Příběh kamenného oblouku

Touláte se opuštěnými loukami, nikde nikdo, jen pár ovcí se porůznu pase kolem. Pojednou se před vámi objeví velmi zvláštní útvar z kamenů, nepravděpodobný na to, aby zde byl od přírody, a příliš bezúčelný na to, aby byl výtvorem člověka. Zastavíte se?

Kdo má zájem hlouběji rozumět věcem a dějům kolem sebe, měl by být vnímavý k neobvyklým situacím. Dá-li jim šanci, nabídnou nové poznání či nový pohled na skutečnost. Může to být poznání nepřímé – tedy nikoliv nová jistota, ale třeba jen náznak, metafora, podobenství, parabola, příměr či analogie. Vědec zajisté dá přednost pevným jistotám, nicméně i k těm mnohdy (zvlášť, je-li teoretikem) dospívá cestami zkusmými, intuitivními a křivolakými. Ke svým inspiracím se přiznává jen zřídka, obávaje se našich pokrčených ramen, ba i úšklebků.

Rád bych se zde pokusil na jednom příkladu ukázat, jak lze rozjímat i nad věcmi, které mají o mnoho blíž k umění než k vědě. Andy Goldsworthy, britský realizátor land artu („zemního umění“, tvůrčí práce v krajině), uskutečnil mezi 7. a 18. červnem 1997 pozoruhodný výtvarný projekt. Z velkých, klínovitě přitesaných kvádrů červeného pískovce postavil v otevřené krajině západní Anglie oblouk zhruba výšky člověka, pěkně pravidelný a díky samosvornosti kamenů ve své klenutosti stabilní. Pak oblouk rozebral, naložil na přívěs, odjel kus dál a postavil znovu na jiném místě. A znovu. Totéž během těch dvanácti dnů uskutečnil na třiadvaceti místech, od prvního k poslednímu vzdušnou čarou bratru 150 km. Místa si vybíral pečlivě, se zřetelem k okolí, nejraději blízko kamenných zídek, které zde od pradávna slouží farmářům jako ohrady pro ovce. Také na polní cestě, na městském chodníku, jednou i v potoku. Třiadvacet artefaktů v krajině – vlastně jeden artefakt ve třiadvaceti následných výskytech. Všechny je vyfotografoval a svůj deníkový záznam i se snímky posléze vydal jako knížku. ¹⁾

Současní umělci neradi odpovídají na otázky, co tím či oním dílem hodlali vyjádřit. Je na nás, abychom si dílo vyložili po svém – nebo nevyložili, jen na ně s potěchou, zaujetím či rozrušením chvíli pohlíželi a svůj zážitek si pak kamsi odnesli. Čtenáři Vesmíru k tomu mají příležitost už skoro deset let vždy na zadní straně obálky. I land art jsme zde již představili. ²⁾

Zkusme se zamyslet nad uvedeným Goldsworthyovým projektem. Především máme před sebou příběh. Příběh jednoho oblouku z kamenů, jednoho tvůrce a jednoho nápadu. Každý příběh má své protagonisty, svůj čas, svůj prostor, svůj děj a své okolí. To vše je spolu propleteno a nechceme-li, nemusíme to rozplétat, rozplétáním se však lze poučit.

Onen kamenný oblouk – co je to vůbec jakožto věc? Je to každý jednotlivý výskyt odděleně, nebo celá série třiadvaceti výskytů dohromady? Takto tázán, odpověděl bych, že obojí. Je to věc, která existuje ve dvou časech (trvání jednoho výskytu a trvání celého projektu) a ve dvou prostorech (tvar oblouku a dráha krajinou). V přírodě i mezi lidmi existuje mnoho případů, kdy něco přetrvává i v období mimo své konkrétní realizace, na něž si naše smysly mohou takříkajíc přímo sáhnout. Podhoubí houby a její plodnice, symfonie a její provedení, kašel a jeho kašlání, kočka domácí a naše kočka, vědomost a její uvědomění. ³⁾ Běžný jazyk často nerozlišuje: houba, symfonie, kašel, kočka, vědomost – tak mluvíme o tom i o onom.

Máme tendenci vidět svět jako muzeum věcí – hmotných předmětů. Nejlépe pak, jsou-li ze všech stran viditelné, tvrdé, neproměnné, a hlavně roztříděné a pojmenované. Pravda, tyto věci se všelijak mění, pohybují, srážejí, rodí a zanikají – avšak abychom takto o nich vůbec mohli myslet a mluvit, musí tu být nejdříve ty věci. představujeme-li si změnu, pohyb, srážku, zrod a zánik, jsme zvyklí současně vědět, čeho je to změna, pohyb, srážka, zrod a zánik. Trochu nás pak zneklidní otázka, jaký statut bytí přisoudit entitám, které jsou dílem předměty a dílem děje, dílem reálné a dílem pomyslné a které chvíli jsou a chvíli nejsou. Jako ten náš kamenný oblouk.

Problém je v pojmu identita; rozuměj identita v čase, to, že něco je sebou samým ve svém trvání. Pokud se na věc díváme jen v rámci jedné domény reality (s jejími časoprostorovými vztahy), není zpravidla o čem mluvit. Pokud však lze kontinuitu nějaké entity vysvětlit či zaručit až poukazem na nějakou jinou doménu reality, může se stát, že taková věc současně má i nemá svou identitu, že něco i trvá i netrvá. V takových případech je snad lepší mluvit o genidentitách, což je pojem kdysi užívaný Kurtem Lewinem a později Raymondem Ruyerem. ⁴⁾ Trvání takové entity může být vztaženo jen k jejímu vybranému aspektu, což může být látka, tvar, funkce, chování, účel nebo smysl. Běžné předměty jsou genidentity především materiální, jsou však i genidentity tvarové a funkční. O kontinuitě smyslu lze pak mluvit u genidentit spíše tematických či sémantických, jako jsou myšlenky, problémy, názory a záměry.

Kamenný oblouk z našeho příběhu má zjevně kontinuitu materiální (tytéž kameny) a tvarovou (stejný oblouk), má však i kontinuitu smyslu (stálý záměr umělce). Kouzlo genidentity je často v tom, že se nám jeví jako něco oživlého, jako něco, co má dokonce své „já“. Musím přiznat, že při čtení Goldsworthyova deníku a prohlížení obrázků postupně jako by kamenný oblouk přede mnou ožíval. Zvlášť pak, když se ocitl na polní cestě, neubránil jsem se dojmu, že si po cestě vykračuje nějaká obrovská kamenná píďalka.

Dovedu si představit, že sám tvůrce projektu, jak tak se svým obloukem cestuje řadu dní v důvěrném fyzickém i duševním kontaktu, si k němu začne vytvářet silnou citovou vazbu. I ten oblouk se postupně mění: „Z každého místa si cosi odnáší k dalšímu místu,“ píše o něm Goldsworthy, a „pokaždé si uchovává nějaký vztah k místům, kde byl dříve.“