Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/10

Téma měsíce:

Konzervace

Obálka čísla

Pramen Amazonky

Který ze čtyř pramenů je nejdůležitější?
 |  5. 2. 2001
 |  Vesmír 80, 95, 2001/2

Kde a v jakých podmínkách pramení Amazonka? Otázka není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Území čtyř zkoumaných povodí (Carhuasanty, Apachety, Sillanque a Ccaccanzy) má rozlohu zhruba 57 km2 a jen jedna z těchto řek může být „hlavní“. Nedá se ale určit pouhým vyhodnocením podkladů dálkového průzkumu Země v teplé laboratoři, je třeba shromáždit poznatky z přímého pozorování. 1)

Sedím na vrcholu Quehuischi (5358 m n. m.). Údolím po mé levici vede stará obchodní stezka. Již od 12. století tudy proudily karavany lam ze sousedního údolí Colca, vyznačujícího se rozvinutou předkolumbovskou kulturou. Na dohled pod sebou mám čtyři široká údolí, která se po několika kilometrech spojují v jedno. V tomto místě se čtyři zmíněné toky stékají v řeku zvanou Lloqueta, která po několika dalších změnách názvu (Challamayo, Hornillos, Apurimac, Ene, Tambo, Ucayali a Solimoes) končí svou pouť v Atlantiku jako Amazonka. Každá molekula vody, jež se v jednom z těchto pramenů objeví a překoná nebezpečí předčasného vstupu do jiného vodního koloběhu výparem, vsakem, chemickou vazbou či zabudováním do biomasy, urazí v řečišti (nejdelším na světě) cestu přes 7000 km dlouhou. Naším hlavním úkolem je rozhodnout, který ze čtyř pramenů je nejdůležitější.

Každá řeka má svůj původ a čím významnější je z hlediska světové hydrografické sítě, tím větší pozornost budí určování hlavních parametrů toku. Z hlediska člověka, který hledá počátek věcí, je vznik řeky tak trochu mysterium. Bývá spojován s místní kulturou, náboženstvím, rituálními obřady, historickým vývojem osídlení krajiny. Mnohde byl personifikován a těšil se patřičné úctě. Za pramenné toky bývají dodnes považovány ty, jejichž povodí bylo dříve osídleno a předáváním tradic se dostalo do povědomí generací. (U nás považujeme za hlavní řeku Labe, přestože hydrografické parametry svědčí pro Vltavu.)

Řeka s deseti jmény

Nejednotnost názorů na počátek Amazonky má několik příčin. Je to především obrovská rozloha sběrného území amazonských toků, sahající od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru po Bolívii, kde všude jsou tyto toky vnímány jako místní. K tomu přispívá kmenová roztříštěnost a také po dlouhou dobu udržovaná vzájemná nevraživost portugalské a španělské koloniální správy. Svědčí o tom i těch deset jmen pro jednotlivé úseky řeky.

Přispěním jezuity Samuela Fritze, našeho snad geograficky nejplodnějšího rodáka v Latinské Americe, byl kdysi pramen Amazonky „umístěn“ do jezera Lauricocha na horním toku Marañonu a náležitě mapově zaznamenán. Např. Ottův slovník uvádí, že „Amazonská řeka vzniká v jezeře Llauricošském na vysočině u Cerra de Pasco 3653 m nad hladinou mořskou“. Vžitý údaj se později úporně bránil změně a dodnes jej najdeme i v renomovaných encyklopediích, jako je Brittanica či Grand Larousse. Kdybychom u těchto údajů setrvali, museli bychom na Amazonku pohlížet pouze jako na čtvrtou nejdelší řeku (tedy řeku zhruba o 500 km kratší, než ukazují poslední výpočty). Díky exaktnějším metodám vyhodnocování povrchu Země z leteckých a satelitních snímků se již delší dobu ví, že nejvýznamnějším horním tokem je řeka Ucayali, která pramení v jižním Peru.

Klima, vegetace a půdy pramenné oblasti

Pramenná oblast Amazonky v provincii Arequipa v peruánských Andách leží na altiplanu ve výšce 4000–5000 m n. m. Jižní část náhorní plošiny (od středního Peru do středního Chile a Bolívie), kterou domorodci označují puna seca, je sušší. Na rozdíl od severních vlhčích páramos se zde zemědělství omezuje pouze na pastevectví. V důsledku drsného velehorského klimatu, kde jsou srážky soustředěny do výrazného maxima dvou letních měsíců (ledna a února), vysoké radiace a dlouhodobého bezoblačného počasí, jsou zdejší denní teploty extrémní, s výkyvy až k 25–35 °C. V noci mohou klesnout až na –20 °C. Letní období je z tohoto pohledu mírnější. Značný oteplující vliv mají svahy vystavené slunci a klimatická inverze. Hranice věčného sněhu leží ve výškách 5200–5400 m n. m.

Půda a vegetace jsou kromě klimatu formovány reliéfem a geologickým podložím. Přes poměrně jednotvárnou geologickou stavbu, v níž převládají andezity kenozoického vulkanizmu, jsou důležité typy zvětralin a vrstvy šedobílých tufů i jiných snadno zvětrávajících usazenin vzniklých ze sypkého materiálu sopečného původu. Jemný písek či prach vzniklý jejich rozpadem je větrem a vodou roznášen do okolí, kde se posléze stává součástí matečných hornin. Zvětraliny původních hornin, jejichž vznik byl podmíněn mrazem, se přemísťují a ukládají podle hlavních tvarů zemského povrchu. Výrazné jsou svahové uloženiny vzniklé soliflukcí (půdotokem, čili pomalým posunem jemnějších zvětralin na svazích ve směru působení gravitace v mrazovém klimatu při opakujícím se zmrzání a rozmrzání), které sousedí s periglaciálními kamennými moři, osypy, skalními věžemi a stěnami. Největší dynamiku má však vodní a větrná eroze. Široká údolní dna jsou vyplněna uloženinami různé mocnosti. Plošinný reliéf nejnižších částí údolí a některých partií při rozvodí je výrazně ovlivněn v suchých obdobích větrným odnosem minerálních částic i odumřelého rostlinného detritu a jejich opětovným ukládáním na jiném místě. Takto vzniklé eolické sedimenty nacházíme ve formě prašných vrstviček i na skalních blocích ve výškách okolo 5500 m n. m. Vegetace tvoří dvě zásadně odlišná společenstva.

  • Mokřady. Rostou zde mokřadní druhy obývající údolí a svahová prameniště s přebytkem půdní vody, která často vystupuje až na povrch. Tato vegetace vytváří složitý mikroreliéf šlenkůbultů (dolíků a kopečků), nazývaný zdejšími obyvateli champa. Vznikají tu několik metrů mocné vrstvy půd podobných našim rašelinám a slatinám. 2)
  • Horská step. Místa bez dodatečného ovlhčení tekoucí či stojatou vodou mají v důsledku dlouhé suché periody charakter stepi s řídkou trsovitou vegetací morén a mírných soliflukčních svahů. Významné jsou trávy, 3) spásané již po staletí stády lam. Nejvyšší partie krajiny s nejméně vyvinutými půdami, strmými svahy a skalními výchozy má vegetačně charakter polopouště, rostliny jsou uchyceny v chráněných místech. Převládají suchomilné druhy včetně kaktusů. Nejnápadnější je Azorella yarita – vytváří vysoké semknuté trsy s jedinci až stoletými. Zdřevnatělé části této rostliny využívají pastevci k topení.

Balvanité svahy jsou domovem početných kolonií býložravého hlodavce viskači, který je podobný činčile. Hrabavou činností a požíráním rostlin ovlivňuje vývoj půdního krytu i rostlinných společenstev.

Pastevci tuto oblast využívají již od předkolumbovské doby. Dnes každé ze čtyř údolí poskytuje stravu stohlavým až dvěstěhlavým stádům lam i jiných býložravců. Pastevci vybudovali tradiční kamenné úkryty (estancias) a primitivním, leč účinným způsobem rozvedli po úbočích svahů ve směru vrstevnic vodu pro zavlažování níže ležících pastvin. Tyto kanály jsou dosud činné. Oblast se širším okolím je od příchodu prvních Španělů známá ložisky zlata a stříbra, s čímž patrně souvisí zvýšený obsah některých těžkých kovů v půdách, zejména arzenu.

Dvě kategorie zdejšího půdního krytu

  • Půdy vyskytující se ve všech klimatických zónách. Společným znakem je hydromorfizmus a nahromadění zrašeliněných rostlinných zbytků do mohutných vrstev, mocných často až 3 metry. Hydromorfní minerální horizonty jsou kombinovány s horizonty organického původu v mnoha stupních přechodu. Profily jsou většinou hluboké a slabě štěrkovité, často je patrný vliv jak vodní, tak větrné akumulace. Důkazem o tom, že tyto procesy probíhají i dnes, jsou nálezy čerstvě pohřbených rostlin. Dna některých šlenků (prohlubní), které jsou v zimě vyschlé, pokrývá krusta řas, která jejich povrch chrání před větrnou erozí. Promísení vrstev mrazem je sice patrné, ale vzhledem k souvislému rostlinnému krytu má pouze vedlejší význam. V zimním období je většina těchto půd v hloubce několika cm stále zmrzlá. Půdy jsou vesměs kyselé. Tento areál představuje obrovskou rezervu organické hmoty a akumulační prostor pro CO2. Pro hydrologii území má rozhodující význam schopnost pojmout vodu, která vyrovnává průtoky mezi suchým a vlhkým obdobím. Zanedbatelný není ani vliv CO2 na chemizmus tekoucí vody, která je při průtoku champou okyselována.
  • Půdy výše položených morén a „tekoucích půd“. Bývají porostlé nesouvislou vegetací stepního až polopouštního charakteru. 4) Půdní profily jsou nevyvinuté, mělké, s vysokým obsahem hrubého štěrku. Povrch půdy je částečně holý a bývá načechráván roztávajícím jehličkovitým ledem, což v suchém ročním období urychluje větrnou erozi. Minerální částice spolu s úlomky rostlin jsou transportovány i na větší vzdálenosti, kde se zachytávají v trsovité vegetaci. V dolních částech svahů je vegetační kryt rozvolněn pastvou, ve vyšších polohách (okolo 4800 m n. m.) již převažuje holý povrch, pro nějž jsou charakteristické znaky způsobené mrazem, jako je polygonální a brázděné uspořádání povrchu. Přestože je rostlinný kryt velmi chudý, obsah humusu svědčí o sezonní biologické aktivitě (pokud humus není přinesen větrem) anebo klimatických výkyvech v holocénu. Ve srovnání s předešlým typem půdního krytu jsou tyto půdy ještě kyselejší.

Amazonka „nemá pramen“

Jak jste již zjistili z hydrologického rámečku B. Janského a J. Česáka i z ostatních charakteristik oblasti, pro každou ze čtyř zdrojnic odvádějících vodu z pramenné oblasti svědčí nějaké kritérium. Největší tok světa tedy nemá jednoznačně určený pramen, ale musíme hovořit o pramenné oblasti.

Dovětek: Poslední den pobytu v pramenné oblasti jsme se setkali s expedicí vyslanou časopisem National Geographic, která údolím Lloquety právě stoupala k pramenům. V přátelské diskusi s vedením, které tvořili Američan A. Johnston a Polák naturalizovaný ve Spojených státech A. Pietowski, jsme si objasnili cíle a záměry obou expedic. Aniž bychom za tohoto setkání pocítili řevnivost či náznaky konkurenčního boje o prvenství při určení hlavního pramene, musíme v poslední době často reagovat na zprávy (většinou zprostředkované) o „úspěších“ této americké výpravy. I když časový předstih a šíře prováděných výzkumů jsou na naší straně, rozhodující bude kvalita prezentovaných výsledků. Kompletní shrnutí výsledků naší expedice vyjde tiskem v první polovině tohoto roku pod titulem „Pramen Amazonky“. 5)

Obrázky

Poznámky

1) K objasnění této otázky (a otázek souvisejících) zorganizovala r. 1999 Přírodovědecká fakulta UK česko-peruánskou Expedici Hatun Mayu. V roce 2000 se konala druhá expedice, při níž byly výsledky upřesněny a shrnuty.
2) Dominantními rostlinnými druhy jsou zde Distichia muscoides (Juncaceae), Aciachne pulvinata (Poaceae) a Pycnophyllum molle (Cariophyllaceae).
3) Základem jsou hlavně druhy Ichu (Festuca dolichophyla, Calamagrostis nitidulaCalamagrostis vicunorum).
4) Převládají zde zástupci rodů Stipa, Festuca, Calamagrostis.
5) Za pomoc při organizaci expedice děkuji velvyslanci ČR v Republice Peru panu Ing. J. Kopeckému, CSc., vnukovi zakladatele naší moderní pedologie.
6) Pro měření délek jsme zvolili nejnovější verzi laserového dálkoměru LEM TM 30 firmy JENOPTIK, pro určení nadmořských výšek dva barometrické výškoměry s korekcí pomocí GPS. Pro určení přesné geografické polohy pramenů byl použit zmíněný přístroj GPS od firmy Magelan, k měření průtoků hydrometrická vrtule C20 firmy OTT.

HYDROLOGICKÁ ANALÝZA


Měřením na mapách jsme stanovili délky všech zdrojnic, které byly označeny za pramenné úseky Amazonky. Výsledky měření potvrdily domněnku, že nejdelší zdrojnici Amazonky je třeba začít hledat na úpatí masivů Nevado Mismi a Nevado Quehuisha, kde vzniká soutokem čtyř zdrojnic řeka Río Lloqueta. V roce 1999 a 2000 (vždy ve stejných ročních obdobích, kdy jsou průtoky nejnižší) byla provedena detailní pozemní měření. 6)

Při měření délek jsme postupovali podél všech čtyř hlavních zdrojnic až k pramenu tak, aby byly zachyceny všechny říční zákruty. Pro upřesnění výsledků jsme na vybraných místech měřili také průtok jednotlivých zdrojnic. Vzhledem k značné rozkolísanosti průtoku během dne však podle jeho hodnot nelze hlavní zdrojnici určit. Je nutno vzít v úvahu též délku toku spolu s nadmořskou výškou pramene, plochu povodí, velikost průtoku u ústí a vyrovnanost podélného profilu, resp. vývojové stáří říčního koryta.

  • Carhuasanta. Celková délka levé zdrojnice, která pramení v ledovcovém jezeře Laguna Bohemia v nadmořské výšce 5150 m n. m., je 8138,4 m. Připočteme-li vzdálenost 2130 m od pramene k nejvzdálenějšímu bodu v dílčím povodí, což je Nevado Mismi 5628 m n. m., zjistíme, že v tomto povodí se nachází nejvzdálenější místo od ústí Amazonky do Atlantického oceánu. Celková délka pravé zdrojnice je o něco menší (7799,31 m), ale vydatnost pramene téměř 20 l/s stojí za povšimnutí. Celková plocha Carhuasanty činí 16,85, což je ze všech dílčích zdrojnic nejvíce.

  • Apacheta. Pro tuto zdrojnici hovoří hlavně o 50 % vyšší průtok oproti Carhuasantě (na jejich soutoku). To je dáno tím, že na dolním toku přitékají do Apachety další dvě zdrojnice: Sillanque a Ccaccansa. Při porovnání celkové vzdálenosti s Carhuasantou zjistíme, že tyto dvě zdrojnice jsou takřka stejně dlouhé, avšak vzdálenost suťového pramene Apachety k nejvzdálenějšímu bodu dílčího povodí je poloviční (1050 m).

  • Ccaccansa. Tato zdrojnice má nejdelší i nejvýše lokalizovaný pravidelný tok (8926 m, 5177 m n. m). Podle Peruánských map nemá na rozdíl od ostatních zdrojnic jasně určený pramen, nýbrž se dá hovořit o prameništi s nejednoznačným místem výronu podzemní vody, kde není určen výtok. Délku a nadmořskou výšku pramene jsme vztahovali ke spodní hraně tohoto prameniště, kde byl ještě pozorován pravidelný odtok. Při větším tání by byl pramen určitě lokalizován dále a výše. Vzdálenost prameniště k nejvzdálenějšímu bodu v dílčím povodí k jižnímu vrcholu Cerro Cututi je však již necelých 600 m.

  • Sillanque. Nadmořská výška jejího pramene 5039 m n. m. ani celková délka 5920 m k soutoku Carhuasanty a Apachety nemají žádná nej-, avšak celková velikost povodí téměř 13 km2 ukazuje, že tento tok není v pramenné oblasti zanedbatelný. Nejvzdálenější místo v povodí od suťového pramene je 1200 m.

GEOMORFOLOGIE ÚZEMÍ


Pramenná oblast zdrojnic Amazonky na území Cordillery Chila je součástí horského systému And a vyznačuje se rysy charakteristickými pro mladé orogenní soustavy. Vývoj reliéfu byl určován zejména střídáním ledových a meziledových dob v pleistocénu a mladotřetihorní i pleistocenní vulkanickou aktivitou. Hluboká, glaciálně přemodelovaná horská údolí a výrazné skalní štíty se zde střídají s protáhlými plochými vyvýšeninami, vázanými na vulkanické plošiny.

Povrch je velmi členitý, na vzdálenosti do 1 km připadají relativní výškové rozdíly kolem 500 m, přičemž rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem ve čtverci 4×4 km přesahuje 800 m. Nejvyšším místem pramenné oblasti je vrchol Nevado Mismi (5628 m n. m.), nejníže položený bod (4712 m n. m.) leží při soutoku Carhuasanty a Apachety.

Při vývoji struktury povrchu se uplatňují sopečné vyvrženiny, které jsou málo odolné vůči vnějším činitelům. Jestliže se vyskytují v blízkosti odolnějších láv, tvoří velmi nestálé a rychle degradující polohy materiálu. Střídání hornin různé odolnosti vede ke vzniku značné členitosti. Plošinami vytvořenými lávovými proudy proniká v důsledku sekundárního rozpukání voda, vyvěrají tu četné prameny.

Maximální rozsah zdejšího zalednění připadá na období mladého pleistocénu. Vývoj zalednění v 2. polovině 20. století, rekonstruovaný na základě leteckých a družicových snímků, potvrzuje ubývání ledovcové hmoty. Od r. 1955, kdy byla na tomto území zaledněna téměř celá oblast nad 5200 m, se rozloha ledovců výrazně zmenšila, úbytek již dosáhl téměř 60 %. V současnosti se ve studovaném území nacházejí čtyři ledovce o celkové rozloze 1,66 km2, které jsou omezeny na nejvyšší partie horských hřbetů.


Proč má Peru zájem o výzkum?


Mít na svém území pramen největší řeky světa je velký přírodní dar, který je třeba náležitě využít. Stále více lidí sice konzumuje virtuální realitu, část však dosud podléhá atavistické touze po objevování a dobývání. Jestliže jsou lidé ochotni platit za pocit, že jsou na místě s nějakou prioritou či estetickou hodnotou, potom pramen Amazonky musí stát v jejich očích značně vysoko. Snaha a zájem regionální a státní správy Peru, aby se výsledky přesných měření a popisy území dostaly do všeobecného povědomí a byly respektovány i vědeckou obcí, o tom jasně svědčí.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geografie

O autorovi

Luděk Šefrna

RNDr. Luděk Šefrna, CSc., (*1950) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na této fakultě se na katedře fyzické geografie a geoekologie zabývá pedogeografií a biogeografií. Mimo jiné spoluorganizoval expedici k pramenům Amazonky. Autoři doplňujících rámečků jsou z téhož pracoviště. (e­mail: sefrna@natur.cuni.cz)

Doporučujeme

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Michal Anděl  |  30. 9. 2024
Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje...
Životní příběh Nicolase Apperta

Životní příběh Nicolase Apperta uzamčeno

Aleš Rajchl  |  30. 9. 2024
Snaha prodloužit trvanlivost potravin a uchovat je pro období nedostatku je nepochybně stará jako lidstvo samo. Naši předci jistě brzy...
Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame

Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame uzamčeno

Anna Imbert Štulc  |  30. 9. 2024
Požár chrámu Matky Boží v Paříži (Cathédrale Notre‑Dame de Paris) v roce 2019 způsobil ikonické památce velké škody. V troskách po ničivé pohromě...