Když pomeranče zlátnou, lékaři blednou

Tak zní staré japonské přísloví a prý na něm opravdu něco je. Vitaminu C neboli kyseliny askorbové potřebujeme jen tolik, kolik je v běžné porci brambor, a požívání velkých dávek nemá smysl; jednak je jeho vstřebávání ze zažívacího ústrojí omezené, jednak se nadbytek vylučeje ledvinami. A to při velkých dávkách může vyvolat tvorbu ledvinových kamenů ze šťavelanů, na něž se kyselina askorbová přeměňuje v lidském těle. Zatímco ochranný účinek velkých dávek vitaminu C nebyl dosud prokázán u žádné nemoci, ať už jde o nachlazení, neurodegenerace nebo nádory (v tom se dvojnásobný laureát Nobelovy ceny Linus Pauling mýlil), škodlivost nadměrného pití citrusových šťáv, zejména grapefruitové, je nesporná. Grapefruit, ve starších česky psaných publikacích pompel (lat. pomum – jablko) či – lidově – Adamovo jablko, se anglicky nazývá pummelo nebo též shaddock. V 17. století totiž jeho pěstování v Západní Indii zavedl kapitán Shaddock. Nejspíš se ale grapefruit tenkrát nepojídal v takovém množství.

Zjistilo se, že některé zatím neznámé látky z grapefruitové šťávy zesilují jak činnost enzymů rozkládajících některá léčiva, tak účinnost některých léků (platí to např. pro benzodiazepiny). Zdá se, že tyto látky dokonce zesilují riziko léčby statiny a zvyšují toxicitu antidepresiv. V některých zemích je již na příbalových letácích vytištěno varování: „Když už tento lék užíváte, nejezte grapefruity a nepijte grapefruitovou šťávu.“ (Nature Medicine 7, 29, 2001)