Zaujatý pamětník hodnotí epochu

Otakar Poupa (1916–1999) byl profesorem fyziologie, zakladatelem a vedoucím řady výzkumných skupin, jejichž výsledky se i nadále úspěšně uplatňují. Má tedy prvořadé právo hodnotit epochu. Tu epochu, ve které on sám (a my s ním) zažil předmnichovskou republiku, nacistickou okupaci, osvobození a nástup nové totality. Byl jedním z těch tří statečných, kteří se vzepřeli, jedním ze tří signatářů výzvy 2000 slov v roce 1968 (viz Vesmír 77, 587, 1998/10). Poté se stal exulantem a po mnoho let úspěšně pracoval v Göteborgu. I za těchto nelehkých podmínek dosáhl mezinárodního uznání. Při tom všem stačil ještě malovat – kniha je ilustrována jeho vtipnými historizujícími kolážemi, na začátku knihy jsou umístěny reprodukce jeho obrazů. Poupa zažil starou gardu české vědy, přátelil se s Janem Bělehrádkem, který sepsal své paměti až do doby, kdy byl rektorem Univerzity Karlovy po 2. světové válce. Právě on vyzval Poupu, aby na něj navázal svými vlastními pamětmi. Stalo se, a „Syndrom kolibříka“ je Janu Bělehrádkovi věnován.

Poupa měl plné právo být zaujatý, především však byl zaujatý pro vědu a svobodu. Vědě se věnoval od předválečných let. Patřil k těm šťastnějším, protože po uzavření vysokých škol nacisty mohl pracovat ve farmaceutickém průmyslu (tenkrát to ještě neznamenalo jen propagaci a marketing farmaceutických přípravků, nýbrž skutečnou výzkumnou práci). Své metodické zkušenosti – v té době na zjevujících se antihistaminikách – hned po osvobození zužitkoval. S podporou farmaceutického průmyslu pracoval i nadále, tehdy už existovaly Spojené farmaceutické závody (SPOFA). Měl jsem to štěstí, že mě v roce 1946 jako medika poslal J. Charvát do Fyziologického ústavu tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK k V. Laufbergerovi (viz kresbu), takže jsem sám poznal to, o čem Poupa píše. Od něj (a jeho elektrofyziologicky zaměřeného asistenta Holubáře) jsem však kvůli zájmu o endokrinologii odešel k F. Karáskovi do „Oddělení pro všeobecnou fyziologii“ a stal se členem Poupova týmu. Nikdy nezapomenu na jeho způsob vedení: Každou sobotu dopoledne jsme nastoupili s protokoly a referovali, co jsme v uplynulém týdnu dělali a co budeme dělat v týdnu příštím. Poučením pro mne bylo, že jádrem vědy jsou metody (v mém případě stanovení oxytocinu v dělohách, vazopresinu, hledání endokrinních projevů stresu, později pokusy o průkaz hormonu TRH). Metody Poupa učil vždy a všude, kde byl. Dozvuky toho (v kardiologii, při hypoxii apod.) české vědě dodnes prospívají.

Poupa naplno prožil dogmatický tlak nervizmu, lysenkizmu, musel z ústavu odejít, dostal však možnost nadále učit v Motole. Mohl se podílet na studiu výživy v experimentálním oddělení tehdejšího Ústavu pro výzkum výživy lidu – metodiky a její racionální aplikace byly středobodem jeho životní dráhy.

Z křivd a nesmyslů, jimž musel čelit, plyne i jeho zaujatost pro svobodu a někdy až nespravedlivě kritický postoj k osobnostem, které si příkré odsouzení nezasloužily (J. Pelnář, A. Gutmann aj.). Magnetofonové pásky s namluvenými Poupovými pamětmi dorazily do Prahy už v roce 1990 (jednotlivé kapitoly vycházely též ve Vesmíru 1998/5–12), jenže vzhledem k putování mezi třemi vydavateli trvalo deset let, než vůbec vyšly. Zásluhu na jejich konečném oživení mají B. Ošťádal (viz Vesmír 77, 286, 1998/5), J. Říman, který z pásek paměti přepsal, a samozřejmě Galén.

Všichni ti, kteří chtějí vědět, jak se dělala a dělá věda, by si knížku měli koupit. Čtenáře možná udiví titul knihy Syndrom kolibříka: Tento nebohý krasavec je odsouzen k tankování paliva za letu, takže je nucen spálit všechno, co přijal. Když se zdroje energie uzavřou, vychladne, takže se podobá rybě a v polospánku-polosmrti ztrácí polovinu svého života. Stálo by to za samostatný článek. Úplně pravda to být nemůže – kolibříkovi musí zbýt energie, aby znovu vzlétl a nasytil se. Otakaru Poupovi vždy energie zbyla, až do samého konce života.