Transdebitace

Prastaré zásady, nejen křesťanské, ale i buddhistické, o neodporování zlému, nastavení levé tváře po úderu na pravou i činění dobra nepřátelům byly vždy předmětem posměchu těch, kdo pozorují běh světa povrchně a prvoplánově. To bychom to daleko dotáhli..., morálka rabů..., rezignace na spravedlnost... a jiné podobné tóny je těžko potlačit. Ovšem pouze tak dlouho, než si uvědomíme, jak to na světě vlastně chodí s redistribucí vin a dluhů. Je poměrně evidentní, že to, co nazýváme ontologický dluh, dědičný hřích, zlo či vina, je poměrně volným způsobem přesunutelné na jiné. Křesťanská představa o Kristu, který byl ukřižován k vykoupení viny všehomíra, je pouze vrcholem pyramidy, jejíž základna je mnohem méně nápadná – fazole či kuře zaplatí destrukcí za to, abychom my mohli být déle živi, pokusná krysa či makak za nás nastaví hřbet při testování nových medikamentů, naše vyrůstání a studium je vykoupeno volným časem i námahou našich rodičů atd.

Toto „přesouvání vin a dluhů“ na jiné je jev vysoce rozšířený, jen je si jej v jeho subtilnějších formách těžko povšimnout. Právě pojem transdebitace (od lat. debitum – dluh, chyba) značí tuto možnost přesunů i tam, kde to není v prvém plánu zřetelné. Celkem nedělá potíž pochopení transdebitace „po zlém“ – např. když si jakákoliv skupina (od třídního kolektivu až po velké národy) vybere oběť a tu zástupně a bezdůvodně tyranizuje, někdy až k smrti, či různé případy vykořisťování, odírání a znevolňování jiných. Tyto momenty se pochopitelně těší všeobecnému odsudku, rozmanité boje za práva či emancipaci jsou jejich extrémům schopny učinit přítrž a špatná pověst se táhne za agresorem jako fialový mrak. Často bývá ostatně upozorňováno na to, že oběť s agresorem jaksi jednají jakoby v prestabilizované harmonii a tvoří jeden celek (to agresora nikterak neomlouvá a svého trestu si zaslouží, byť by jej snad oběť nějakými podprahovými impulzy lákala – pocit viny zajisté přitahuje soud, ale dospělý člověk musí být schopen rozeznat mezi právem a bezprávím a řídit se podle toho).

Méně zřejmé už je, že agrese útočníka rozkládá a zatěžuje dalším, často mnohonásobným ontologickým dluhem (zlidovělé evropské formy buddhizmu velmi trefně mluví o „zasvinění karmy“). Pasivní, ale odvážná rezistence pak má větší naději na úspěch, než by se očekávalo – křesťané úspěšně rozložili římskou administrativu, Gándhí vyhnal Brity z Indie a méně známé je, že převážně takto probíhala i islámská revoluce z r. 1979 proti íránskému šáhovi (většina vojáků není schopna do bezbranného, leč odhodlaného davu delší dobu střílet). I evropská židovská komunita se po staletí bránila pasivní rezistencí – holokaust pak uvrhl německý národ do historicky nevídané hanby, která se neumenšila ani za půl století, kdy už ji zdědilo druhé a třetí pokolení. (Věc má samozřejmě i svou zcela skličující stránku, a sice to, že konečný výsledek už konkrétního pana Kohna či křesťana předhozeného lvům nepotěší; úsloví o tom, že krev mučedníků je semenem církve, je hluboce pravdivé – krev mučedníků je semenem čehokoli, pro co byli obětováni. Takto s množstvím obětí sílila antická božstva a takto s množstvím pokusných zvířat sílí novověká věda.) Neodporování zlému nechá na agresorovi vykvést všechny nejodpornější tahy, běžně skryté v odlehlých koutech duší, v celém jejich rozpuku, a stranu napadenou naopak nechá vyvstat v liliové běli. Za tímto účelem lze tuto situaci v malém měřítku záměrně navozovat – celou řadu manželství, hlavně v minulosti, to polarizovalo do dichotomie brutální hulvát versus světice. Ve stejném směru působí v běžném společenském styku i zdvořilost, trpělivost a dodržování úřední formy – je tu vždy šance, že v případě sporu náš protějšek nevydrží a ukáže svou hyení tvář, zčásti i zástupně za naši.

Ještě mnohem méně nápadnou a společensky lépe uznávanou (pasivní rezistenci se vyčítá zbabělost či nedostatek prozíravosti) formou transdebitace je láskyplná vstřícnost a péče. Evangelijní maximu „milovat své nepřátele“ můžeme chápat i takto (její druhý aspekt je ten, že naši nepřátelé vždy odzrcadlují nějakou naši nepoznanou, stínovou vlastnost, a proto je nenávidíme (jinak by nám byli lhostejní), a tudíž jejich pochopením a oblíbením se učíme milovat i odvrácené či nepochopené stránky sebe sama, což je pro vnitřní mír zcela nutné). Je vždy trochu otřásající shledat, že lidské polární dvojice či větší skupiny rodinného či pararodinného charakteru (většinou manželé, rodiče a děti, spolupracovníci) často fungují tak, že na jednom z nich, láskyplně opečovávaném druhým, zástupně vykvétá buď budižkničemnost a pasivita, nebo i nemoc, zatímco druhý člen páru je nesmírně agilní, čiperný, obětavý a žije většinou do vysokého věku. I lidé obětující se pro jiné „naveliko“ a nesobecky je ošetřující za velmi nezdravých podmínek a nesmírné námahy se dožívají neuvěřitelného věku v naprostém zdraví a vitalitě (Florence Nightingalová, Albert Schweitzer i Matka Tereza jsou toho nejznámějšími, ale zdaleka ne jedinými případy). Na množství opečovávaných se tato polarizace rovnoměrně rozloží, takže je ani příliš nepoškozuje – podobným fenoménem je nápadné zdraví a dlouhý věk učitelek nižších tříd základních škol. ¹⁾ Vždy je tu také nápadná nesmírná shovívavost k počinům „druhé strany“, ne vždy právě chvályhodným.

Ve skutečnosti jde o jakýsi (nevědomý) sociální parazitizmus, navíc společností chválený a obdivovaný. Z tohoto důvodu mají pro mnohé rodiče např. postižené děti větší atraktivitu než zdravé a péče o jedny vede často až k zanedbávání druhých (ty postižené jim neuniknou a tímto mechanizmem jim život nebývale prodlouží a naplní smyslem – osmdesátiletá čiperná babička pečující o padesátiletého synka s Downovým syndromem je relativně obvyklý a vždy dojímající obraz). Tento fenomén, označitelný jako transdebitační destrukce, může vést až k fyzickému zániku osob „parazitovaných“ (k tomuto životu na cizí úkor je kromě nevědomosti třeba i velice intenzivní činnosti a píle, sloužící k „přepumpování“ ontologického dluhu – podle starého tureckého úsloví je to právě práce, která nejspolehlivěji zahání démony). Jen zřídka a obzvlášť zvrhlými lidmi bývá tento princip využíván aktivně – tak např. poslední čínská císařovna Cch’-si se soustředěnou péčí a excesivním poskytováním životních radostí zbavila všech potenciálních následníků trůnu, takže se vesměs ani nedočkali skutečné dospělosti.

Mnohem častější jsou případy zcela nevědomé – František Josef I., roztomilý stařeček s kajzrbartem a všeobecně oblíbený letitý mocnář, takto udržoval svou svěžest a integritu „rozkládáním“ vlastní rodiny, asi jako bakterie na Petriho misce pro své sebeuchování a růst degradují glukózu či jiný substrát (i současná britská královská rodina by poskytla pěkné příklady). Jde zde o co nejdelší uchování sebe sama, své vlastní formy, a ne o nějakou formu „sobectví genů“, už proto ne, že transdebitace se zpravidla děje právě na úkor potomstva. Fenomén sám je mimořádně častý a není třeba jej hledat pouze v korunovaných kruzích – v poněkud plíživější formě je postřehnutelný na chodbě každého činžáku. Svoboda lidské mysli spočívá v zásadě na schopnosti tento poněkud zastřený proces pochopit a neúčastnit se jej zcela pasivně a nevědomě, ať už jako pachatel, nebo jako oběť. Byť i pro lidi do určité míry platí základní rámcové pravidlo neautotrofních živých organizmů, že destrukce či zánik jedněch je vzestupem a životem jiných, je míra naší možnosti volby přece jen větší. ²⁾