Holokaust, genocida, hekatomba

Se slovem holokaust jakožto hrůzným obrazem hromadné zkázy se setkáváme především v publikacích o nacistickém vyhlazování Židů za druhé světové války. Je to však starý řecký termín z rituální oblasti (holos – úplný, kausis – pálení), tedy zápalná oběť. V tomto významu je termín doložen ve Starém zákoně již od nejstarších dob, kdy jej v podobě olah přejali Izraelci od Egypťanů. Při holokaustu se obětovalo celé zvíře (na rozdíl od jiných typů obětí), proto je v novodobých českých vydáních Bible překládán jako celopal, ve staré češtině jako oběť zápalná či spálená, spaloběť, obětospal apod. Z domácích památek najdeme holocaustum např. u Mnicha Sázavského, jednoho z pokračovatelů Kosmových. Středověké latinské texty začaly toto slovo používat i obrazně – o chování lidí, nikoli však v dnešním negativním smyslu. Holokaustem byl každý čin vykonaný pro Boha. O významový posun se zřejmě postarala až koncem 17. století angličtina, v níž je poprvé doložen holokaust jakožto vraždění, masakr – tedy něco, pro co měla řečtina slovo hekatomba. To označovalo hromadnou rituální oběť a přeneseně i hromadnou zkázu mnoha lidí. (Naše řeč 74, 162, 1991 a 77, 271, 1994). Nepochybně lze ve většině jazyků najít slova, jimž hrůzný (nebo jinak negativní) význam dodaly až lidské skutky.