Život bez sexu

Rozmnožovat se pohlavně je výhodné, alespoň z dlouhodobého hlediska (viz Flegr, Vesmír 74, 268, 1995/5). I většina nepohlavně se množících druhů se jednou za čas rozmnoží pohlavně. Ty, které tak neučiní, jsou odsouzeny k vymření, ať už kvůli hromadícím se škodlivým mutacím nebo kvůli parazitům, kteří si s nimi poradí podobně jako kůrovec se smrkovými monokulturami. Proto v přírodě nenajdeme širší skupinu příbuzných druhů, které by to dělaly výhradně nepohlavně. Až na jednu výjimku. U jedné skupiny vířníků (Bdelloidea), čítající 360 druhů, nikdo neviděl samce. Přesto se dlouho myslelo, že samičky přece jenom sex tajně provozují. Teprve nahlédnutí do jejich genomu ukázalo, že se skutečně už dobrých 80 milionů let množí pouze nepohlavně. Jak se taková věc dá z genomu vyčíst? Pohlavně se rozmnožující tvorové mají každý gen ve dvou víceméně stejných kopiích (alelách), které vykonávají stejnou funkci. Když má na svět přijít potomek, dostane od každého rodiče vždy po jedné alele, a tento nový pár musí fungovat tak, jak má. Běda, kdyby se sešly dvě neschopné alely! Teď si ale představte, že se jednou takový organizmus rozhodne množit pouze nepohlavně. Jeho alely zůstanou navždy spolu. Jedna z nich pak může zmutovat a začít dělat něco jiného. Nevadí to (pokud ta druhá zvládne vykonávat jejich práci sama), protože nehrozí, že by se v další generaci potkala s jinou alelou, která by ji v její původní činnosti nedovedla zastoupit. Ze dvou alel jednoho genu se tak pomalu stávají dva odlišné geny diploidní genom se mění v haploidní s dvojnásobným počtem genů. A z toho, jak moc už se od sebe alely liší, je možné spočítat, před kolika lety se daná skupina organizmů začala rozmnožovat nepohlavně. Teď zbývá přijít na to, jak mohli vířníci bez sexu tak dlouho přežít. (Science 288, 1211-1215)