Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Osudy zaniklého jezera

16 000 let historie v jezerních usazeninách
 |  5. 4. 2000
 |  Vesmír 79, 209, 2000/4

Jaký rozsah mělo zaniklé jezero Švarcenberk? Byla to jen malá nádrž, či rozsáhlá vodní plocha s mnohametrovou hloubkou? K vyřešení této otázky bylo zapotřebí rozsáhlého terénního průzkumu, navíc pod hladinou nynějšího rybníka, který většinu bývalé jezerní pánve zatopil. Výsledky téměř sto padesáti geologických vrtů pak odhalily jezerní pánev ledvinovitého tvaru o rozměrech 450 × 700 metrů s překvapivě prudce se zahlubujícími okraji. Jezerní sedimenty dosahují maximální mocnosti přes 10 metrů a jsou překryty ještě asi třemi metry rašeliny, která vznikla poté, co se původní jezero zazemnilo. Výzkum ukázal, že vrstvy usazenin začaly vznikat před více než 16 tisíciletími a že jde o mimořádný přírodní archiv, obsahující záznam vývoje přírody od vrcholné fáze posledního glaciálu téměř až po naše dny. Na základě nálezů zbytků různých vodních organizmů, rostlin (hlavně pylových zrn a semen), chemického složení sedimentů a radiokarbonového datování tak můžeme sledovat nejen vznik, vývoj a zánik jezerní pánve, ale i mnohé události v průběhu dlouhých tisíciletí její existence.

Pustá krajina zrádných bažin a mokvajících pramenišť, širokých niv líných toků, rozsáhlých, jen těžko prostupných blat – to je obraz Třeboňska v době prehistorické. Teprve koncem středověku byly mnohé bažiny přeměněny v rybníky a mnohá blata byla odvodněna, aby sloužila člověku. Ruční těžba rašeliny, která probíhala na Třeboňsku až do poloviny 20. století, byla zdrojem paliva pro několik sklářských hutí i pro většinu místních domácností.

Odumřelé zbytky organizmů ve vrstvách rašeliny byly dlouho na pokraji zájmu. Teprve počátkem dvacátého století si jich začali všímat přírodovědci. 1) Středem zájmu paleobotaniků bylo Třeboňsko i v poválečné době. Řadu nových ložisek tehdy pomocí pylové analýzy prozkoumala Marie Puchmajerová. Na základě svých nálezů razila teorii o původu třeboňských rašelinišť zazemněním bývalého třetihorního jezera, která se zanedlouho ukázala být mylnou. Koncem šedesátých let se jedinečným materiálem třeboňských rašelinišť začala zabývat palynoložka Vlasta Jankovská. 2) Při odběru materiálu z ručně kopané sondy ve výtopě rybníka Švarcenberk narazila r. 1969 na pozůstatky jezerních usazenin pohřbené pod několika metry rašeliny. Zbytky řas, semen a pylových zrn vodních rostlin potvrdily, že jde o jezero, objev ovšem neznamenal návrat k jezerní teorii M. Puchmajerové. Ukázalo se, že sedimenty jsou postglaciálního stáří a jen na samé bázi leží tenká vrstva ze závěru poslední doby ledové – pozdního glaciálu. Nový nález byl však přesto významný, protože přirozeně vzniklá jezera jsou na našem území mimořádným jevem. Před pěti lety byl výzkum bývalého jezera obnoven.

Zaniklé jezero a jeho osudy

Jezero Švarcenberk mělo v době svého vzniku plochu asi 51 ha a maximálni hloubku okolo 10 m. Napájely ho silné prameny artézské vody, vystupující podél tektonického zlomu. Odvodňovalo se do nedaleké Lužnice a jeho povodí nebylo příliš rozsáhlé – ne více než 5 km2. Již proces vzniku jezera před téměř 17 000 lety byl neobvyklý. Maximální ochlazení posledního glaciálu bylo na našem území provázeno přítomností trvale zmrzlé půdy – permafrostu, který místy dosahoval hloubek mnoha desítek metrů. Jestliže se artézská voda tlačí zespodu do trvale zmrzlého jílovito-písčitého substrátu, tuhne a po čase vytvoří rozměrnou čočku podzemního ledu. Jak čočka narůstá, vytlačuje okolní substrát a celé těleso je na povrchu patrné jako zakulacený, do výšky čnějící pahorek. Takové útvary, dosahující výšky až 80 m, existují i v současných arktických podmínkách, Eskymáci jim říkají pingo. Při celkovém klimatickém oteplení podzemní ledová čočka spolu s permafrostem roztaje a na jejím místě vznikne nevelké, ale poměrně hluboké jezero zvané alas.

Právě takovým způsobem pravděpodobně vzniklo naše jezero. Jeho hluboké chladné vody zpočátku umožnily život jen nemnoha organizmům, především drobným trsům parožnatek, 3) rostoucím dnes výhradně ve vysokohorských jezerech a v oblastech kolem polárního kruhu. Jak se postupně oteplovalo, stoupala teplota vody i množství živin v ní rozpuštěných. Po prudkém oteplení před 13 000 lety již pokrývaly hladinu jezera první stulíky, 4) lekníny, 5) rdesty, 6) pod hladinou rostly stolístky 7) a růžkatec ponořený. 8) Takové prostředí bylo schopno udržet i první populace ryb – v sedimentech nacházíme množství šupin a požerákových zubů okouna. 9) Je zajímavé, že po dlouhou dobu tvořil okoun výhradního zástupce rybí fauny. Teprve o 4000 let později se začaly objevovat zbytky dalších, převážně kaprovitých ryb. Jak mohla hustá populace dravého okouna přežít v jezeře zcela izolována? Odpověď můžeme hledat v některých současných arktických jezerech. Osamocené okouní populace v nich rovněž dosahují vysokých hustot, a to díky neobvyklému způsobu obživy. Okouní potěr se živí přisedlými bezobratlými a hmyzem napadaným na vodní hladinu, dospělí okouni požírají výhradně vlastní potomstvo. Rovnováha takového nezvyklého potravního řetězce je udržována rozdíly v chování mladých a starých jedinců, kteří jsou nejaktivnější v různou denní dobu.

Začátek doby poledové – holocénu (zhruba před 10 000 lety) je charakterizován dalším prudkým oteplením. To se na našem jezeře podepsalo hlubokými změnami celého ekosystému. Během pouhých dvou set let vymizely chladnomilné formy řas a vyšších rostlin a byly vystřídány druhy vyžadujícími teploty srovnatelné s dnešními, nebo dokonce mírně vyšší. Hladina jezera se pokryla listy stulíků, leknínů a trsy kotvice plovoucí. 10) Pod hladinou rostla hustá spleť růžkatců, stolístků a řečanek. 11) Tehdy se jezero začalo postupně zazemňovat. Podél břehů se zelenaly trsy orobinců, za nimi vítr česal porosty rákosu. Tam, kde vodní hladina již definitivně ustoupila souši, rostly chomáče ostřic a začaly se uchycovat první semenáčky olše lepkavé. Jednotlivé vegetační zóny tak jako obruče víc a víc svíraly zanikající jezero. Když před 5500 lety zmizely i poslední zbytky volné hladiny, změnil se střed bývalé jezerní pánve v rašeliniště. Koberec rašeliníku spolu s dalšími rostlinami nenáročnými na živiny (blatnicí bahenní, 12) vachtou trojlistou 13) nebo rosnatkou okrouhlolistou 14) ) vytvořily rychle vrstvu rašeliny, která jako obří poklička pokryla usazeniny bývalého jezera a vyklenula se do výšky. Z období kolem přelomu letopočtu pocházejí nejmladší dochované vrstvy rašeliny, zbytek byl zřejmě zničen při stavbě rybníka, nazvaného podle tehdejšího majitele panství – Švarcenberk. Jeho nízká hráz byla navršena mezi léty 1689 a 1701 zhruba v místech, kde malý potůček opouštěl bažinatou sníženinu.

Přírodní archiv

Nejen informace o vývoji samotného jezera, ale i sled událostí v okolí je v jezerních sedimentech zaznamenán jako v knize. Studujeme-li jednotlivé vrstvy, jako bychom listovali dějinami vývoje krajiny. Pylová analýza vypovídá o historii vegetace, chemické a strukturní analýzy sedimentů o procesech eroze a vzniku půd v povodí, obsah organických látek a živin zase o celkové produkci ekosystému. Všechny tyto jevy jsou přitom přímo či nepřímo svázány s klimatem. Protože stáří usazenin v jezerní pánvi je nezvykle vysoké a vysoká byla také rychlost jejich tvorby, je historický záznam mimořádně podrobný. Rozborem vzorků v intervalu po dvou centimetrech tak bylo dosaženo rozlišení kolem dvaceti let! Získané výsledky lze pak srovnávat s podobnými nálezy z několika míst západní Evropy nebo s výsledky studia vrtů v grónském ledovci (viz Vesmír 72, 624, 1993/11). Ze srovnání vyplývá, že území Třeboňska bylo postiženo stejnými klimatickými změnami jako území přilehlá Atlantickému oceánu.

Rychlost a amplituda těchto klimatických změn přitom již delší dobu vyráží odborníkům dech. Jejich příčiny bývají spatřovány ve funkci oceánického výměníku, který pod vlivem odledňování severní polokoule katastroficky kolísal mezi „glaciálním“ a „interglaciálním“ způsobem fungování (viz Vesmír 72, 368, 1993/7). Teploty na západě evropského kontinentu se měnily v rozmezí několika stupňů během pouhých několika desítek let a takových prudkých pozdnoglaciálních oscilací bývá zaznamenáno alespoň pět.

Výsledky studia sedimentů zaniklého jezera Švarcenberk ukazují, že vliv těchto klimatických zvratů sahal až do srdce střední Evropy, s jednou výjimkou. Chladná oscilace v rámci teplé interstadiální periody (starší dryas), málo výrazná i v atlantické oblasti, nebyla na Třeboňsku zachycena vůbec. Rychlost a intenzita ostatních klimatických změn je srovnatelná, zásadní rozdíly jsou ale ve způsobu odpovědi živé přírody na tyto změny. První výraznější oteplení je například datováno do období před 15 000 lety. Zachyceno je v záznamu grónského ledovce a projevuje se také ústupem kontinentálního zalednění, které po sobě zanechalo rozsáhlé ústupové morény v Pomořansku. V západní Evropě se na charakteru vegetace nijak znatelně nepodepsalo – stále tam převládají otevřené stepní a tundrové formace. Na Třeboňsku ale toto oteplení vyvolalo první šíření lesa, zatím jen v podobě rozvolněných borových porostů typu řídké tajgy. Příčinou rozdílné odpovědi místní vegetace na klimatické oteplení byla pravděpodobně zdejší přítomnost borovice, která se po zlepšení podmínek mohla okamžitě šířit. Svou roli zřejmě sehrály také příznivé mikroklimatické podmínky vlhké bažinaté pánve.

Poté, co odezněla následující chladná perioda (nejstarší dryas), přišlo nové, již opravdu výrazné oteplení, charakterizované po celé střední Evropě nástupem boro-březové tajgy. Tak tomu bylo i na Třeboňsku. Rozvoj zapojeného lesa měl spolu se zvlhčením klimatu za následek ústup dřívějších otevřených formací trav, pelyňků, 15) merlíkovitých rostlin, 16) keříčkovitých vrb, trpasličích bříz, 17) olší zelených, 18) jalovců, 19) chvojníků, 20) rakytníků 21) a další bohaté stepní a tundrové vegetace. Zatímco předešlé období můžeme charakterizovat převahou surového, vápnitého a solemi bohatého substrátu, začala spolu s příchodem tajgy tvorba prvních skutečných půd. Jejich pokračující vývoj v době před 13 000 až 11 500 lety měl za následek celkovou změnu chemizmu prostředí do té podoby, jakou známe z Třeboňska dnes – všude začaly převládat vyloužené kyselé a chudé půdy. V sedimentech jezerní pánve se tato změna projevila náhlým poklesem obsahu některých kationtů (zvláště vápníku, draslíku a hořčíku).

Důsledkem nového klimatického zvratu před 11 300 lety byl částečný ústup lesa, návrat otevřených formací (doprovázených hojným jalovcem) a náhlé zvýšení eroze v povodí jezera. Zhoršení klimatu se projevilo především prohloubením rozdílů mezi teplou a studenou polovinou roku. Tato oscilace (mladší dryas) zasáhla celou Evropu a není ani vyloučeno, že měla globální charakter. Nastupující drsné klima mělo za následek hromadné odumírání části boro-březových porostů. Rozsáhlé oblasti Evropy byly následně zasaženy požárem mrtvých stromů. Usuzujeme tak z poloh uhlíků, které nacházíme na mnoha místech a které jsou shodně datovány do doby kolem 11 000 let před současností. Požáry se nevyhnuly ani Třeboňsku, jak ukazuje výzkum pískového přesypu u Vlkova (nedaleko jezera Švarcenberk). Více než pětimetrová vrstva vátých písků pod sebou totiž pohřbila primitivní půdu s vrstvou borových uhlíků na povrchu. Uhlíková vrstva byla radiokarbonově datována do doby před 11 260 lety. Celkové ochlazení tehdy spolu s požáry způsobilo ústup lesa a obnažilo tak půdu větrné erozi. Vznik přesypu vátých písků u Vlkova spadá právě do tohoto dramatického období.

Mladší dryas skončil zhruba před 10 000 lety a po pozdnoglaciální éře klimatického chaosu konečně nastoupila stabilnější perioda současného teplého období – holocénu.

Fenomén jménem Švarcenberk

Vznik jezera, jeho vývoj a posléze i zánik, jeho význam pro život řady vodních a bažinných organizmů, jeho vztah k okolní krajině – to je spleť mnoha jednotlivých jevů, navzájem složitě provázaných v prostoru i čase. Existencí dávného jezera je nepřímo ovlivněna i tvářnost současné krajiny. Přes svou jedinečnost, nebo právě díky ní, na sebe jezero vázalo mnoho osudů, včetně osudů člověka. Archeologických dokladů z Třeboňska je ovšem málo a jen několik víceméně náhodných nálezů dovoluje sledovat mlhavou stopu kamsi do období mladšího paleolitu (starší doby kamenné). Bylo by však s podivem, kdyby existence významné vodní plochy nepřitahovala pozornost člověka, zvláště v době, kdy rybolov spolu s lovem vodních ptáků tvořil důležitou součást obživy malých loveckých tlup, porůznu táhnoucích zalesněnou střední Evropou. Tuto skutečnost si uvědomovala již Vlasta Jankovská, která zde na základě svého nálezu iniciovala první archeologický průzkum. Skončil neúspěšně zřejmě proto, že informace o plošném rozsahu jezerní páve byly tehdy ještě nepřesné.

Během nejnovějších výzkumů se v sedimentech časně holocénního stáří začaly objevovat náznaky přítomnosti člověka, a to v podobě pylových zrn rostlin, indikujících otevřené plochy, a ve formě nápadně častého výskytu mikroskopických uhlíků z lesních požárů či z blízkých táborových ohňů. V červenci 1998 proto navštívil břehy zaniklého jezera anglický archeolog českého původu Marek Zvelebil, jeden z předních odborníků na období mezolitu. Místo usilovného rytí v zemi zamyšleně postával před naší terénní základnou a drahnou dobu s ním nebyla řeč. Poté se probudil z hlubokého zadumání, ukázal na malý pahorek mezi obcí Ponědrážkou a břehem bývalého jezera a prohlásil: „Myslím, že by se mělo hledat tam na tom poli.“ Při nejbližší příležitosti, po podzimní orbě, jsem se na označený pahorek vypravil. Jaké bylo překvapení, když se po krátkém hledání objevilo opracované pazourkové jádro, několik drobných úštěpů a vzápětí také dvě drasadla, na první pohled mezolitického stáří! Artefakty byly vyrobeny z baltské suroviny a z materiálu pocházejícího z pravěkých dolů v dnešním Bavorsku. Nejnovější pyloanalytické výsledky v kombinaci se studiem uhlíků a s radiokarbonovým datováním ukazují, že mezolitický člověk navštěvoval břehy jezera zhruba v době mezi 8000 a 4500 př. Kr. První náznaky lidské přítomnosti přitom nápadně dobře souhlasí s nejstarším prokázaným výskytem kotvice plovoucí. Podle analogií s některými severoevropskými archeologickými nalezišti se můžeme domnívat, že také zde sloužily škrobnaté oříšky kotvice jako významný zdroj potravy. V dané souvislosti dokonce nelze vyloučit, že mezolitický člověk tuto vodní rostlinu záměrně šířil a pěstoval.

Dlouhodobá vazba člověka k zaniklému jezeru je dalším důvodem, proč můžeme tento mimořádný přírodní úkaz povýšit na úroveň ekologického fenoménu, přestože se nám z něj dochovaly již jen zbytky v podobě usazenin. Věřím, že další zásadní překvapení zde dosud čekají na své objevitele – odborníky z mnoha oborů. Práce na zhodnocení jedinečného přírodního archivu v podobě jezerních sedimentů ještě zdaleka není u konce. 22)

Poznámky

1) První z nich byl Karl Rudolph, botanik německého původu narozený v Teplicích a působící na pražské německé univerzitě. Ten využíval makroskopické zbytky rostlin k rekonstrukci dávné vegetace a nálezy doplňoval analýzou pylových zrn některých dřevin. Tak se stala třeboňská rašeliniště jednou z kolébek metody pylové analýzy. Na Rudolphovu práci navázal jeho žák Franz Firbas, pozdější autor světoznámé monografie o vývoji evropské vegetace.
2) Pracovala již podstatně modernějšími a přesnějšími metodami. Významná část její práce byla zaměřena na sever Třeboňské pánve, do oblasti rozsáhlého komplexu Borkovických blat a do míst výskytu drobnějších rašelinných ložisek v okolí Horusického rybníka a rybníka Švarcenberk.
3) Chara strigosa,
4) Nuphar lutea, N. pumila,
5) Nymphaea,
6) Potamogeton natans,
7) Myriophyllum spicatum, M. alterniflorum,
8) Ceratophyllum demersum,
9) Perca fluviatilis,
10)Trapa natans,
11)Najas marina, N. minor,
12)Scheuchzeria palustris,
13)Menyanthes trifoliata,
14)Drosera rotundifolia,
15)Artemisia,
16)Chenopodiaceae,
17)Betula nana,
18)Alnus viridis,
19)Juniperus,
20)Ephedra,
21)Hippophaë rhamnoides.
22) Děkuji všem svým kolegům a přátelům, kteří mi během práce pomáhali. Většiny výsledků bylo dosaženo díky nim a díky podpoře Grantové agentury České republiky (grant č. 206/98/0727).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleontologie

O autorovi

Petr Pokorný

Doc. Mgr. Petr Pokorný, Ph.D., (*1972) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK a Biologické fakultě JČU. V Centru pro teoretická studia, společném pracovišti UK a AV ČR, se zabývá kvartérní paleoekologií. Přednáší na Přírodovědecké fakultě UK.
Pokorný Petr

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné