Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Čím se řídí svět

 |  5. 9. 1999
 |  Vesmír 78, 483, 1999/9

Pravda je podivnější než všechno, co se dá vymyslet.

E. A. Poe 1)

Stává se, že občas pocítíme potřebu připomenout si takovou již banalitu, jako že Měsíc (například) nepotřebuje znát rovnice nebeské mechaniky, aby si určil svou dráhu kolem Země. Ty rovnice že si vymysleli lidé, a zřejmě správně, protože se jimi Měsíc celkem spolehlivě řídí. Nedávno jsme si to mohli ověřit, když ve správnou chvíli zatemnil správný kus Evropy. Řídí se jimi dokonce tak spolehlivě, že těm rovnicím říkáme přírodní zákony.

Říkám banalita, dáme-li si však pozor na slůvka, uvidíme, že nad mnohým lze debatovat. Dá se vůbec říci, že Měsíc se řídí přírodními zákony, když je nezná? Nebylo by lepší prostě říkat, že je jen dodržuje? To by asi vyšlo nastejno. Říkejme raději opatrně, že těmi zákony lze pohyb Měsíce prostě popsat. Dobrá, kde se však zákony vzaly? Opravdu si je lidé vymýšlejí, anebo někde již existují, v skrytu a mimo čas, a lidé je jen odhalují? Pokud si je vymysleli, mohli je vymyslet třeba i jinak? Zcela jiné zákony – jenom by stejně dobře popisovaly pohyb Měsíce a řadu jiných věcí. Co jsou to vůbec zákony? Co znamená jiné zákony?

A tak dále. I ty otázky jsou vlastně již banální, protože se jimi filozofové vědy dávno obírají. Nicméně tu a tam o ně vždy znovu zavadíme. Například v tomto čísle v článku Fatimy Cvrčkové (Vesmír 78, 515, 1999/9). Ukázalo se, že pomocí několika jednoduchých odvozovacích pravidel lze uměle vygenerovat tvary, které až podezřele připomínají tvary známé z přírody. Ba lze napodobit i jejich postupné přeměny, růst a vývoj. V pozadí článku Fatimy je ovšem stále otázka, zda ta pravidla popisují přirozené tvary a jejich chování jen naoko, anebo zda se v nich odhaluje něco skutečného, čím se svět opravdu řídí. 

Pravda, zde se chování přírody nepopisuje rovnicemi jako v nebeské mechanice, nýbrž algoritmy či, chcete-li, programy a nemluví se o přírodních zákonech, nýbrž (poněkud skromněji) o matematických modelech. V jednom směru se tím naše otázky poněkud vyhraňují: řekneme-li, že se nějaký systém (organizmus, člověk, počítač) řídí programem, znamená to, že onen program je někde v nějaké konkrétní podobě uložen (v DNA, na papíře, v paměti) a systém jej vědomě, podvědomě nebo automaticky užívá. Naproti tomu když řekneme, že systém (jeho chování či dosažení nějakého cílového stavu) lze programem popsat, nijak se tím nevyjadřujeme o skutečné kauzální podstatě příslušných procesů. Takovéto vyhranění rozdílu mezi řízením se a popisem nás může ušetřit mnohých nedorozumění o „pravdivosti“ matematických teorií v rozličných kyberneticky zabarvených oblastech, počínaje generativní teorií jazyka (Chomského gramatiky konce 50. let) přes umělou inteligenci (počítačový funkcionalizmus 70. let) až po tzv. umělý život, čili soubor snah vytvářet rozličné alternativní verze chování a vývoje živých organizmů, k čemuž lze počítat i „umělý růst“ – ony L­systémy v citovaném článku Cvrčkové.

Fyzikové to mají, zdá se, v tom směru trochu obtížnější – jejich matematické formulace jako by byly blíže skutečnosti, jejich rovnice jako by měly více co dělat s přírodním děním. A tak bez zaražení třeba čteme v nedávno přeložené knize známého matematika a teoretického fyzika Rogera Penrose, že „vybereme-li správné partie matematiky, popíšeme s jejich pomocí fyzický svět velmi přesně – takže se fyzický svět opravdu řídí matematikou“. 2)

Myslím, že to trochu souvisí s motivačním postojem matematika (čímž míním i matematizujícího přírodovědce) k vlastní práci. Takový postoj (či lépe pohon) může být trojího typu: přírodozpytný, spekulativní a hravý. Přírodozpytně motivovaný matematik – speciálně pak matematický fyzik – by rád co nejadekvátnějším způsobem zachytil aparátem matematiky skutečné přírodní děje. Pozná se podle toho, že je ochoten svou teorii zavrhnout, jakmile je některá její predikce falzifikována empirií (píšu to ještě před zatměním Slunce a tajně doufám, že Měsíc uhne; jak asi budou fyzikové reagovat?). Spekulativnímu 3) matematikovi rovněž jde o přírodní děje, on sám je však daleko více otevřen jejich možným alternativním či zjednodušeným popisům – buď proto, že příroda sama se mu zdá nevyzpytatelně podivná, nebo že možnost ověření či falzifikace je pro něj v nedohlednu (k tomu se vrátím), nebo snad i proto, že ho ty jiné možné popisy lákají víc než nějaký ten „jediný správný“. V tom posledním případě je již zapnut třetí pohon, což je hravost – v nejlepším a nejhlubším smyslu, počítaje v to i tvůrčí a estetické pocity. Podle mne lze hravost diagnostikovat u drtivé většiny „čistých“ matematiků. I oni si ovšem mohou své náměty půjčovat „ze života“. Lindenmayerovy systémy jsou ukázkovým příkladem: ač se sám Lindenmayer zajímal hlavně o biologii, z jeho nápadu se vyvinula velmi abstraktní matematická teorie L-systémů. 4)

Doufám, že mi rozumíte: nechci škatulkovat matematiky – u každého se totiž kombinují s různou vahou všechny tři možnosti a čas pak všechno stejně přehodnotí. Nejpůvabnější jsou případy, kdy něco vzniklo víceméně z matematické hravosti, později to však nečekaně nalezlo uplatnění takřka přírodozpytné: neeukleidovská geometrie, booleovská logika, kvaterniony, fraktály, deterministický chaos.

O mezích falzifikovatelnosti (vinou časových měřítek) si přečtěte v článku Cyrila Höschla Vesmír 78, 487, 1999/9). Zatímco pro přírodozpytce je osudným rozhodčím experiment, spekulativní (a ovšem i hraví) matematici si drží svou jistotu skrze logickou správnost důkazů. Aktuální svět je nezaskočí, protože se pohybují v bezpečné říši světů možných. A proto mohou svým dílem přispět i tam, kde s popperovskou falzifikovatelností nelze příliš počítat – například při úvahách o minulosti vesmíru, Země a života.5) Mnohé se vyjasní, leccos se dá díky jejich teoriím i uspokojivě popsat – jiná otázka je, zda se svět těmi teoriemi také řídí.

Poznámky

1) Jáma a kyvadlo, Odeon, Praha 1978, s. 278.
2) R. Penrose: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl. Mladá fronta, Praha 1999, s. 86 (zdůraznění moje; v překladu měním ,fyzikální‘ na ,fyzický‘).
3) Že slovo ,spekulace‘ neužívám hanlivě, si čtenář snad pamatuje z mého červnového úvodníku.
4) Viz např. G. Rozenberg, A. Salomaa: The Mathematical Theory of L Systems. Academic Press, New York 1980.
5) Srov. můj úvodník Jak to vlastně bylo, Vesmír 74, 423, 1995/8.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné