Připijme si na zdraví

Starší lidé rádi mluví o svých neduzích. Rádi o nich mluví, neradi je mají. Téměř jako by se z nich chtěli vymluvit. Zda to pomáhá, to nikdo neví, proslýchá se však, že choroba mnohdy začne ustupovat již v okamžiku, kdy je pojmenována. Hleďme, dvojnásob nevědecké tvrzení: jednou proto, že neumíme vysledovat příčinnou souvislost mezi řečí a tělem, podruhé proto, že uvedené tvrzení zatím nikdo statisticky neověřil.

Nejsem lékařem a v tuto chvíli (bohudík) ani pacientem, přesto mě zajímá, co to vlastně je léčit a vyléčit člověka. Právě probíhá debata o podvazování zhoubných nádorů (či, chcete-li, o hypotéze autologní homotopické vakcinace ischemickou či nekrotickou nádorovou tkání získanou devaskularizačním výkonem) – v tomto čísle o tom píše Jan Žaloudík. ¹⁾ Bylo by jistě poučné sledovat takovou debatu nejen z lékařského hlediska, ale i jako sociologický jev. Tím spíše, že se tu mluví o chorobě dosti hrozivé a pohříchu nepříliš vzácné. V podtextu se spolu zvláštním způsobem snoubí strach, vědění, lidskost a peníze.

Čeho si lze všimnout? Formálně například míry obecnosti témat. Tím nejobecnějším je společný a veřejný zájem o zdraví, a pokud chybí, o snadné, rychlé a laciné uzdravování. Máme na to ministerstva, pojišťovny, nemocnice, lékaře a přirozenou péči organizmu o sebe. Co, kdy a jak děláme, souvisí s kulturou, vědou, etikou, právem, politikou a ekonomikou.

Méně obecná řeč se týká specifických chorob a léčebných metod. Je to řeč typická pro vědecké a klinické lékaře. Najdeme ji v odborné literatuře a na lékařských fakultách. Charakteristické na ní je, že mluví o abstraktním, bezejmenném pacientovi a i konkrétní případ onemocnění je nazírán spíše jako kazuistika obecné nemoci. Léčebná metoda se pak hodnotí podle toho, zda funguje, což se pozná ze sledované, tušené, nebo domnělé statistiky úspěchů.

Konečně nejméně obecné téma je konkrétní onemocnění konkrétního člověka a (doufejme) i jeho šťastného uzdravení. Když si starší lidé vyprávějí o svých neduzích – „bolí mě tuhle, dali mi na to tohle, výborně to zabralo“ –, jde jim o ně samé. Každý z nás má přirozenou potřebu, možnost a právo zajímat se o svou osobní tělesnou i psychickou pohodu. Jiným pak už jen připíjíme, jak je dobrým zvykem: na zdraví.

Uvedené rozlišování co do obecnosti řeči je spíše teoretické. Normálně mluvíme-li o zdraví, myslíme na nemoc, a mluvíme-li o nemoci, myslíme na toho, kdo ji má. A naopak. Je tu však jiné, konkrétní rozlišení, které by se samo mohlo stát tématem debaty. Kdo to vlastně mluví? Přesněji, kdo může do čeho mluvit? Každý snad uzná, že v našem rozlišení je ta nejobecnější a ta nejméně obecná úroveň otevřena nám všem. Problém je s onou prostřední úrovní, hájenou experty. Pro hájení je vícero důvodů, lepších i horších, nicméně nemyslím, že odbornost stačí k exkluzivitě názorů na vše.

Jak známo, debaty o zdraví a nemoci, o léčení a zanedbávání, o převratných vhledech vědy do fungování organizmu jakož i o úspěšných, ale nevysvětlených praktikách často proniknou prostřednictvím médií na veřejnost. Jsou to memy, které se ze všech memů šíří nejvíc, ať už expertům vstávají nebo nevstávají vlasy na hlavě. ²⁾ Na druhé straně, i když expert mluví obecným jazykem, a právě proto, že jím mluví, říká něco, co se týká každého konkrétního nemocného, kdo ví, možná i mne. Co si pak budu myslet já, co o sobě budu vědět a co budu chtít vědět či nevědět?

V pozadí prve zmíněné debaty o devitalizaci najdeme obecnější otázky, například jak dlouho a na jakých bytostech se má empiricky ověřovat nějaká nová léčebná metoda založená na kauzální, avšak nedokázané hypotéze. Pokud na lidech, může se stát (stalo se to v jiném případě), že se metoda začne zdát úspěšná už během experimentování. Má se ihned použít? (Zrušením kontrolní skupiny by se přece porušila standardní pravidla ověřování úspěšnosti.) Nebo jiná otázka: je lepší nově objevenou metodu mediálně velebit, nebo ji raději utajit?

Uvedené a podobné otázky náleží prvnímu, nejobecnějšímu diskurzu. Jakmile se ovšem spustí zasvěcená debata třeba o tom, proč a jak zmrtvit nádorové ložisko či v kolika případech z kolika takové zmrtvení již někoho vyléčilo, jde o rozpravu druhého, odborného typu. A tu nastupuje další okruh otázek. Nezávisle na tom, zda metodě věříme nebo ne, můžeme mít podezření, že se v debatě o ní uplatňují vedlejší motivy. Víme, že idea devitalizace tím, že chce dát šanci imunitnímu systému, vlastně spoléhá na přirozenou tendenci organizmu léčit se sám. Co když se expert podvědomě cítí odsunut do pozadí odkazem na neviditelně léčivou ruku přírody? Nebo ještě hůř: co když je odkázán na podporu nějaké farmaceutické firmy, která dává přednost chemoterapii?

Zajímavé by ostatně bylo zkoumat rozdíl mezi bádáním a praxí. Má klinický lékař svobodu odchýlit se od standardních metod? Prý nemá, pacient by ho mohl žalovat. Pokud by ho ovšem nezbrzdila radost, že svým utrpením přispěl k pokroku lékařské vědy.

Kdysi před lety, ještě jako kluk, jsem si na lyžích nějak podivně pochroumal nohu. Z celé záležitosti si nejvíc pamatuji, jak mě primář Rousek v trutnovské nemocnici příjemně potěšil sdělením, že o náročném sešroubování mé roztržené kosti napíše vědeckou publikaci. Další téma k zamýšlení: jak je kdo k čemu motivován – co si přeje nemocný, co lékař, co badatel, co společnost. Nemocný nechce bolest a strach. Lékař chce uzdravit hodně lidí a nemít problémy. Badatel chce odhalit příčiny chorobných stavů a svá odhalení zveřejnit. Společnost – kdo to vlastně je? Řekněme, že všichni my, kdo cítíme s druhými. Přejeme jim zdraví nezávisle na tom, odkud se jim ho dostane.

Blíží se konec roku, připijme si, jak je dobrým zvykem.