Klobouk na noze a brýle přes rameno

Na straně 615 (Vesmír 80, 615, 2001/11) popisuje J. Vondrejs tenzegrity – struktury, do nichž v jednom místě šťournete a změna proběhne všemi částmi, aniž se celek rozpadne. Zmíněny jsou umělecké artefakty a jejich analogie v přírodě. I jazyk má však svou (značně zvrstvenou) strukturu, a proto stojí za pokus hledat v něm něco podobného. Pěkně poskládaná z kousků bývají souvětí, najděme si tedy takové, které je bohaté množstvím informací, a přitom snadno srozumitelné svou architekturou:

• Ve vlaku jsem k svému úžasu zahlédl bývalého kolegu, na hlavě měl klobouk s širokou zprohýbanou střechou, na nose silné brýle, přes rameno starý zmačkaný plášť neurčité barvy, na nohou zánovní bílé botasky, na zádech stoletý ošumělý tlumok, na vodítku za sebou vlekl nebohého kokršpaněla.

  Zkusme vytrhnout jeden spojovací prvek (čárku), a šup s ním o kousek dál. Celá konstrukce se pod náporem změny zachvěje, ale vzápětí získá rovnováhu v novém uspořádání:

• Ve vlaku jsem k svému úžasu zahlédl bývalého kolegu na hlavě, měl hnědý klobouk s širokou zprohýbanou střechou na nose, silné brýle přes rameno, starý zmačkaný plášť neurčité barvy na nohou, zánovní bílé polobotky na zádech, stoletý ošumělý tlumok na vodítku, za sebou vlekl nebohého kokršpaněla.

  Neudělali jsme téměř nic, a přece není na hlavu postaven jenom kolega ve vlaku, nýbrž i vizuální dojem vyvolaný četbou původního textu. Řeknete si, že takové hračičky jsou možná zábavné pro bohemisty, ale střízlivě uvažujícímu přírodovědci nejsou k ničemu A přece se mohou hodit úplně každému, jak naznačuje srovnání dalších dvou vět:

• Nedostavíte-li se osobně, do čtrnácti dnů předáme záležitost soudu.
• Nedostavíte-li se osobně do čtrnácti dnů, předáme záležitost soudu.

Jaké následky může mít drobná změna ve struktuře sdělení pro náš život, nechť už si ve své obrazotvornosti doplní každý sám.

To, co jsme provedli v rovině syntaktické, můžeme zkoušet i v jiných rovinách mnohovrstevné jazykové struktury. Přitom nemusíme manipulovat jen se spojovacím prvkem, ale i s prvkem stavebním. „Milostpaní má velké statky,“ zaslechne (ve filmu) Vlasta Burian a předstíraje nedoslýchavost mumlá: „Milostpaní má velké nedostatky.“ Významový posun téhož etymologického základu musí být srozumitelný každému (v opačném případě by film propadl). Nás však zajímá, jak se uvolněná tenze vybije uvnitř útvaru: mít-vlastnit se přesmykne v mít vlastnost.

Deformace lexikálního prvku je hnací silou komedie již od dob Aristofanových. Jsou však i umělci, kteří tvůrčím způsobem deformují prvek morfologický, například Karel Michal v „Mrtvé kočce“. Na novinářovu otázku „Jak dlouho jsi mrtvá?“ odpovídá kočka: „Přesně nevíš, nepamatuješ si. Nemůžeš tak přesně odhadnout.“ „A proč vlastně mluvíš? vyzvídá novinář. „Protože jsi tázána.“ Model deformace (mrtvá nemá první osobu) je předestřen tak očividně, že celý tenzegrit v duchu snadno přesmykneme do původního tvaru. A v tom je ten vtip – autor nás hlídá, abychom zůstali v systému. (V běžném životě to štěstí mít nemusíme – větu z dopisu hluchoněmé dívky „Ještě ráda spolu kamarádka na tebe“ neumíme přesmyknout zpátky, tj. do útvaru programovaného v jazyce vizuálně-motorickém.)

V rámci hry dosud stojíme na hlavě, brýle přes rameno. Když se zas ocitneme na nohou, zjistíme, že jazykové tenzegrity nejsou ničím jiným než kratochvilnou aplikací sturkturalistického přístupu.