Ministerstvo lásky

Dne 25. srpna 1999 zavedla vláda San Marina opatření, podle kterého ženy zaměstnané jako domácí personál, tedy služky, kuchařky a podobně, nesmějí být mladší padesáti let, protože už se několikrát stalo, že si mladé ženy vzaly své staré zaměstnavatele. „Máme pocit,“ pravil vládní mluvčí Dario Galassi, „že vzhledem k tomu, že životní úroveň je u nás ve srovnání s jinými zeměmi docela dobrá, sanmarinské občanství je důležité, možná důležitější než ty peníze samotné. Je tu pár případů, ale na San Marino dost, že si sedmdesátníci či osmdesátníci berou mladé ženy z ciziny, nebo třeba i ze San Marina, ale s velkým věkovým rozdílem. V takových případech musíme ovšem pochybovat o motivech těchto žen.“ (V San Marinu se mimochodem občanství dědí výhradně po mužské linii. Jde tedy hlavně o obranu proti imigraci Rumunek a Albánek – ale všimněte si, že sám mluvčí přiznal, že tuto nemravnost občas páchají i občanky. Navíc Sanmariňané časem shledají, že ani osídlení země starými Rumunkami není tak žádoucí, jak si představovali.)

Argumentace je to krásná. Neboť: kdo to kdy slyšel, aby si muži brali mladé ženy a ženy si braly muže vládnoucí nějakým významným statkem (například občanstvím)! Lidé se přece berou z lásky; což je hluboká pravda. Mají-li se lidé množit, nelze spoléhat na jejich vědomé rozhodování, protože v takovém případě by jistě rozumně dospěli k závěru, že hodnotná kniha je koneckonců lepší; i krocani by si jistě dokázali vymyslet nějakou alternativní zálibu. Je potřeba, aby s nimi, s lidmi i s krocany, cloumala nějaká láska – láskou se od ostatní fauny nelišíme.

Člověk se samozřejmě může vzepřít tomuto zvířeckému determinizmu, rozhodnout se s uvědomělou zodpovědností za život svůj i svých dětí, zachovat se zkrátka vpravdě lidsky a vypočítat si vhodného partnera; a tu si na něho kupodivu dokročí nějaký úřad, dejme tomu sanmarinský, aby ho srazil zpět do temné nevědomé animálnosti: „ne, pane/slečno, koukejte si vybírat partnera zaslepeně, vášnivě a hloupě, jako Julie Kapuletová!“ Jako by vláda bránila lidem v racionálním, tedy vypočítavém jednání, a nutila je, aby se chovali tak lyricky jako zvířata. Byl by to snad i záslužný krok (pokud by bylo lze někoho racionálně de-racionalizovat), neboť lidská společnost samozřejmě nejlíp funguje neuvědoměle a poznání mechanizmů, na nichž je postavena, ji spolehlivě destruuje. Proto (jak vyzkoumal Robert Frank, sám ekonom) studenti ekonomie, kteří se hned v prvním semestru dozvědí, že „greed is good“, v různých sociálních hrách podvádějí signifikantně víc než studenti astronomie, které celé jejich studium zanechá, pokud jde o sociální problematiku, v prvotní nevědomosti. Až potud je to vcelku jasné – vláda nutí občany, aby se chovali tak animálně, jak to jenom jde.

Problém je v tom, že i vyhledávání a poskytování protekce či korupce je činnost v zásadě animální. Výměna kusu opičího masa za sex nebo za sociální prestiž (a tedy za sex) je dosti obecnou zvyklostí u šimpanzů. Ani protekcionářstvím se tedy od ostatní fauny nelišíme. Muž, který směňuje své bohatství a sanmarinské občanství (tedy něco jako mrtvou opici) za ochotu mladé služebné s ním spát a ještě občas poklidit v domě, se nechová o nic míň přirozeně než blouznící Romeo Montek. Nedostatkové zdroje (zde např. občanství a mládí) lze rozdělovat buď na základě reciprocity, nebo na základě nepotizmu genetického („je to moje sestra“) či sociálního („je to můj starý kamarád“). Oslabíme-li reciprocitu, naroste nám nepotizmus, a naopak. Chceme-li odstranit obě tyto nepěknosti ze světa zároveň, nezbude než přiznat, že nedostatkové zdroje se budou rozdělovat rvačkou, tedy konfliktem otevřeným a společensky destruktivním, na rozdíl od korupce a protekce, které sociální předivo společnosti upevňují.

A teď mi tedy někdo řekněte, proč vnímáme lásku jako věc přirozenou a protekci a korupci jako věc vyšpekulovanou naším degenerovaným lidstvím a proč úřady prosazují animální lásku na úkor animálního nepotizmu?