Pramen Amazonky

Kde a v jakých podmínkách pramení Amazonka? Otázka není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Území čtyř zkoumaných povodí (Carhuasanty, Apachety, Sillanque a Ccaccanzy) má rozlohu zhruba 57 km² a jen jedna z těchto řek může být „hlavní“. Nedá se ale určit pouhým vyhodnocením podkladů dálkového průzkumu Země v teplé laboratoři, je třeba shromáždit poznatky z přímého pozorování. ¹⁾

Sedím na vrcholu Quehuischi (5358 m n. m.). Údolím po mé levici vede stará obchodní stezka. Již od 12. století tudy proudily karavany lam ze sousedního údolí Colca, vyznačujícího se rozvinutou předkolumbovskou kulturou. Na dohled pod sebou mám čtyři široká údolí, která se po několika kilometrech spojují v jedno. V tomto místě se čtyři zmíněné toky stékají v řeku zvanou Lloqueta, která po několika dalších změnách názvu (Challamayo, Hornillos, Apurimac, Ene, Tambo, Ucayali a Solimoes) končí svou pouť v Atlantiku jako Amazonka. Každá molekula vody, jež se v jednom z těchto pramenů objeví a překoná nebezpečí předčasného vstupu do jiného vodního koloběhu výparem, vsakem, chemickou vazbou či zabudováním do biomasy, urazí v řečišti (nejdelším na světě) cestu přes 7000 km dlouhou. Naším hlavním úkolem je rozhodnout, který ze čtyř pramenů je nejdůležitější.

Každá řeka má svůj původ a čím významnější je z hlediska světové hydrografické sítě, tím větší pozornost budí určování hlavních parametrů toku. Z hlediska člověka, který hledá počátek věcí, je vznik řeky tak trochu mysterium. Bývá spojován s místní kulturou, náboženstvím, rituálními obřady, historickým vývojem osídlení krajiny. Mnohde byl personifikován a těšil se patřičné úctě. Za pramenné toky bývají dodnes považovány ty, jejichž povodí bylo dříve osídleno a předáváním tradic se dostalo do povědomí generací. (U nás považujeme za hlavní řeku Labe, přestože hydrografické parametry svědčí pro Vltavu.)

Řeka s deseti jmény

Nejednotnost názorů na počátek Amazonky má několik příčin. Je to především obrovská rozloha sběrného území amazonských toků, sahající od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru po Bolívii, kde všude jsou tyto toky vnímány jako místní. K tomu přispívá kmenová roztříštěnost a také po dlouhou dobu udržovaná vzájemná nevraživost portugalské a španělské koloniální správy. Svědčí o tom i těch deset jmen pro jednotlivé úseky řeky.

Přispěním jezuity Samuela Fritze, našeho snad geograficky nejplodnějšího rodáka v Latinské Americe, byl kdysi pramen Amazonky „umístěn“ do jezera Lauricocha na horním toku Marañonu a náležitě mapově zaznamenán. Např. Ottův slovník uvádí, že „Amazonská řeka vzniká v jezeře Llauricošském na vysočině u Cerra de Pasco 3653 m nad hladinou mořskou“. Vžitý údaj se později úporně bránil změně a dodnes jej najdeme i v renomovaných encyklopediích, jako je Brittanica či Grand Larousse. Kdybychom u těchto údajů setrvali, museli bychom na Amazonku pohlížet pouze jako na čtvrtou nejdelší řeku (tedy řeku zhruba o 500 km kratší, než ukazují poslední výpočty). Díky exaktnějším metodám vyhodnocování povrchu Země z leteckých a satelitních snímků se již delší dobu ví, že nejvýznamnějším horním tokem je řeka Ucayali, která pramení v jižním Peru.

Klima, vegetace a půdy pramenné oblasti

Pramenná oblast Amazonky v provincii Arequipa v peruánských Andách leží na altiplanu ve výšce 4000–5000 m n. m. Jižní část náhorní plošiny (od středního Peru do středního Chile a Bolívie), kterou domorodci označují puna seca, je sušší. Na rozdíl od severních vlhčích páramos se zde zemědělství omezuje pouze na pastevectví. V důsledku drsného velehorského klimatu, kde jsou srážky soustředěny do výrazného maxima dvou letních měsíců (ledna a února), vysoké radiace a dlouhodobého bezoblačného počasí, jsou zdejší denní teploty extrémní, s výkyvy až k 25–35 °C. V noci mohou klesnout až na –20 °C. Letní období je z tohoto pohledu mírnější. Značný oteplující vliv mají svahy vystavené slunci a klimatická inverze. Hranice věčného sněhu leží ve výškách 5200–5400 m n. m.

Půda a vegetace jsou kromě klimatu formovány reliéfem a geologickým podložím. Přes poměrně jednotvárnou geologickou stavbu, v níž převládají andezity kenozoického vulkanizmu, jsou důležité typy zvětralin a vrstvy šedobílých tufů i jiných snadno zvětrávajících usazenin vzniklých ze sypkého materiálu sopečného původu. Jemný písek či prach vzniklý jejich rozpadem je větrem a vodou roznášen do okolí, kde se posléze stává součástí matečných hornin. Zvětraliny původních hornin, jejichž vznik byl podmíněn mrazem, se přemísťují a ukládají podle hlavních tvarů zemského povrchu. Výrazné jsou svahové uloženiny vzniklé soliflukcí (půdotokem, čili pomalým posunem jemnějších zvětralin na svazích ve směru působení gravitace v mrazovém klimatu při opakujícím se zmrzání a rozmrzání), které sousedí s periglaciálními kamennými moři, osypy, skalními věžemi a stěnami. Největší dynamiku má však vodní a větrná eroze. Široká údolní dna jsou vyplněna uloženinami různé mocnosti. Plošinný reliéf nejnižších částí údolí a některých partií při rozvodí je výrazně ovlivněn v suchých obdobích větrným odnosem minerálních částic i odumřelého rostlinného detritu a jejich opětovným ukládáním na jiném místě. Takto vzniklé eolické sedimenty nacházíme ve formě prašných vrstviček i na skalních blocích ve výškách okolo 5500 m n. m. Vegetace tvoří dvě zásadně odlišná společenstva.

• Mokřady. Rostou zde mokřadní druhy obývající údolí a svahová prameniště s přebytkem půdní vody, která často vystupuje až na povrch. Tato vegetace vytváří složitý mikroreliéf šlenků a bultů (dolíků a kopečků), nazývaný zdejšími obyvateli champa. Vznikají tu několik metrů mocné vrstvy půd podobných našim rašelinám a slatinám. ²⁾
• Horská step. Místa bez dodatečného ovlhčení tekoucí či stojatou vodou mají v důsledku dlouhé suché periody charakter stepi s řídkou trsovitou vegetací morén a mírných soliflukčních svahů. Významné jsou trávy, ³⁾ spásané již po staletí stády lam. Nejvyšší partie krajiny s nejméně vyvinutými půdami, strmými svahy a skalními výchozy má vegetačně charakter polopouště, rostliny jsou uchyceny v chráněných místech. Převládají suchomilné druhy včetně kaktusů. Nejnápadnější je Azorella yarita – vytváří vysoké semknuté trsy s jedinci až stoletými. Zdřevnatělé části této rostliny využívají pastevci k topení.

Balvanité svahy jsou domovem početných kolonií býložravého hlodavce viskači, který je podobný činčile. Hrabavou činností a požíráním rostlin ovlivňuje vývoj půdního krytu i rostlinných společenstev.

Pastevci tuto oblast využívají již od předkolumbovské doby. Dnes každé ze čtyř údolí poskytuje stravu stohlavým až dvěstěhlavým stádům lam i jiných býložravců. Pastevci vybudovali tradiční kamenné úkryty (estancias) a primitivním, leč účinným způsobem rozvedli po úbočích svahů ve směru vrstevnic vodu pro zavlažování níže ležících pastvin. Tyto kanály jsou dosud činné. Oblast se širším okolím je od příchodu prvních Španělů známá ložisky zlata a stříbra, s čímž patrně souvisí zvýšený obsah některých těžkých kovů v půdách, zejména arzenu.

Dvě kategorie zdejšího půdního krytu

• Půdy vyskytující se ve všech klimatických zónách. Společným znakem je hydromorfizmus a nahromadění zrašeliněných rostlinných zbytků do mohutných vrstev, mocných často až 3 metry. Hydromorfní minerální horizonty jsou kombinovány s horizonty organického původu v mnoha stupních přechodu. Profily jsou většinou hluboké a slabě štěrkovité, často je patrný vliv jak vodní, tak větrné akumulace. Důkazem o tom, že tyto procesy probíhají i dnes, jsou nálezy čerstvě pohřbených rostlin. Dna některých šlenků (prohlubní), které jsou v zimě vyschlé, pokrývá krusta řas, která jejich povrch chrání před větrnou erozí. Promísení vrstev mrazem je sice patrné, ale vzhledem k souvislému rostlinnému krytu má pouze vedlejší význam. V zimním období je většina těchto půd v hloubce několika cm stále zmrzlá. Půdy jsou vesměs kyselé. Tento areál představuje obrovskou rezervu organické hmoty a akumulační prostor pro CO₂. Pro hydrologii území má rozhodující význam schopnost pojmout vodu, která vyrovnává průtoky mezi suchým a vlhkým obdobím. Zanedbatelný není ani vliv CO₂ na chemizmus tekoucí vody, která je při průtoku champou okyselována.
• Půdy výše položených morén a „tekoucích půd“. Bývají porostlé nesouvislou vegetací stepního až polopouštního charakteru. ⁴⁾ Půdní profily jsou nevyvinuté, mělké, s vysokým obsahem hrubého štěrku. Povrch půdy je částečně holý a bývá načechráván roztávajícím jehličkovitým ledem, což v suchém ročním období urychluje větrnou erozi. Minerální částice spolu s úlomky rostlin jsou transportovány i na větší vzdálenosti, kde se zachytávají v trsovité vegetaci. V dolních částech svahů je vegetační kryt rozvolněn pastvou, ve vyšších polohách (okolo 4800 m n. m.) již převažuje holý povrch, pro nějž jsou charakteristické znaky způsobené mrazem, jako je polygonální a brázděné uspořádání povrchu. Přestože je rostlinný kryt velmi chudý, obsah humusu svědčí o sezonní biologické aktivitě (pokud humus není přinesen větrem) anebo klimatických výkyvech v holocénu. Ve srovnání s předešlým typem půdního krytu jsou tyto půdy ještě kyselejší.

Amazonka „nemá pramen“

Jak jste již zjistili z hydrologického rámečku B. Janského a J. Česáka i z ostatních charakteristik oblasti, pro každou ze čtyř zdrojnic odvádějících vodu z pramenné oblasti svědčí nějaké kritérium. Největší tok světa tedy nemá jednoznačně určený pramen, ale musíme hovořit o pramenné oblasti.

Dovětek: Poslední den pobytu v pramenné oblasti jsme se setkali s expedicí vyslanou časopisem National Geographic, která údolím Lloquety právě stoupala k pramenům. V přátelské diskusi s vedením, které tvořili Američan A. Johnston a Polák naturalizovaný ve Spojených státech A. Pietowski, jsme si objasnili cíle a záměry obou expedic. Aniž bychom za tohoto setkání pocítili řevnivost či náznaky konkurenčního boje o prvenství při určení hlavního pramene, musíme v poslední době často reagovat na zprávy (většinou zprostředkované) o „úspěších“ této americké výpravy. I když časový předstih a šíře prováděných výzkumů jsou na naší straně, rozhodující bude kvalita prezentovaných výsledků. Kompletní shrnutí výsledků naší expedice vyjde tiskem v první polovině tohoto roku pod titulem „Pramen Amazonky“. ⁵⁾