Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Sněť

 |  5. 12. 2001
 |  Vesmír 80, 713, 2001/12

V mírových dobách se člověku zaslechnuvšímu slovo sněť vybaví nejdřív snítka, větvička, ratolest: Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu (Mt 21,7–8). Potud sněť/snět jako slovo, které se vyskytuje výhradně v češtině, ale pravděpodobně se odvíjelo od téhož základu jako německé schneiden (řezat). Pochutina zvaná „šnytlík“, z něm. Schnittling či Schnittlauch, je vlastně uřezaná „tráva“ (pažitka) pikantní chuti (Schnitt – řez, Lauch – pórek).

Světu však byla na pláště prostřené u vstupu do třetího tisíciletí nastlána jiná sněť, zlověstná a vysoce nebezpečná (viz článek P. Šímy a I. Trebichavského, Vesmír 80, 673, 2001/12), která se od uřezaných ratolestí liší vším, včetně etymologie. Ne že by sněť jako něco nepříjemného ve staré češtině nikdo neznal. Vědělo se jak o houbě cizopasící na obilí, tak o chorobném rozpadu tkáně. Praslovanská sněť vznikla patrně od snětiti – pálit, jež by bylo příbuzné s gnětiti, tj. nítit, jitřit (ránu). Odvíjí se od hypotetického základu gnět (viz doložené církevněslovanské vzgnětiti), od nějž jsou odvozena slova pod(g)nět (-g- později vypadlo), roznícení, zánět apod. Sloveso gnětiti snad souvisí se starohornoněmeckým gnítan či staroanglickým gnídan, která znamenají třít, drobit, rozemílat. Starý tvar s -g- (resp. -h-) se vyskytoval ještě v českém oblastním zahnítiti – hospodyně si při pečení chleba přichystala drobné dříví na příhnět (též přínět či přísnět). Když se chleba dopékal, zapálily se připravené třísky v přední části pece, aby byl chleba pěkně hnědý. V gnětiti, resp. nítit je třeba vidět sloveso odvozené od názvu činnosti. V tomto případě ale zřejmě není původní činností libovolné tření, nýbrž tření dvou dřev, jímž se budil „živý oheň“, domněle v dřevech ukrytý. Takový oheň, nezaložený běžným křesáním, byl posvátný. Zakládalo se tak ohniště v nově postaveném obydlí nebo začátkem jara na salaši.

Příbuzné k nítit je jiné nelíbezné sloveso, totiž hnít, které má četné odvozeniny: hniloba, hnilička, shnilýM, prohnilý, vyhnít, zahnívat. Nejspíš také souvisí s germánským gnítan, tedy s třením či drobením (připusťme významový posun k rozpadat se, rozkládat). A slova související? Je jich několik, např. expresivní hnus či hnis (patrně změkčená varianta téhož) a podle některých jazykovědců i hnida. Pojítkem těchto slov je nějaké blíže nedefinované rozpatlané „fuj“. Bezprostředně s hnitím souvisí také hnůj, k čemuž však lze dospět i bez slovníku. Středověká sentence Res satis ets nota; foetent plus stercora mota (Známá věc, mnozí tvrdí; hnůj, kterým pohneš, víc smrdí) sice není míněna jako důkaz hnilobného procesu v chlévské mrvě, mimoděk jej však poskytuje.

Je možné, že se již v prostředí starých Slovanů přeneslo nícení ohně na nícení hněvu, který plane sice jen obrazně, nicméně jeho podněcovatelé mohou být pořádně „nažhaveni“. Existuje však i výklad hněvu z hnití ( s posunem hnis – jed v těle i duši). Mnoho nevíme ani o tom, jestli nítit (resp. gnětiti) souvisí s názvem hnědé barvy. Je pravda, že opékáním nad plamenem lze docílit zahnědnutí např. chlebové kůrky (-t- se mohlo změnit v -d- analogií k bledý), ale nabízí se též ne zcela jasná souvislost se s(m)ědý.

Nakonec mírné varování: Přestože sňatkový podvodník může být pěkně prohnilý, snětí partnerky uskutečněné sňatkem etymologicky s hnilobou nesouvisí; původní význam sňatku byl shromáždění, spojení (s­jmout, resp. pojmout někoho za partnera). Nutno však od starého slovanského s- (dohromady) odlišit s-/se- (stranou, od), neboť „sejmout“ koltem„s-jmout“ před oltářem jsou (alespoň etymologicky) dvě různé věci.

Pokud vám námět připadá nevánoční, pak lze namítnout, že zdánlivě idylické jesličky byly úkrytem emigrantů prchajících před rozníceným hněvem. A nejspíš v nich páchl hnůj. Snětivé doby i vztahy se vracejí stejně jako epidemie.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...