temna v dějinách našich národů, byla pak lží vyživována a udržována zcela nepokrytě. Přes určitou nivelizaci, danou například tím, že lidé předstírali, že pracují, a stát předstíral, že jim za to platí, byly přetvářka a lež odměňovány, kdežto pravda a upřímnost „po zásluze“ trestány. Naše babičky říkaly: „Kdo lže, ten krade...“

Není zde místo na vyjmenování všech drobných či větších zpronevěr. Všechny, bez výjimky, spadaly do některé z výše uvedených kategorií projevu střetu zájmů. Každý, kdo se nad výše uvedeným kodexem zamyslí, nepochybně nalezne četné příklady i ve svém okolí. Bližší analýzu však určitě zasluhuje problém, který je výše označen jako oddanost, věrnost – conflicts of commitment.

První zásadní rozdíl proti poměrům u nás je skutečnost, že platy akademických pracovníků jsou všude na Západě podstatně vyšší. Typickým vědcem tam již dávno není osoba starší padesáti let, oděná do šedivých ošoupaných šatů, s termoskou v neméně „zánovní“ brašničce. I mladí vědečtí pracovníci si ze svého příjmu mohou bez problémů koupit například ošacení značkových firem. Za těchto okolností je nárok loajality zcela na místě. Proti nim stojí vědecký pracovník, který podle donedávna aplikovaných státních platových tabulek (v AV ČR zachovaných dodnes) často nedosahuje ani průměrného příjmu v zemi. Jaksi se počítá s tím, že si nalezne také jiné zdroje příjmů. Koneckonců to dosti explicitně vyjádřil Václav Klaus v dopise Josefu Hádkovi, předsedovi Odborového svazu pracovníků vědy a výzkumu, ze dne 10. dubna 1996: Váš návrh vztáhnout 25% příplatek k tarifnímu platu také na pracovníky vědy a výzkumu nepovažuji za odůvodněný, neboť jak jistě víte, zaměstnanci státní správy pobírají tento příplatek jako jistou kompenzaci za zákaz jiné výdělečné činnosti. Pracovníci vědy a výzkumu naproti tomu tuto možnost mají, což jim umožňuje realizovat dodatečné výdělečné příležitosti. Dodejme, že Václav Klaus byl tehdy předsedou vlády, a tak lze jenom konstatovat, že conflicts of commitment byl, a dosud je, politikou státu. Za vlády sociálních demokratů, přestože proklamují vzdělávání a rozvoj vědy jako svou prioritu (což ostatně dělaly všechny předešlé vlády), se na tomto faktu vůbec nic nezměnilo [4].

Samozřejmě že vědecká práce přináší i jiné uspokojení než finanční. Samozřejmě se ještě najdou mladí lidé, kteří jsou ochotni se uskrovnit, jestliže jim je dána příležitost pracovat v renomované instituci nebo se skutečným vědcem. S takovým, jako byl třeba František Šorm, zakladatel a dlouholetý ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, který tvrdil, že vědec má přes den experimentovat a v noci studovat (knihovna ústavu proto musela být přístupná dvacet čtyři hodin denně). O dovolené pak mohl přes den studovat a v noci spát. V roce 1969 byl pan profesor z politických důvodů z místa ředitele odvolán, nicméně jeho působení je dodnes patrné na odborné úrovni ústavu i těch, kdo jím prošli. ¹⁾ Taková volba by však měla být ponechána na jednotlivcích a nemůže být normou obecně očekávanou.

Bývalý předseda vlády se však mýlil také v tom, že státní úředníci mají skutečně zakázanou další výdělečnou činnost nebo že se neprohřešují proti střetu zájmů. Lze totiž dokumentovat případy, kdy státní úředníci zakládají nebo participují na ziskových či neziskových organizacích, jejichž předmět činnosti se vůbec neliší od toho, co dělají – nebo, lépe řečeno, co by měli dělat – pro stát. Dokonce na svoji činnost v nich získávají prostředky a granty od ústředních orgánů státní správy, ve kterých zastávají dosti vysoké posty. Ke komu jsou potom loajální? Ke státu, nebo ke svému byznysu? Nepochybně je nutno do celé veřejné sféry vpustit denní světlo. Je nutné pečlivě prozkoumat všechny faktické i potencionální střety zájmů.

Zákon a morálka

Slovo morálka nebo etika se v našem právu vyskytuje nejčastěji v souvislosti s profesní etikou např. u advokátů, členů Komise pro cenné papíry, ve Státní statistické službě apod. U soudců nebo členů Nejvyššího kontrolního úřadu se zase vyžaduje společně s vysokou odborností a zkušeností také vysoký morální charakter. Skoupý na jakékoli morální nároky je zákon o vysokých školách. V úvodním paragrafu se pouze říká, že vysoké školy hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách. Svou podstatou je tento zákon spíše organizačním řádem. Střet zájmů zde reprezentuje pouze inkompatibilita některých funkcí, např. účast rektora nebo děkana v akademickém senátu.

Novinkou je, že „Národní politika výzkumu a vývoje“ [5] obsahuje zvláštní kapitolu „Morálka a etika“. Zde zřejmě nejde jen o pouhý pleonazmus, ale o výše uvedené rozlišení v zákonech: etika pro profesní skupinu, morálka pro jednotlivce. Hlavním příkazem inkriminované kapitoly je, aby představitelé výzkumu a vývoje připravili etický kodex vědce, jehož obsahem mají být problémy falzifikace, plagiátorství, „vymýšlení“ výsledků, zneužívání nezveřejněných výsledků financovaných z veřejných zdrojů atd. Druhou normou má být etický kodex organizací zabývajících se výzkumem a vývojem, který má řešit problémy, jež nelze regulovat zákony, např. posuzování návrhů, jejich důvěrnost, postup v eticky složitých otázkách komunikace s veřejností apod. Existuje již i pracovní návrh podrobnějšího obsahu zamýšlených etických kodexů [6]. Problematice střetu zájmů se zde však věnuje minimální pozornost. Méně skoupý je v toto směru materiál připravený předsednictvem Grantové agentury ČR [7].

V citovaném vládním dokumentu je také zajímavé konstatování, že „ve vyspělých průmyslových zemích probíhá vlna nezájmu, či dokonce nedůvěry“ vůči vědě a výzkumu. Podle autorů dokumentu něco podobného probíhá „s určitým opožděním a doposud s menší intenzitou“ také v ČR. Nevím, jak bylo toto zpoždění nebo intenzita měřeny. Obávám se však, že nezájem je zřejmě hlubší. Nad nezájmem průmyslu, zákonodárné i výkonné moci o využívání potenciálu našich vědeckých institucí si posteskl také prof. Rudolf Zahradník, předseda Akademie věd ČR [8].

Argumentem proti právní úpravě střetu zájmů bývá názor, že morální chování zákon zařídit nemůže. V lepším případě postihuje jen jakési morální minimum. Obecně se tento postoj, ať už vědomě či nevědomě, opírá o velmi seriózní právní teorie. Tak například Lon Fuller [9] rozlišuje morálku povinnosti a morálku aspirace. První zahrnuje takové jednání, které se ve společnosti bere jako samozřejmé. Za dodržování pravidel, která ho vymezují, pak nebude nikdo chválen, nýbrž naopak, jejich porušení se trestá. Morálka aspirace naproti tomu představuje jakousi metu, o jejíž dosažení se většina lidí nebude ani pokoušet. Jejími pravidly, většinou nepsanými, se řídí výjimeční jedinci, usilující ve svém životě o určitý stupeň dokonalosti. Z pohledu tvorby práva je pak nejvyšší ambicí a také nejobtížnějším úkolem vymezení hranice, kde končí morálka povinnosti a kde začíná morálka aspirace. Špatné nastavení ručičky na této pomyslné škále má pro společnost vždy neblahé důsledky. Přičteme-li k tomu skutečnost, že život společnosti má svou vlastní vnitřní dynamiku, je nasnadě, že také dochází ke změnám hranic mezi diskutovanými morálkami. Není nikterak zvláštní, že právě Spojené státy, tvořené směsicí nejrůznějších kultur, národů, ras a náboženství, kladou takový důraz na etické kodexy a na vyrovnání se s problémy střetu zájmů. Nepochybně v nich nalézají morálku občanské společnosti, a tím i minimální pravidla, na kterých se dokázali domluvit a jejichž dodržování úzkostlivě vynucují. Mnoho dalších zemí nahlédlo, že zde je nejspíše základ americké prosperity a bohatství: úcta ke svobodě a občanské morální zásady.

Bujení předpisů je cena, kterou platíme za absenci elementární etiky, za absenci hrdosti dámy od Starého bělidla, za neschopnost držet dané slovo či rozeznat svoji prioritní odpovědnost.

A tak to máte, holoubci. Neposlouchali jste babičky, budete mít etické kodexy!