Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Do Evropy, k lidstvu

 |  5. 8. 2000
 |  Vesmír 79, 423, 2000/8

Již řadu let, kdykoliv ráno otevřete noviny, skoro jistě v nich vedle zpráv o rozličných katastrofách, loupežích, podvodech a bankrotech naleznete i úvahy o tom, co nás váže či neváže k evropskému bratrstvu a zda s ním máme či nemáme svázat svou budoucnost. Přijede někdo z Bruselu a hned je obklopen mikrofony a magnetofony, že nám chce něco pěkného říci o naší připravenosti. Komentátoři, kteří se vyznají, píší o rozmanitých politických, hospodářských, válečnických a kulturních aspektech sjednoceného kontinentu jedno však zůstává poněkud v pozadí, jakkoliv je to společným jmenovatelem všech těchto úvah. Víme my vůbec, kdo vlastně jsme a o co nám jde? Máme důvod tvářit se sebevědomě, být pyšni na své vlohy a úspěchy, a pokud ne na své, pak na vlohy a úspěchy našich otců a dědů? Anebo nám nezbývá než v tichosti doufat, že budeme přijati do klubu lepších? Jsme to my, kdo udatně vzdoroval rigidní moci, nebo snad stejní my, komu moc vděčila za svou rigiditu? S jakým vlastně věnem stojíme u dveří?

Pokud k ničemu jinému, k jednomu by nás dnešní panevropanizmus mohl a měl podněcovat: k zpytování sebe sama a sebe ve vztahu k jiným. V takové sebereflexi si společnost uvědomuje svou existenci, své dějiny a svá ponaučení z nich, své skryté potenciality a jejich budoucí možná uplatnění. Je to trvalý proces, který nás někdy může naplnit hrdostí, jindy smutkem, jednou naznačí jak dál, jindy aspoň pobídne k hlubšímu zamyšlení. Uvádět tento proces do pohybu by mělo být povinností každého z nás.

Evropský literární klub (ELK) se příhodně rozhodl znovu vydat Mathesiův předválečný sborník s názvem „Co daly naše země Evropě a lidstvu“, ba co víc, doplnit jej o novou, vlastně již třetí část, která by onu titulní otázku dovedla do současnosti. 1) Spolu s historikem Dušanem Třeštíkem jsme byli požádáni o editorství, což jsem (mluvím raději za sebe) přijal s váháním a rozpaky, ale též (viz výše) jako povinnost. Byl to tak trochu experiment je vůbec možné dnes, na konci dvacátého století, takovouto otázku smysluplně položit, neřku-li čekat na ni odpověď? Jak ji vůbec chápat?

Nejlepší by bylo, kdyby zde čtenář přerušil a zalistoval na s. 433 tohoto čísla Vesmíru (Vesmír 79, 433, 2000/8), kde si může v předstihu přečíst příspěvek, který pro dotyčný sborník napsal Jindřich Toman, profesor lingvistiky na Michiganské univerzitě. Proč to doporučuji: Příběh Pražského lingvistického kroužku přivedl Tomana k obecnějšímu zamyšlení nad tím, co vlastně ve vědě a mezi národy znamená dávat a co přijímat, zda obojí nehraje nakonec stejnou roli při budování společné sítě vztahů. Sám na sobě si uvědomuji, že často ten, kdo je ochoten mi naslouchat, je mi dokonce bližší než ten, kdo mi něco sděluje.

Příspěvky, které se do sborníku sešly, jsou rozmanité, čímž nemyslím rozmanitost co do témat (i když tu také), ale především co do způsobu, jak se ten který autor svého tématu zmocnil. Rozmanitost považuji za přednost, a proto nemám nic proti tomu, že jeden klade důraz na fakta, druhý na nápady, třetí na výtvory, čtvrtý na trendy, pátý na příběhy. Jeden píše s maximálním odstupem, jiný přináší svědectví o své osobní zkušenosti. Jeden předvádí světově slavná díla, jiný odstrašující jevy. Takový ostatně musí být život, nemá-li být otravný.

A tu mě napadá jedna česká vlastnost, které nadržuji. Je to smysl pro humor. Ten, kdo mi rozumí, ví, že nemyslím humor primitivní, hrubý a jízlivý, nýbrž humor inteligentní, vtipný a nápaditý. Není pochyb o tom, že kde je humor, tam se bleskurychle vytvářejí vzájemná pouta mezi lidmi. S tím souvisí i to, že vyrobit dobrý vtip je stejná radost jako vtip pochopit. A tak jsme zase u našeho tématu: dávat jako přijímat.

Jednomu typu humoru nadržuji nejvíc: když žertující žertuje na svůj vlastní účet. Nevím vlastně proč, snad proto, že to předpokládá inteligenci bez samolibosti. Snad proto, že sebeironie není myslitelná bez sebereflexe. Podporuje zdravé, přiměřené sebevědomí a současně je jím umožněna. Snad mi rozumíte, že ono „sebe“ v sebeironii, sebereflexi a sebevědomí nevztahuji jen na jedince, ale i na celou společnost. Dovolte mi, abych podruhé odkázal na toto číslo Vesmíru: zamyslete se z tohoto hlediska nad výtvory Davida Černého na zadních stranách obálky.

Na závěr ještě k tomu našemu tažení do Evropy. Snad mi zmíněný kolega Třeštík odpustí, že mu kradu jeho názor: 2) „Zatím se zdá, že budeme postávat u dveří a žmoulat čepici jako chudý příbuzný na návštěvě. Nebudeme totiž vědět, kdo vlastně jsme a co chceme stejně jako to nevíme nyní. Je to však jen na nás, můžeme být pokřikující bandou hokejových fanoušků, ale také můžeme být přiměřeně sebevědomým evropským národem.“

Poznámky

1) Co daly naše země Evropě a lidstvu, III. část Svobodný národ na prahu třetího tisíciletí (ed. I. M. Havel a D. Třeštík), ELK (sborník má vyjít v září jako součást projektu Praha evropské město kultury 2000). I. a II. část (ed. V. Mathesius, pův. vyd. 1939) nově vydal ELK v letech 1998 a 1999.
2) D. Třeštík: Národ a národní dějiny v Česku na začátku nového tisíciletí. Neon 6/2000, s. 33.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné