Aktuální číslo:

2022/7

Téma měsíce:

Rovnováha

Sněť

 |  5. 12. 2001
 |  Vesmír 80, 713, 2001/12

V mírových dobách se člověku zaslechnuvšímu slovo sněť vybaví nejdřív snítka, větvička, ratolest: Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu (Mt 21,7–8). Potud sněť/snět jako slovo, které se vyskytuje výhradně v češtině, ale pravděpodobně se odvíjelo od téhož základu jako německé schneiden (řezat). Pochutina zvaná „šnytlík“, z něm. Schnittling či Schnittlauch, je vlastně uřezaná „tráva“ (pažitka) pikantní chuti (Schnitt – řez, Lauch – pórek).

Světu však byla na pláště prostřené u vstupu do třetího tisíciletí nastlána jiná sněť, zlověstná a vysoce nebezpečná (viz článek P. Šímy a I. Trebichavského, Vesmír 80, 673, 2001/12), která se od uřezaných ratolestí liší vším, včetně etymologie. Ne že by sněť jako něco nepříjemného ve staré češtině nikdo neznal. Vědělo se jak o houbě cizopasící na obilí, tak o chorobném rozpadu tkáně. Praslovanská sněť vznikla patrně od snětiti – pálit, jež by bylo příbuzné s gnětiti, tj. nítit, jitřit (ránu). Odvíjí se od hypotetického základu gnět (viz doložené církevněslovanské vzgnětiti), od nějž jsou odvozena slova pod(g)nět (-g- později vypadlo), roznícení, zánět apod. Sloveso gnětiti snad souvisí se starohornoněmeckým gnítan či staroanglickým gnídan, která znamenají třít, drobit, rozemílat. Starý tvar s -g- (resp. -h-) se vyskytoval ještě v českém oblastním zahnítiti – hospodyně si při pečení chleba přichystala drobné dříví na příhnět (též přínět či přísnět). Když se chleba dopékal, zapálily se připravené třísky v přední části pece, aby byl chleba pěkně hnědý. V gnětiti, resp. nítit je třeba vidět sloveso odvozené od názvu činnosti. V tomto případě ale zřejmě není původní činností libovolné tření, nýbrž tření dvou dřev, jímž se budil „živý oheň“, domněle v dřevech ukrytý. Takový oheň, nezaložený běžným křesáním, byl posvátný. Zakládalo se tak ohniště v nově postaveném obydlí nebo začátkem jara na salaši.

Příbuzné k nítit je jiné nelíbezné sloveso, totiž hnít, které má četné odvozeniny: hniloba, hnilička, shnilýM, prohnilý, vyhnít, zahnívat. Nejspíš také souvisí s germánským gnítan, tedy s třením či drobením (připusťme významový posun k rozpadat se, rozkládat). A slova související? Je jich několik, např. expresivní hnus či hnis (patrně změkčená varianta téhož) a podle některých jazykovědců i hnida. Pojítkem těchto slov je nějaké blíže nedefinované rozpatlané „fuj“. Bezprostředně s hnitím souvisí také hnůj, k čemuž však lze dospět i bez slovníku. Středověká sentence Res satis ets nota; foetent plus stercora mota (Známá věc, mnozí tvrdí; hnůj, kterým pohneš, víc smrdí) sice není míněna jako důkaz hnilobného procesu v chlévské mrvě, mimoděk jej však poskytuje.

Je možné, že se již v prostředí starých Slovanů přeneslo nícení ohně na nícení hněvu, který plane sice jen obrazně, nicméně jeho podněcovatelé mohou být pořádně „nažhaveni“. Existuje však i výklad hněvu z hnití ( s posunem hnis – jed v těle i duši). Mnoho nevíme ani o tom, jestli nítit (resp. gnětiti) souvisí s názvem hnědé barvy. Je pravda, že opékáním nad plamenem lze docílit zahnědnutí např. chlebové kůrky (-t- se mohlo změnit v -d- analogií k bledý), ale nabízí se též ne zcela jasná souvislost se s(m)ědý.

Nakonec mírné varování: Přestože sňatkový podvodník může být pěkně prohnilý, snětí partnerky uskutečněné sňatkem etymologicky s hnilobou nesouvisí; původní význam sňatku byl shromáždění, spojení (s­jmout, resp. pojmout někoho za partnera). Nutno však od starého slovanského s- (dohromady) odlišit s-/se- (stranou, od), neboť „sejmout“ koltem„s-jmout“ před oltářem jsou (alespoň etymologicky) dvě různé věci.

Pokud vám námět připadá nevánoční, pak lze namítnout, že zdánlivě idylické jesličky byly úkrytem emigrantů prchajících před rozníceným hněvem. A nejspíš v nich páchl hnůj. Snětivé doby i vztahy se vracejí stejně jako epidemie.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Podařilo se obnovit známky života u hodinu mrtvého prasete

Podařilo se obnovit známky života u hodinu mrtvého prasete audio

Jaroslav Petr  |  11. 8. 2022
Po experimentu, který částečně obnovil životní pochody v mozku odebraném před několika hodinami praseti, přichází tým z Yaleovy univerzity s...
„Méně jíst a více cvičit!“

„Méně jíst a více cvičit!“ uzamčeno

Adam Obr  |  12. 7. 2022
Tuto radu dostal prakticky každý, kdo se někdy ve svém životě rozhodl zhubnout. Snížit „aspoň o dvě kila“ hmotnost svých tukových zásob...
Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022

Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022 uzamčeno

Vladimír Wagner  |  11. 7. 2022
Ruská invaze dopadá i na vědeckou spolupráci, mnohé z mezinárodních projektů byly po invazi zrušeny nebo jsou významně ohroženy. Zmínit lze třeba...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné