Všední a sváteční

Nejlépe vaří, jak známo, hlad. Jen řádně promrzlý ocení teplo a jen uhřátý zase chládek. Kdo neví, co je žízeň, neví ani, co je rozkoš z napití. Jen kdo se unavil, může odpočívat, a jen kdo se vyspal, může pracovat. I vědci nakonec přišli na to, že zdravá strava je především – pestrá. K samé podstatě života patří změna: střídání dne a noci, léta a zimy, systoly a diastoly, vdechu a výdechu. Život se udržuje a stabilizuje tím, že střídá různé fáze, polohy.

Kulturním výrazem této základní potřeby je rozlišení všedního a svátečního. Ve všedním jde o prostou reprodukci, uhájení života. Všední činnosti jsou účelné a hodnotí se svými výsledky: čím víc a čím rychleji, tím líp. Shánění živobytí by sice dokázalo člověka zaměstnat od rána do noci, ale všechny lidské kultury, co jich na světě bylo, vždycky dbaly na to, aby se všední starost o chleba čas od času přerušila – nebo možná ozdobila – tím druhým, svátečním, kde se dostává ke slovu, co všednost nechává ležet ladem. Staré kultury zřejmě dobře věděly, co pro nás objevil až Ferdinand de Saussure, že totiž nositelem významu je právě a jedině rozdíl. Jako může znak, hláska nebo foném nést význam právě a jen tím, že se liší od jiných, dodává i rozlišení všedního a svátečního obojímu jeho význam: není všechno stejné a není všechno jedno.

I ten nejchudší zemědělec, který musí těžce dřít, se celý týden těší na odpočinek, na sváteční oblečení a relativní hojnost nedělního oběda, na bezstarostnou náladu, kterou musí aspoň předstírat, protože mu jeho kultura přikazuje, aby vypřáhl. J. Lawicková-Goodallová popsala „dešťové slavnosti“ šimpanzů a v těch nejchudších archaických kulturách jsou svátky skutečně vzácné, párkrát do roka. Židovská a křesťanská kultura zavedla pravidelný týdenní rytmus a po celý středověk přibývaly další a další svátky. Když pak racionální utopisté chtěli formulovat program lidského pokroku, prostě extrapolovali tuto zkušenost: „svátek“ není nic jiného než odpočinek, vysvobození z otročiny práce, volný čas – a čím víc ho bude, tím lépe a radostněji se bude člověku žít. A pustili se do toho: kratší pracovní doba, delší víkendy, dovolené, prázdniny, důchod.

Kdo by jim mohl vyčítat, že přehlédli takovou maličkost, že odpočinek těší jen po námaze a že vypřáhnout může jen ten, kdo předtím opravdu táhl? Podle francouzských sociologů podíl času, který člověk za celý život stráví prací, během posledních sto padesáti let klesl na pětinu. Ne volno, ale práce začíná být vzácná a hledaná. Miliony nezaměstnaných sice dnes netrpí hlady, ale své nedobrovolné „volno“ by rádi vyměnili za kus práce. Teprve teď začíná být zřejmá i druhá stránka saussurovského rozdílu: jak mizí práce, bledne i význam volna. Na volném čase už není nic svátečního a často se stává dokonce břemenem, předmětem starostí: co s ním? Sen každého školáka, „dva roky prázdnin“, se ukazuje být iluzí, a zábavní průmysl, nejnápadnější z nových odvětví, žije právě z toho, že nám pomáhá snášet tíživé volno.

Ne tedy volno, ale právě střídání všedního a svátečního dává lidskému životu obsah a význam. Racionální civilizace se svým programem pohodlí a bezpečí pro všechny oslabuje rozdíly a protiklady: svítí v noci a topí v zimě, nabízí zábavu den co den a jídlo je v ledničce k dispozici v každou denní i noční dobu. Přináší sice nebývalé pohodlí, ale o nějakém štěstí už raději nemluví. Neslýchané stupňování spotřebních možností, „životní úrovně“ – společné vyznání všech bohatých současných společností – totiž pomalu, ale jistě přestává působit. Čím pohodlnější a bezpečnější je náš denní život, tím víc se nám zdá šedivý a všední, mechanicky stejný a lhostejný. Spolu s nouzí z něj vymizely i chvíle radosti, s hladem i potěšení z jídla, s dřinou i blažená chvíle odpočinku, s nebezpečím i pocit vysvobození nebo vítězství, s klimatizací i radost z tepla u ohně.

První si toho všimli romantici, kteří si ještě našli náhradu v dobrodružném cestování, v nebezpečí hor a polárních krajin. To všechno už dnes ovládla civilizace a turisté se vracejí z Nepálu nebo z Baham s pocitem jistého zklamání: nebylo to špatné, ale nic moc. Už zbývají jen horolezci, osamělí plavci přes oceány, anebo – nejčastěji – nějaký ten „trip“, výlet do jiného světa s nejistým návratem. My ostatní, spořádaní občané, si pomáháme televizním voyeurstvím s horory a násilnostmi, joggingem, popřípadě dřinou v posilovnách. Proč? Ve chvilce úlevy, kdy to skončí, je snad i pro nás cosi svátečního.

Kulturu slavení svátků postihla ještě jedna okolnost. Sedlák, pastevec, rybář i dřevorubec pracuje celý týden sám a na svátek se těší také proto, že přijde mezi lidi. Moderní městský člověk má naopak v pátek odpoledne lidí až po krk a těší se jen na to, že bude chvíli bez nich. Proti všednímu dni v plných autobusech a ucpaných ulicích hledá svátek nejspíš doma nebo na chatě, ale rozhodně ne mezi lidmi. Jenže do soukromí proniká kultura jen velice slabě, a tak dobrá polovina z nás se i v neděli stará a pracuje – ženy většinou proto, že vyprat a uklidit se musí, muži často proto, že nic jiného neznají a nedovedou. Jen fotbaloví fanouškové s vlajkami a temným skandováním dokážou ještě slavit vskutku archaicky, zažívat pocit kolektivní síly a vítězství – bohužel v málo kultivované a spíše nebezpečné podobě.

Už starověká města nabídla lidem jakési pohodlí i volnost, uvolnění z přísného dohledu kmenových kultur. Dokonce i ty nejhorší slumy dnešních velkoměst lákají zubožené venkovany svým strašným – pohodlím. Všední stránku reprodukce života tedy města vcelku vyřešila – ale co se stalo s tou sváteční? Namísto společného slavení začali už Řekové uvažovat o programu „dobrého života“, jenže se nikdy nedokázali shodnout, v čem by měl spočívat. Novověk se vysmál jejich pochybnostem a vyhlásil program „co největšího štěstí pro co nejvíce lidí“, jak zní klasická formulace Benthamova. Pro jednoduchost nahradil štěstí pohodlím – či v komunistickém žargonu „blahobytem“ – a vyhrál na celé čáře. Jen štěstí se při tom jaksi vytratilo. Není to také tím, že se při tom ztratil kus kultury, totiž péče o to, aby se všední a sváteční střídalo, ale nesplývalo? o