Struk, struktura a strukturalizmus

„Články o Pražském lingvistickém kroužku se mi líbily, ale úplně jsem nepochopil, v čem vlastně spočíval jeho strukturalizmus,“ řekl mi jeden biolog po přečtení minulého čísla Vesmíru (Vesmír 79, 433, 2000/8 a Vesmír 79, 435, 2000/8). Přírodovědci nepochybně znají slovo struktura ve všech jeho významech, nejlépe pak v tom prvním (vnitřní uspořádání nějaké tkáně, třeba jazyka jakožto orgánu v ústech). Znají patrně i strukturalizmus ve filozofii, etnografii, historii, psychologii či sociologii. Obecně vědí, že strukturalizmus je metoda, která v nějaké struktuře zkoumá vztahy vzájemně se podmiňujících složek a jejich vztah k celku. Zbývá jen zpřístupnit cestu od hmatatelných a viditelných struktur přírodovědných k nepolapitelným strukturám lingvistickým.

Když ještě Vilém Mathesius (zakladatel PLK) studoval na gymnáziu, čítával s přítelem Jaroslavem Peklem Vesmír a Živu. Jeho přítel už měl o svém budoucím povolání jasnou představu (později se stal botanikem a pod vedením B. Němce se věnoval fyziologii rostlin), což mu V. Mathesius trochu záviděl. Rozhodl se pro filologii, mladogramatická rutina ho však nelákala. Všiml si, jak se jazyk uvnitř své struktury neustále proměňuje, a nemění se libovolně.

Pro představu o jazykových proměnách použijme krasohled. Prohlédněme si seskupení korálků, a potom nepatrně pootočme. Drobounká sklíčka se sice rozsypou, ale vzápětí se uspořádají v jiný obrazec. Něco podobného pozorujeme při práci s textem. Změníme jedno slovo nebo jen jeho tvar, a už abychom „přeorávali“ celou větu. „Korálky“ jazykové struktury ovšem nejsou všechny stejné. Každý pochází z jiné vrstvy - jeden je třeba slovníkový, druhý mluvnický (změna slovesa vyvolá změnu pádové vazby). Všechny „korálky“ jsou v mnohonásobných vztazích a dohromady tvoří velmi složitou strukturu, jazykový systém. Přitom systémovost jazyka (na rozdíl od systémů čísel či chemických prvků) není nikdy absolutní, nýbrž je v různých vrstvách různě nedokonalá. Asi nejsilnější je v hláskosloví, slabší ve skladbě a nejslabší ve slovníku (ten se nám proměňuje před očima).

Strukturální lingvistika zavedla do jazykovědy tezi, že jazyk je systémem znaků, jejichž hodnota nezávisí na jejich podobě, nýbrž je určována jejich vzájemným vztahem. Jednotlivé jazykové jevy lze definovat jejich funkcí, a nikoli např. fyzikálními vlastnostmi. Je to podobné jako v šachu, kde figurka není definována materiálem, z nějž je vyrobena, nýbrž svými tahy (vztahy) vůči ostatním figurkám. Místo figurek si dosaďte třeba fonémy a místo šachovnice fonologický systém. Je to ovšem složitější, protože fonologický systém má zase nějaký vztah k ostatním systémům ve struktuře daného jazyka. A žádnou z jednotlivých částí nelze zkoumat odděleně od jejích funkcí, které v systému zastává. Proč? Zkusme toto pravidlo porušit úvahou: Na prefektuře sedí prefekt, v agentuře agent a ve struktuře struk. Nejde o to, že struk se strukturou etymologicky nesouvisí, ani o to, že jsem měla říci „strukt“, jak mi připomenou systematici, nýbrž o to, že úvaha uvízla uvnitř jediné vrstvy, kdežto jazyková struktura (z lat. struere - skládat, vrstvit) má vrstev mnoho.

Proč občas polemizujeme s tvůrci pravopisných pravidel nebo mluvnic? Mimo jiné to může být tím, že než nová publikace vyjde, jazykový krasohled se nepatrně pootočí a výsledný obrazec vidíme jinak. Zmínila jsem se, že biologové pracují s hmatatelnými či viditelnými strukturami, ale např. ekologové by mohli protestovat - mnohovrstevnost vztahů mezi populacemi možná nemá k provázanosti vztahů v jazyce daleko.