Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Lebka sv. Lukáše z pražské katedrály sv. Víta

Fyzická osobnost třetího evangelisty
 |  5. 10. 2000
 |  Vesmír 79, 577, 2000/10

Již po staletí přicházejí poutníci z celého křesťanského světa do kostela sv. Justiny v padovském benediktinském opatství, aby se poklonili hrobu evangelisty sv. Lukáše. Světcovy pozůstatky jsou uloženy v olověné rakvi a ta v mramorovém sarkofágu. Méně se však ví, že podstatná část této církevní vzácnosti je uchovávána v Praze. V polovině 14. století získal totiž císař Karel IV. evangelistovu lebku a svěřil ji metropolitní kapitule Svatovítské katedrály. Od té doby je unikátní relikvie součástí Svatovítského pokladu.

Na konci druhého tisíciletí se Lukášových pozůstatků dotkly nejmodernější metody současné vědy. Sounáležitost obou církevních památek potvrdila klasická morfologie a při výzkumu také pomáhá dnes kdekým vzývaná i zatracovaná molekulární genetika. V letošním říjnu se v Padově sejde velká „lukášovská“ konference, 1) která by měla ve stovce referátů všechny nové poznatky obsáhnout. Jako by evangelista Lukáš znovu promluvil a sdílel s námi své osobní zkušenosti, které načerpal v prostředí, kdy byli Ježíšovi „učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Sk 11,26).

Ze zákulisí badatelského zájmu

Arcibiskup řecké ortodoxní církve v Thébách (novořec. Thíva) J. E. Hieronymos při návštěvě Lukášova hrobu navázal s padovskou diecézí ekumenické vztahy a r. 1996 projevil přání získat část ostatků pro původní thébský hrob. Padovský arcibiskup Antonio Mattiazzo jmenoval komisi, 2) jejímž úkolem bylo ověřit autentičnost Lukášových ostatků uložených v Padově a porovnat je s lebkou uchovávanou v Praze.

Obrátil se proto na pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka s prosbou o souhlas, aby toto porovnání mohlo být provedeno. Tato záležitost byla předána k vyřízení metropolitní kapitule u sv. Víta. Ze Svatovítského pokladu byla lebka pro antropologicko-lékařský průzkum vyjmuta 21. července 1998.

Lukášova olověná rakev v Padově, opatřená voskovými pečetěmi, byla otevřena 17. září 1998. Kromě téměř úplné kostry starého muže obsahovala: 31 mincí, 3 medaile, 2 nádobky z foukaného skla, keramickou a dřevěnou schránku, 4 pergameny a 2 olověné destičky s autentikami. Pražskou lebku sv. Lukáše jsme přivezli do Padovy a ve dnech 20.–24. září 1998 byla porovnávána s kosterními pozůstatky. Padovské ostatky byly doplněny odlitkem pražské relikvie. Na tiskové konferenci, konané 13. října 1998, byly prezentovány nálezy padovské komise i pražských expertů.

Svatovítská lebka sv. Lukáše

Do dnešních dnů se zachovala mírně poškozená mozkovna. Má světle okrovou barvu s malými světle kávovými skvrnami. Až vyskeletovaná lebka byla příčně přelomena, a tím se obličejová kostra oddělila od mozkovny. Zlomenina byla kdysi slepena klihem a zpevněna textilními pruhy. Stejně bylo opraveno odlomení velkého křídla pravé kosti klínové. Na mozkovně je mnoho druhotných poškození, která vznikla nejspíše při odebírání relikvií. Autentičnost dokládají notářské listiny z r. 1354 a nápisy na lebce: S. Luca Evangelista na vrcholu lebky, Caput S. Lucae Evang. allatum a Carolo IV. Padua e Coenobio Justina 1354 uvnitř mozkovny na temenních kostech a S. Luca Evang. uvnitř lebky na čelní kosti. Po stránce demografické lze morfologicky prokázat pohlaví a dožitý věk jedince. Na lebce jsou hlavní lebeční švy zcela uzavřeny ve stupni přesahujícím všechna diagnostická schémata. Kosti mozkovny jsou tenké, ale dosud pevné i při zřetelné difuzní osteoporóze kostní tkáně. Vyslovená stařecká atrofie kostí není viditelná na jejich povrchu, dokonce ani na rentgenovém obraze. Lebka patří muži velmi vysokého stáří. Nález plně vyhovuje historickým údajům o dožitém světcově věku – 84 let.

Výjimečná zachovalost lebky umožnila využít morfoskopické i metrické vyšetřovací metody. Mozkovna je dlouhá a úzká – dolichokranní (74,2), ale nižší – chamaekranní (69,9) a středně vysoká – metriokranní (94,2). S využitím ušní výšky (116 mm) je ortokranní (62,4). Vypočtená kapacita mozkovny je střední – euenkefální (1387 ccm). Kostra obličeje je bohužel odlomená a nezachovala se.

Nejmarkantnější nález na mozkovně je dobře pozorovatelný v bočním pohledu. Je jím široký plastický val tvořící hranice fasciálního úponu spánkového svalu, což svědčí o mohutném temporálním typu žvýkání.

Celkově lze říci, že světec se těšil výjimečně dobrému zdravotnímu stavu a zřejmě zemřel přirozenou smrtí v požehnaném věku.

Padovská kostra sv. Lukáše

Světcovy kosterní pozůstatky jsou téměř stejně zachovalé jako jeho lebka a mají i tutéž barvu. Chybí jen pravá kost loketní, pravá kost hlezenní, dva kostrční obratle a některé články prstů. Na dně olověné rakve jsme objevili odlomený processus zygomaticus, odlomený levý bodcovitý výběžek (processus styloideus), 5 izolovaných zubů a jejich částí, neúplnou jazylku, osifikované chrupavky hrtanu, chrupavku štítnou a chrupavku prstencovou. Tyto objevy podpořily sounáležitost pražské lebky a padovské kostry, stejně jako proporční možnost připojit lebku na první krční obratel (atlas). Nalezené zuby a jejich obrus vypovídají o zdravém chrupu a klešťovitém skusu. Zachovalost kostry, osifikace žeberních chrupavek, spondylotické změny na páteři a artrotické projevy na velkých kloubech dokládají vysoký věk. Evangelista měl středně robustní postavu vysokou 163–165 cm.

Mimořádný nález chrupavek hrtanu, chrupavky štítné a prstencové umožnil posunout dosavadní škálu odhadu dožitého věku podle jejich osifikací o celé decennium.

Analýza Lukášovy DNA

Běžnými metodami soudního lékařství se nepodařilo určit Lukášovy sérologické vlastnosti. Protože je však známo, že se liší pořadí nukleotidů genů pro glykosyltransferázy typu A a B (zjednodušeně: krevní skupiny určují různé glykoproteiny), lze tuto otázku položit i molekulárním genetikům. Pomocí dvou párů primerů pomnožili Lukášovu DNA, a to právě v úseku různícího se pořadí nukleotidů obou glykosyltransferáz. V dalším kroku nastoupily restrikční endonukleázy, jež umějí přeseknout vlákno DNA pouze v místě určitého pořadí nukleotidů, které odpovídá buď skupině A, nebo B, nebo neaktivnímu genu 0. Podle toho, zda k přestřihnutí dojde, zda je, či není přítomno cílové místo restrikční endonukleázy, lze určit, jak gen vypadá. Tímto způsobem se ze vzorku z Lukášovy skalní kosti odhalila krevní skupinová vlastnost 0.

Úsek amelogeninového genu se na chromozomu X a Y liší svou délkou, což umožňuje určit pohlaví zkoumaného. V Lukášově DNA byly nalezeny obě délkové formy této oblasti genu – svědectví o přítomnosti chromozomů X i Y, a tedy o mužském pohlaví.

Zatím se podařilo získat dostatečné množství jaderné DNA z evangelistovy lebky. Zlomek jeho žebra poskytl zase mitochondriální DNA. Dosud bylo studováno 9 variabilních oblastí DNA, které se používají pro identifikaci lidí. Tato sestava by umožnila jednoznačné ztotožnění světcovy skalní kosti s jeho kostrou. Výzkum pokračuje a dosud nebyl uzavřen (tato genetická vyšetření provedl v Kriminalogickém ústavu v Praze RNDr. Jaroslav Brouček).

Obrázky

Poznámky

1) San Luca Evangelista (Congresso internationale in occasione della ricognizione delle reliquie attribuite a San Luca Evangelista), Padova, 16.–21. října 2000.
2) Předseda patolog prof. Vito Terribile Wiel Marin, dále antropologové prof. Cleto Corrain a prof. Maria Antonia Capitanio, numizmatik prof. Giovanni Gorini ad.

Osudy evangelistových pozůstatků


Sv. Jeroným píše, že Lukáš zemřel v Achaji. Totéž říká sv. Řehoř z Nazianzu a dodává, že byl umučen. Niceforus Calistus upřesňuje, že se tak stalo v Boiotii a že byl oběšen na olivě. Také některé staré prology, koptické a etiopské texty mluví o mučednické smrti. Na pozůstatcích však žádné stopy násilí nejsou, proto by mučednické smrti mohlo odpovídat jedině oběšení. Novější autoři se přiklánějí k názoru, že zemřel přirozenou smrtí. Nasvědčuje tomu starý Prolog: …neměl ani ženu, ani děti a zemřel ve věku 84 let v Boiotii, plný Ducha svatého.

Starobylá a dosud živá tradice klade místo prvního Lukášova pohřbu do Théb. Věrohodnost potvrzuje zpráva o přenesení jeho těla spolu s kostmi sv. apoštola Ondřeje v době císaře Konstance II., syna Konstantina Velikého, r. 357 do baziliky svatých Ondřeje a Lukáše v Konstantinopoli. Císař Justinián I. kolem r. 527 baziliku přestavěl na kostel svatých apoštolů, který však byl r. 1462 zbořen.

O přenesení těla sv. Lukáše z Konstantinopole do Padovy se nedochoval dobový historický záznam. Na padovském hřbitově při bazilice sv. Justiny byla r. 1177 nalezena olověná rakev s kosterními pozůstatky a označením „S. L. Evag.“ nebo „S. L. E.“. Stará místní tradice, zapsaná až v 15. století, líčí: V letech 741–770 zuřilo v Konstantinopoli obrazoborectví. Strážce kostela svatých apoštolů kněz Urius chtěl ostatky uchránit, a proto je dopravil do Padovy spolu s pozůstatky sv. Matěje a starobylou byzantskou ikonou Panny Marie. Později během opakovaných nepřátelských nájezdů, zejména r. 899, byly všechny ostatky z baziliky sv. Justiny ukryty na místním hřbitově. Nalézány byly postupně v 11. a 12. stol. a v době posledních nálezů se v Benátkách zdržoval papež Alexandr III. Tehdy byl nález prohlédnut a prohlášen za ostatky sv. Lukáše.

Po r. 1300 byla při bazilice vybudována kaple sv. Lukáše, v níž r. 1313 nechal opat Gualpertino Mussato u benátského sochaře zhotovit mramorový sarkofág, který slouží dodnes.

Ostatky byly ještě prohlíženy v listopadu 1354 při návštěvě císaře Karla IV., dále pak v době od srpna 1463 do října 1465 během sporu s Benátkami a v březnu 1562 při přenášení na dnešní místo v nově upravené bazilice. Na stěně za sarkofágem visí kopie (z 15. století) obrazu Konstantinopolské Madony.

Císař Karel IV. navštívil Padovu při cestě do Milána, kde měl přijmout železnou korunu lombardského království. Při té příležitosti získal pro novou pražskou katedrálu hlavu sv. Lukáše. Darovací listina akvilejského patriarchy Mikuláše, do jehož církevní provincie Padova náležela, nese datum 6. listopadu 1354. Otevření hrobu a předání lebky s čelistmi a 15 zuby se odehrálo 9. listopadu. Relikvii poslali za císařem, jenž pokračoval přes Cremonu do Milána. Spolu s dalšími ostatky, které získal cestou, vzal Karel IV. Lukášovu lebku do Říma, kde 5. dubna 1355 přijal císařskou korunu a při návratu lebku přivezl do Prahy.

Lukášova pozemská pouť


O Lukášově životě se zachovalo jen málo zpráv. Asi byl syrského původu a pocházel z Antiochie, jak nasvědčují zmínky ve Skutcích apoštolů. Zřejmě nebyl jedním ze sedmdesáti učedníků, o nichž píše v evangeliu (L 10,17), ani neprovázel Kleofáše do Emauz, ani se nesetkal s Ježíšem.

Doprovázel však sv. Pavla na jeho druhé apoštolské cestě (kolem r. 50) od Troady do Filip. Tam asi upevňoval křesťanské učení (51–57) a na jaře r. 58 se znovu přidal k sv. Pavlovi. Šel s ním do Jeruzaléma, kde se setkal s apoštolem Jakubem a jeruzalémskými staršími, asi také s některými ženami, jejichž jména uvádí jen on, a s těmi, „kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova“ (L 1,2). S Pavlem putoval do římského vězení a při následujícím pobytu v Římě (61–63) se mohl setkat s evangelistou Markem. Jako jediný zůstal v Pavlově blízkosti před jeho smrtí při druhém římském věznění (66–67).

O tom, že Lukáš byl lékařem, píše sv. Pavel a dosvědčuje to starokřesťanská tradice (Canon Muratori, latinský Prolog z 2. století ad.). Na nejstarším obraze (ze 7. stol. v římských katakombách Commodilly) drží v ruce svitek a tašku s chirurgickými nástroji. Je mu připisováno autorství několika obrazů Panny Marie. Už po několik staletí je uctíván jako patron lékařů a malířů. Svátek sv. Lukáše se slaví 18. října (v Římě již od 9. století). Po smrti sv. Pavla se údaje různí. Sv. Epifanius uvádí, že Lukáš hlásal evangelium v Dalmácii, Galii, Itálii a Makedonii, podle sv. Řehoře z Nazianzu v Achaji (v dnešním Řecku) a podle Symeona Metafrasta v Egyptě. Dle řecké tradice měl být biskupem v Thébách, ale zpráva o tom, že ho sv. Petr a sv. Pavel vysvětili na biskupa, je jen legendou. Sv. Jeroným a latinský Prolog líčí jeho působení v achajské Boiotii.

Prvokřesťanská tradice o něm mluví jako o autorovi třetího evangelia a Skutků apoštolů. Obě tyto novozákonní knihy vznikly asi mezi lety 75–80. Dávají nám poznat, na co Lukáš při hlásání evangelia kladl důraz a co mu zvláště leželo na srdci. Některá vyprávění Lukášova evangelia se pro svou živost a barvitost stala oblíbeným námětem křesťanského výtvarného umění.

Relikvie sv. Lukáše


Již od začátku října 1355 uvádí inventář Svatovítské katedrály (viz kresbu z tohoto inventáře), že Lukášova lebka je uložena ve stříbrném pozlaceném relikviáři ozdobeném dvěma safíry. Takto byla opatrována až do 17. století. Seznam věcí odvezených r. 1421 do bezpečí dnes zaniklého benediktinského kláštera v Ojvíně u Žitavy upozorňuje, že u lebky chybí dolní čelist. Do pražské katedrály se relikvie vrátila až na sklonku 15. století. Děkan metropolitní kapituly Tomáš Jan Pešina z Čechorodu mluví o "hlavě sv. Lukáše s čelistmi a pěti zuby", totéž se opakuje v dalším katalogu ostatků r. 1691. Zpráva Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera z let 1711-1713 mluví již jen o "hlavě sv. Lukáše bez dolní čelisti a přední části až k očím". Poslední úpravu provedly r. 1842 sestry voršilky na Novém Městě podle pokynu pražského metropolitního kanovníka Václava Pešiny. Občas byly části této relikvie oddělovány, avšak archivní záznamy jsou jen namátkové. Ostatky sv. Lukáše obsahovaly, obsahují nebo by měly obsahovat následující památky.

  • relikviář sv. Stanislava ad. ve Svatovítském pokladu (č. 105 inventáře, 1476, nedochoval se),

  • stříbrný oválný medailonek z počátku 16. stol. (nedochoval se),

  • dřevěná socha biskupa (podle J. T. V. Berghauera, 1711-1713),

  • stříbrný relikviářík upevněný na pontifikální rukavici sv. Vojtěcha (podle J. T. V. Berghauera, 1711-1713),

  • dřevěné zasklené relikviářové schránky z 18. a 19. století (obr. 8),

  • malá skříňka s ostatky sv. apoštolů a všech evangelistů, kterou se dnes nepodařilo nalézt (soupis karlštejnských ostatků od děkana karlštejnské kapituly Jana Stradoměřského, 1515). Soupis Stradoměřského mluví ještě o části ruky sv. Lukáše. Tyto karlštejnské ostatky byly r. 1645 přeneseny do pražské katedrály a r. 1721 byla skříň s nimi zabudována do nového oltáře při čelní stěně Svatováclavské kaple. Dnes je v jedné z kaplí ochozu za hlavním oltářem. Ze tří ostatků, o nichž se předpokládalo, že patří sv. Lukášovi, zde zůstaly dva větší úlomky kostí. Současný průzkum však ukázal, že ani jeden z nich sv. Lukášovi nepatří. V Padově totiž nechybí ani zlomek horní poloviny levé kosti loketní, ani část kondylu s kolenní ploškou pravé kosti holenní.

  • Stříbrný paprsčitý relikviář z kostela sv. Lukáše v Křečovicích obsahuje zlomek horního okraje levé očnice, který se však anatomicky stavbou, ani zachováním neshoduje s Lukášovou lebkou.

  • Sloupkový dřevěný relikviář Svatovítského pokladu obsahuje pravostranné velké křídlo kosti klínové, které lze spolehlivě anatomicky připojit k Lukášově lebce.

  • Italská Bibliotheca sanctorum vypočítává ještě další místa, která podle listin uchovávají Lukášovy ostatky: kostel sv. Ondřeje, Petra a Martina v Římě, Milano, Ostia, Nola, Fondi, Brescia, Neapol, klášter St. Salvatore v diecézi Nusco, Valencia, Barcelona, Tournai, St. Germain v Paříži, Antiochie, Athos. Ve většině případů však půjde asi o relikvie jiného původu, podobně jako u karlštejnských ostatků.

  • Renezanční relikviář kostela sv. Lukáše v italské Cremoně by měl obsahovat kost z evangelistovy ruky. Pokud by šlo o pravou loketní kost, která v Padově chybí, mohla by revize pravost potvrdit.

EV+JM

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie

O autorech

Jan Matějka

Emanuel Vlček

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné