Americký pepřovník na papuánských zahrádkách

Je všeobecně známo, že rostliny cizího původu mohou v domácí krajině působit různé problémy, ať už jde o pronikání do přirozených ekosystémů (např. našim ochranářům dělá starosti akát pocházející z Ameriky, protože zarůstá teplomilné stráně, na druhé straně oceánu zas mají problémy s naším kyprejem), nebo o plevele s přímým hospodářským dopadem (ovocnáři by mohli vyprávět o turanu kanadském).

Na Papui-Nové Guineji se stále praktikuje takzvané stěhovavé zemědělství, či spíš zahrádkaření. V lese se vyklučí zahrádka, na ní se zasázejí plodiny, a dokud rodí, tak se sklízí. Nejvíc první rok, poté je zahrádka postupně opouštěna. Nakonec zaroste pionýrskými druhy dřevin, což je proces nazývaný (ekology, ne papuánskými zemědělci) sekundární sukcese. Ta je zde velmi rychlá, během tří let je na zahrádce několik metrů vysoký, druhově bohatý les (napočítali jsme 38 druhů dřevin na ploše 20 × 20 m). I pro tyto rychle rostoucí, časně sukcesní dřeviny mají Papuánci rozmanité využití (viz Vesmír 78, 314, 1999/6). Nicméně v posledních letech už ani ta sekundární sukcese není co bývala, neboť se v ní začala významně uplatňovat nově zavlečená dřevina, pepřovník Piper aduncum.

Pochází z Jižní Ameriky a na Novou Guineu se dostal poměrně nedávno. Ve vesnici Salembem na severním pobřeží ostrova mu říkají „Na Independence“ (což znamená strom, či spíše dřevina nezávislosti), neboť se tam objevil před 25 lety, přibližně v době vyhlášení nezávislosti Papuy-Nové Guineje. Papuánci zde ovšem nepředpokládají příčinnou závislost – v Salembemu například věří, že jeho příchod je důsledkem výbuchu sopky na blízkém ostrově Karkar. Ani my nevíme, jak se rostlina na Novou Guineu dostala. U jedné položky z ostrova Vanuatu, uložené v herbáři v Lae, je poznámka: „Podle místního informátora byla rostlina introdukována Američany v roce 1941, neznámo proč.“ (V této souvislosti může být zajímavá informace, že v zemích původního výskytu se tento druh používá pro řadu účelů, např. k ochucování stravy nebo k léčení kapavky.) Od té doby se stala absolutně nejúspěšnější invazní dřevinou na Nové Guineji. Dnešní generace třicátníků v okolí Madangu ještě pamatuje doby, kdy byla rostlinou zcela neznámou.

Až do příchodu pepřovníku byla na Nové Guineji zřejmě nejúspěšnější invaze stromu Spathodea campanulata z čeledi Bignoniaceae, který je rovněž hojný v sekundárních lesních porostech. Ve srovnání se spatodeou je ovšem pepřovník mnohem agresivnější. Je to jedna z prvních rostlin, která se na opuštěných zahrádkách objevuje a roste tak rychle, že brání kolonizaci dalšími druhy. Navíc se snadno šíří i na velké vzdálenosti a dostane se tak do nově vytvořených izolovaných zahrádek. Tím se liší od spatodey, která se také dostane do narušených ekosystémů, ale pouze pokud je v blízkosti plodný strom jako zdroj semen. Díky schopnosti rychle se šířit na větší vzdálenosti není výskyt pepřovníku omezen jen na opuštěné zahrádky, ale vyskytuje se i v místech „přirozených“ disturbancí v jinak nenarušeném lese, například na světlinách po pádu velkých stromů nebo v pruhu narušovaném povodněmi podél vodního toku. Našli jsme ho ve více než polovině plochy při potocích v jinak nenarušeném primárním lese v okolí Madangu. V uzavřeném primárním lese jsme ho však nikde neviděli.

Ekologická amplituda pepřovníků je velmi široká, například je hojný podél celé silnice „Highlands highway“, která spojuje Madang s novoguinejskou Vysočinou, stoupá tedy od hladiny moře až do 2000 m n. m. (pro označení highway má silnice kvalifikaci, protože je po většinu roku sjízdná i pro vozidla s pouze jednou hnanou nápravou a kromě mostů, kde stačí pro oba směry jeden jízdní pruh, má pruhy dva). Na Vysočině jsme pepřovník našli i ve vzdálenosti jednoho dne usilovného pochodu od nejbližšího airstripu u vesnice Aue. (Airstrip neboli letiště 3. kategorie je rovná plocha, obvykle uprostřed pralesa, která umožňuje start i přistání malým letadlům v místech jinak dopravně zcela nedostupných.) O takových místech nepředpokládáme, že by se na ně pepřovník mohl dostat pomocí technických prostředků. Pravděpodobné je, že plody roznášejí ptáci, ale i netopýři a psi. (Ti psi zas nejsou takovým překvapením, jak by se Evropanovi zdálo, Papuánci své psy nerozmazlují nadbytkem bílkovin. I náš pes, který ve srovnání s ostatními vesnickými psy jistě nedostatkem bílkovin netrpěl, miloval papáju. Není důvod, proč by si občas nedal i trochu pepřových plodů.)

Rozsahem a rychlostí připomíná invaze pepře invazi vrbovky brvité Epilobium ciliatum u nás. Došlo k ní přibližně ve stejném období a invaze se také týkala biotopů na velkém rozsahu nadmořských výšek. (Jak kdysi poznamenal Dr. Josef Holub, když o invazi vrbovky referoval: rostlina s velmi širokou ekologickou amplitudou, nalezena před kapličkou v Obřím dole i u schodů ÚV KSČ v Praze.) Na rozdíl od vcelku neškodné vrbovky ovšem pepřovník tvoří často dominantu porostů a omezuje ostatní druhy.

Místní lidé invazi pepřovníku pozorují s nevolí, protože pepřovník je mnohem méně užitečný pro konstrukční a stavební účely než jiné pionýrské druhy dřevin. Také se domnívají, že úrodnost zahrádek je na plochách, kde před vyklučením pepřovník převažoval, nižší. V některých oblastech však už pro něj našli využití – používají ho jako tyčky k plotu nebo na výrobu soli z popela vzniklého spálením listí).

Je zajímavé, že jiné druhy pepřů se invazně nechovají (a je jich hodně, takže by bylo z čeho vybírat – celosvětově okolo 1000 druhů, z nichž jen dva nebo tři další mohou být považovány za invazní). Na území, do nějž se P. aduncum šíří, roste řada původních druhů tohoto rodu přirozeně a rovněž se tam pěstuje Piper betle, jehož plody, listy a kůra se žvýkají s betelovými ořechy. Většina papuánských pepřovníků jsou liány vyskytující se v primárním lese, hojný je také bylinný druh P. umbelifferum. Ten roste na prosvětlených místech v lese, ale na opuštěné zahrádky se nedostane. Lze proto říci, že P. aduncum nemá mezi místními pepřovníky žádnou konkurenci s podobnými ekologickými nároky.

Invaze P. aduncum je pravděpodobně nejúspěšnější invazí cizí dřeviny na celém ostrově. Během poměrně krátké doby se tento pepřovník rozšířil na obrovské území a proniká i do přirozených ekosystémů. Protože se jeho ekonomické důsledky projevují na velmi lokální úrovni, nebyla mu dosud věnována větší pozornost.