Nejslavnější kytka dolního Posázaví

Kandík psí zub se jmenuje vědecky Erythronium, z téže příčiny jako červené krvinky jsou erythrocyty, červenka Erithacus a hřib kovář Boletus erythropus, a druhově se kandík jmenuje opravdu dens-canis, zub pejskův tedy, to podle úzkých a špičatých cibulí.

U nás je kandík vzácnost, doma je v submediteránní Evropě (dokonce jedna skupina tamějších habrových doubrav se po něm jmenuje Erythronio-Carpinion). Když si uděláte o velikonocích výlet do rumunského Banátu, na Aninských horách ještě sněží, a níž už začíná sladké balkánské jaro. V dosud neoděných bučinách a habřinách prolézají zlatými keři dřínu černí páchnoucí kozli točitých rohů a dlouhé srsti, a pod jejich kopyty se z loňského listí derou tisíce růžových květů kandíku.

V Čechách se za kandíkem houfně a tradičně jezdívá na první jarní výlet na vrch Medník, do údolí nejdolejší Sázavy. Kolem některých kandíků je v zemi vymačkán kruh od kolen fotografujících. Toto klanění kandíkům je akce podobná vynášení Morany: rituální pouť s finální magickou operací tematizující znovuzrození jara a tvůrčí síly velké matky přírody. A jako každá správná magická operace je to legitimováno mýtem, v daném případě mýtem o původnosti, dokonce reliktnosti kandíku na mednické lokalitě.

S pojmem relikt (čili památný zbytek prastarého hojného výskytu) se dnes bezuzdně hauzíruje v oboru ochrany přírody, zatímco naopak botanici o tom nejraději vědecky mlčí. Dlouho byl kandík ceněn co pravý klenot české květeny a předmět pýchy ochranářské. Uvažovalo se dokonce o pozůstatku až z dávných třetihor. Dnes však jeho výskyt na Medníku vykládáme bez větších pochyb: je to druh nepůvodní, zavlečený, nejspíš vysazený a zplanělý. Vlastně totéž, co bolševník (Heracleum mantegazzianum) či křídlatka (Reynoutria sp. div.).

Přímý důkaz pro to nemáme, ale tak už to v historických vědách chodí. Původnosti odporuje především charakter lokality. Kandík se sem musel dostat někdy během holocénu, určitě ne dřív, protože by nepřežil drsný glaciál. Pak zbývají dvě možnosti. Buď se do Čech dostal souvislým šířením od jihovýchodu, poté jinde vymřel a zbyl reliktně právě na Medníku. Jenže proč právě tam? V údolní soustavě Vltavy, Sázavy a Berounky jsou podobných lesnatých strání stovky a mikroklimaticky i půdně vhodnějších lokalit desítky. Proč Medník a ne třeba Český kras? Proč ne významná lokalita Kobylí draha ve Svatojánských proudech, vzdálená sotva několik kilometrů? Proč neroste někde v teplých říčních údolích Prebohemika, na střední Oslavě, Jihlavě či Dyji? A druhá možnost: je to dálkový výsadek – lokalita vznikla náhodným přenosem semen, např. větrem, živočichy nebo člověkem. Přenos větrem (muselo by to být tornádo) či ptáky (ale kterými?) se vyloučit s naprostou jistotou nedá ale přece: nejbližší lokality kandíku jsou v alpské oblasti a na východě Slovenska (Brzotínské skály ve Slovenském krasu), a kandík má těžká semena bez speciálních přizpůsobení k dálkovému šíření.

Proto nejpravděpodobnější je, že kandík je pozůstatkem staré výsadby, možná až středověké a v souvislosti s nedalekým Sázavským klášterem. Má smysl kandík chránit i nadále, ne už jako hrdého pohrobka slavných třetihor, ale jako kulturní památku – ne jako svědectví o přírodě, ale o člověku.