Říp, bájná hora předků
Ani by mne nenapadlo seznamovat veřejnost s vulkanologickým výzkumem, nebýt (loni v dubnu) „ufologického“ televizního pořadu o Řípu. Podle předpovědi citované v tomto programu začne Říp na Květnou neděli roku 2000 soptit. Draci švihající ohonem, záře, UFO, tajemné chodby a další efekty – to vše mne přivedlo k názoru, že výsledky seriózního bádání by měl znát každý.
Diskusi o geologické povaze Řípu vyvolal začátkem 40. let F. Ulrich, v 80. letech následovala kniha K. Žebery a J. Mikuly „Hora v jezeře“ s časopiseckými replikami J. Kašpara a L. Kopeckého. Vzhledem k tomu, že uvedené práce vycházely převážně z geologických a částečně i z vulkanologických pozorování, soustředili jsme se především na geochemické vysvětlení geneze vulkanických objektů.
Monumentální hora Říp v Labské nížině je vypreparována ze svrchnokřídových sedimentů české křídové pánve, zdvihá se 240 m nad okolí. Její vznik je spjat s projevy mladé vulkanické aktivity (ve svrchní křídě až čtvrtohorách). V blízkosti Řípu se kříží dvě základní kenozoické (tj. třetihorní až čtvrtohorní) struktury spjaté s formováním Českého masivu – oharecký rift a labská vulkano-tektonická zóna. Vzhledem k tomu, že povrchové projevy těchto zón bývají často předmětem sporů, použili jsme raději geofyzikálně zjištěné hlubinné zlomy (viz obrázek). Na schématu okolí Řípu (obrázek) je kromě východozápadních zlomů patrný severojižní rovenský blok, který se oproti původní poloze vertikálně posunul o 13 m.
Podle různých autorů byl Říp intepretován jako:
- vulkanický dóm – povrchová vulkanická forma připomínající kopuli (B. Zahálka 1923, V. Špaček a B. Zahálka 1930, R. Kettner 1956), avšak bez bližší specifikace charakteru (například cibulovitého či bochníkovitého),
- zbytek přívodního kanálu stratovulkánu se střídajícími se polohami lávových výlevů a nesouvislých sopečných vyvrženin (K. Žebera a J. Mikula 1982),
- magneticky homogenní podpovrchová forma (J. Kašpar 1983),
- mladší výplň diatremy s dvoufázovým vývojem, bez dochovaného primárního kruhového valu (K. Kopecký 1985). Dnes jsou za pravděpodobné považovány třetí a čtvrá intepretace.
Ve středních Čechách byla vodou postupně odnesena nejméně 200metrová vrstva svrchnokřídových sedimentů, a proto nelze očekávat nálezy, které by mohly povrchovou sopečnou činnost prokázat. Břetislav Zahálka se sice zmiňuje o brekciích sopečného tufu nalezených v lomech na úpatí Řípu, ale ty (spolu s dalšími třemi drobnými výskyty vyvřelin poblíž Řípu) mohly vzniknout buď na okrajích průniku magmatu při výstupu masivního tělesa, které však vůbec nemuselo „soptit“, nebo pocházejí z pleistocenních balvanitých a hlinitých sutí. Brekcie v nich mohly být tmeleny sintrem vysráženým z hojných podpovrchových vod, které tu několika prameny vyvěrají na povrch. (O zdejších sintrech dlouze vláknitého medového kalcitu viz Vesmír 79, 37, 2000/1) Právě kombinací vulkanické kupy a stmelených sutí na jejím úpatí vznikl klasický zvoncovitý tvar Řípu.
Říp je tvořen nefelinitem s minimálním obsahem olivínu. Právě nízkým zastoupením olivínu se řipská hornina výrazně liší od olivinických nefelinitů Českého středohoří i dalších oblastí Českého masivu. Významně vyšší obsahy vykazuje apatit, a zejména titanomagnetit, který způsobuje magnetický efekt Řípu (viz obrázek).
Olivínem chudé třetihorní nefelinity tvoří v české křídové pánvi zvláštní seskupení (viz obrázek). Kromě Vinařické hory (stratovulkánu) u Kladna tam patří například Slánská hora (diatrema) ve Slaném nebo Chloumek (rovněž diatrema) u Mělníka, ležící přímo na geofyzikálně ověřeném okrajovém zlomu labské vulkano-tektonické zóny (obrázek). Mimochodem, právě odtud prý pochází drak chloumecký, zajišťující – podle legendy – spojení s Řípem.
Z chemického hlediska je hornina Řípu oproti okolním olivinickým čedičům obohacena sodíkem a fosforem, ale ochuzena o hořčík. Olivínem chudé nefelinity se od nefelinitů bohatých na olivín liší:
- převahou pyroxenových vyrostlic nad olivínovými,
- nízkými obsahy hořčíku, niklu a dalších, vyššími obsahy draslíku a sodíku,
- nepřítomností dalších čedičových hornin, avšak výrazným štěpením, vedoucím až ke vzniku znělců – viz Skalku u Encovan (15 km od Řípu),
- nepřítomností plášťových uzavřenin (vměstků cizorodých hornin nebo minerálů pocházejících ze zemských hlubin),
- tvorbou velkých centrálních vulkanických struktur (zejména stratovulkánového typu), hojností vyvržených produktů sopečné činnosti i přítomností jejich hlubinných ekvivalentů.
Geochemické podmínky pro „explozivní“ vulkanickou činnost – příslušnost k nefelinitům chudým na olivin – hornina Řípu splňuje, avšak důkazů o tvorbě povrchových centrálních vulkanických struktur se nedostává.
Olivínem chudé nefelinity jsou obvykle odvozovány z nefelinického magmatu, které se na cestě vzhůru zastavilo a zůstalo v korovém rezervoáru. Za těchto podmínek se vyvíjelo i magma z plášťového zdroje, vystupující v blízkosti křížení dvou hlavních struktur (ohareckého riftu a labské vulkano-tektonické zóny) v Českém masivu. Jeho chemické i fyzikální vlastnosti mohly být posléze příčinou jeho vysoce explozivní vulkanické činnosti (ať již maarového nebo stratovulkánového typu).
Podobně jako chybějí důkazy o povrchové vulkanické činnosti, nejsou v uvedené oblasti (ale ani v oblasti Českého středohoří) dostupné jednoznačné důkazy, které by potvrdily dvoufázový vývoj explozivních kráterů, vyplněných později lávovým materiálem.
Významným přínosem ke studiu Řípu (viz též řezy na obrázku) bylo i stanovení jeho radiogenního stáří. Výsledek 25,6 ± 1 milion let nebyl překvapením. Plně zapadá do maxima (před 20–30 miliony let) vulkanické aktivity Českého masivu, která kontinuálně probíhala od doby před 79 miliony let (od svrchní křídy) až do čtvrtohor (viz obrázek).
Stanovením izotopových poměrů stroncia a neodymu se víceméně zjistilo, že magma bylo odvozeno spíše z ochuzeného plášťového zdroje (viz Vesmír 77, 78, 1998/2). Geochemické sblížení rysů řipského nefelinitu chudého olivínem s lamprofyry v hlubokých vrtech v Martiněvsi a Velkém Újezdě (viz mapku) dává možnost předpokládat existenci řipského vulkanického centra.
Cílem studie bylo informovat o charakteru vulkanických projevů na Řípu s využitím nových, zejména geochemických výsledků. Cílem příspěvku je poukázat na nebývalé možnosti využití geochemie při objasňování geologických interpretací, a zároveň při výkladu omezit geologické fenomény. Krom toho bych rád ujistil veřejnost, že ať už je Říp pro odborníky kterýmkoli typem vulkanického útvaru, jeho sopečné projevy mohou být nanejvýš záležitostí dávné minulosti.
Nebezpečí sopečného výbuchu z této strany v dnenší době nehrozí vůbec, natož pak na Květnou neděli. 1)
Obrázky
Poznámky
Co skrývá úpatí Řípu
Měkkýši objasňují původ podřipských sutí
S geologickou problematikou Řípu těsně souvisí i poměry na jeho úpatí. Jestliže se díváme na Říp z většího odstupu, zejména od jihu, vidíme, že vlastní čedičová kupa stojí na jakémsi soklu. Ten tvoří mírně periklinálně (na všechny strany od osy) ukloněnou plošinu, ohraničenou nevysokým, ale zřetelným stupněm od okolní plošiny, pokryté z větší části vltavskými říčními štěrky z počátku čtvrtohor. Vzhledem k tomu, že celá okolní krajina je tvořena víceméně horizontálně uloženými slínitými sedimenty svrchnokřídového moře, nabízí se představa, že se při úpatí čedičové kupy zachoval jejich relikt, který pevný čedič ochránil před říční erozí.
Pohled na odkryvy v četných jámách v okolí Ctiněvsi nás však okamžitě vyvede z omylu. Místo očekávaných křídových slínovců zde vystupují složitá souvrství čedičových, často velmi hrubých sutí. Bývají bohatě rozčleněna horizonty temně narudle hnědých jílovitých půd, světlešedých hlín i mocných poloh bělavých polosypkých vysráženin uhličitanu vápenatého. V jámě zvané Okresní skála vychází pod proudem hrubých balvanů i druhotně zpevněná spraš, v těžebně zvané Hýkovina vystupují složitá souvrství s nápadnými bělavými karbonátovými horizonty. Jejich podloží tvoří mocné čedičové sutě, prostoupené medově zbarvenými a stébelnatými sintry, které jinak známe z některých starých výplní krasových dutin. I laik pozná, že nejde o běžnou suť, pozůstávající obvykle z úlomků místních hornin v hnědavé nebo šedavé hlíně. Přestože popsaná souvrství jsou složitě zprohýbána až deformována, je povrch celé akumulace zarovnán, takže složitá stavba suťového souvrství se nijak neprojevuje v reliéfu úpatní plošiny.
Světlo do původu podřipských sutí vnesly až nálezy měkkýšů a drobných savců, které patří k dávno vymřelým společenstvům z rozhraní nejmladšího terciéru a kvartéru. Obsahují jak dodnes žijící, tak některé vymřelé druhy, jako je třeba drobný plž Gastrocopta serotina, popsaný právě z tohoto naleziště, nebo starobylé formy hrabošů a rejsků. Druhy dodnes žijící zde vystupují ve společenstvech, která svědčí o poměrech zcela odlišných od dnešních. Vedle stepních druhů, jako je Granaria frumentum nebo Helicopsis striata, zde běžně nacházíme i Vertigo angustior, který je dnes vázán na mokřady, nebo Discus ruderatus, jenž dnes obývá horské lesy a boreální tajgu. V hlinitém materiálu chybějí deriváty křídových slínů i mořské mikrofosilie, což ukazuje, že veškerý materiál pochází z kupy Řípu. Ta kdysi musela být daleko mohutnější, uvážíme-li mocnost a rozlohu sedimentů tvořících její sokl. Jde o jednoznačný doklad poměrů, jaké u nás panovaly na rozhraní třetihor a čtvrtohor, tedy v období, z nějž se u nás nezachovaly téměř žádné paleontologické doklady.
Slovníček
brekcie – stmelená úlomkovitá hornina buď sopečného, nebo usazeninového původu
diatrema – sopečný povrchový útvar vzniklý explozí plynů a vodních par, vyplněný zpravidla sopečnou brekcií (např. Milá v Českém středohoří), popřípadě lávou
lamprofyr – tmavá žilná hornina, vzniklá pravděpodobně štěpením magmatu
maar – explozivní kráter čili výbuchové hrdlo ústící na zemský povrch
magnetit – krychlový nerost, oxid železnato-železitý, často obsahuje titan
nefelinit – vulkanická bazická hornina s hojným křemičitanem nefelinem, někdy obsahuje značné množství olivínu
olivín – zelený kosočtverečný nerost, křemičitan hořečnato-železnatý
rift – protáhlá příkopová struktura omezená zlomy
stratovulkán – složená sopka, na níž se střídají polohy lávy a jiných sopečných vyvrženin
Fysiognomie Řipu změnila se do jisté míry roku 1875. Řip býval druhdy holý. Jen na jižním jeho svahu býval lesík, který roku 1848 vzal za své, byv pokácen od sedláků, špatně novodobou svobodu chápajících. Roku 1875 vyhověl Mořic kníže z Lobkovic žádosti Hospodářského spolku v Roudnici a dal Řip znovu zalesniti. Stalo se tak hlavně v naději, že zalesněný Řip stane se pravým vodojemem, čímž střídání suchého a vlhkého počasí velice získá; a ovšem, že i "krása krajiny", jak se v žádosti praví, "nemálo se tím zvýší". Již při této příležitosti navrhováno, aby na Řipu postavena byla útulna s restaurací. K tomu však došlo až roku 1910.
Podle úmyslu inspirátora cyklu F. A. Šubrta má tu Řip zpodobovati úsvit českých dějin. Svěží je modř nebes, na nichž se zvedá z roviny tajemný obrys hory, v měkkém vzduchu se modelující lehkými modravými stíny. Široký pruh stínu uprostřed obrazu oddaluje posvátný vrch ve světlou svatozář. Popředí je zase jasné, v zeleni nahnědlé a nažloutlé, jaké bude tento krajinář všude zde používati místo opravdu zelené. Modř Řípu a nebes ozve se ještě v sukénce pasačky, která s ovečkami je jedinou stafáží krajinky, v níž mladé listí břízek připomíná počátek jara.
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [692,69 kB]
O autorovi
Jaromír Ulrych
Doporučujeme
Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?
Do srdce temnoty 
