Démon nejen Maxwellův

Maxwellův démon (viz článek M. Holečka, Vesmír 79, 266, 2000/5) je pro laika prostě silou, jejíž původ si neumí vysvětlit. Jestliže za totality články na toto téma hltali i lidé z humanitních oborů, kteří podstatu problému těžko mohli pochopit, pak to bylo tím, že pojem Maxwellův démon symbolizoval otevřenost vědy neprobádaným oblastem a kouzlo čistě teoretického výzkumu. I kdyby se totiž podařilo Maxwellova démona změřit, nedal by se ani vycpat, ani omámit éterem a přišpendlit, natož pak zužitkovat v zemědělství či stavebnictví. A tím byl velmi sympatický.

V řecké mytologii je démon nejen zlým, ale i dobrým duchem (byť už tenkrát člověk intenzivněji vnímal zlo než dobro, jež zpravidla přijímáme jako přirozený stav věcí). Řecký daimon (hlas boha) měl vliv na lidské osudy. Jak uvádí J. Jungmann (1835), démonowé prý se nazýwagj dle smyslu slowa řeckého, poněwadž wšeliké známosti [vědomosti] magj. Nutkání dobrat se pravdy bývalo často chápáno jako posedlost duchem, a to nejen duchem vědění, ale zároveň duchem zla (viz rčení Kdo se moc ptá, moc se dozví). Lidový botanický termín projímavého a močopudného posedu (Bryonia) nemá nic společného s posezením v nejmenší místnůstce bytu, ba ani s posedem pro myslivce. Vznikl z jmenného tvaru přídavného jména posedlý (zlým duchem) a byl tak nosný, že pronikl až do botanické nomenklatury. Posed nebyl jen léčivý, ale i nebezpečný duši a rozumu (viece kto by jeho nad puol lotu používal, bude blázniti). Středověká církev s ním udělala krátký proces: Který člověk užil léku z tohoto posedového kořene a zpovídá-li se, nedostane rozhřešení.

Křesťanství pojalo démona jako jednoznačného zloducha a pod jeho vlivem se za vším neprobádaným, co nelze ohmatat, táhl pekelný puch. V domácím folkloru zhmotňuje negativního ducha chundelatý ušmudlaný čert, a právě jemu byly v lidovém názvosloví věnovány rostliny, jejichž nemravnost tkvěla především v odlišnosti. Normální kytka spořádaně kvete, na její květ si lze sáhnout, přivonět k němu, utrhnout ho. Kapradí ale