Slavný kojenec

Protože ještě nikoho nenapadlo podívat se pravdě do očí a zeptat se, zda na poli literatury faktu není opomenut zakladatelský vklad Čecha Járy Cimrmana, budu to muset udělat já, zvláště když mě o to jeden z jeho žáků, Miroslav Ivanov, výslovně požádal.

Pionýrským a zcela zapomenutým textem, nemajícím ve světové literatuře obdoby, je bezesporu Cimrmanova práce „Život kojné“. Tento nikdy netištěný a pravděpodobně nikým nečtený rukopis rozčísl roku 1895 zteřelý kmen dekadentního písemnictví jako blesk z čistého nebe. Přesycen stereotypy tzv. krásné literatury, jejíž autoři „se předhánějí ve fabulaci jako zpocení dostihoví koně“, zamyslel se Cimrman nad tím, zda nejlepším fabulátorem není život sám, a zakázav si přísně jakékoli fantazírování, popsal s maximální možnou pravdivostí život prosté ženy, která jej odkojila.

Syrovost textu je fascinující.

Paní J. K. vychodila vesnickou školu v Záběhlicích u Prahy s průměrným prospěchem. V žádném předmětu nevynikala, ale z žádného také nepropadla. Zvláštních zájmů, které by stály za zmínku, neměla. Jeden však přece: již od dětství toužila stát se kojnou. Po vychození školy prožila osm hubených let svého života, kdy ještě neměla předpoklady pro výkon vysněného povolání, a jiná práce, např. švadlenství, ji netěšila.

V osmnácti letech se provdala za písmomalíře Karla K. a narodil se jim chlapec Bedřich. Ještě než bylo dítě odstaveno, písmomalíř zhotovil své ženě pěkný firemní štít, a paní J. K. mohla konečně začít vykonávat svou živnost.

Od tohoto okamžiku přechází text ve strohý pracovní deník:

Holčička p. berní: ráno levý, večer pravý.

Chlapeček p. tov. B. – l. odmítá, p. kouše.

Tu a tam probleskne nevzrušenými, klidnými řádky stížnost na lakotu zákazníků a tichý vzdor:

Dvojčata velkoobch. P.: Za málo peněz málo mléka.

Řev slyšeti až na chodbě.

Deník po 260 stránkách vrcholí okamžikem, kdy J. K. přitiskne k ňadrům svého nejslavnějšího kojence – malého J. Cimrmana:

Jaroušek: trpělivý, pomalu a z obou stejně.

Tato perla literatury faktu má jedinou pihu na kráse. Tím, že si autor odepřel jakékoli vylepšování a umělé dramatizování jednotvárného života své kojné, neubránil se sám jednotvárnosti, hraničící s nudou. Ale „Život kojné“ tím nepřestává být výmluvným sociálním dokumentem o vysávání prostého lidu nenasytnými synáčky zbohatlíků. A pro příští autory literatury faktu z něho nepřestává znít cimrmanovské varování: Tudy ne, přátelé. ¹⁾