Kraj zhacených hatí

V horkých srpnových dnech se rašeliniště už z dálky hlásí nahořklou vůní. Přes pole kosodřeviny ji vánek přináší až k vám a výsledná směs popisuje místní floru i terén výmluvněji než odborná literatura. Ticho bezhlučně plynoucí řeky, rašelinná temně zlatá voda s pěnou zcela nepoeticky připomínající pivo (viz rámeček o huminových kyselinách v článku J. Hrušky, Vesmír 78, 438, 1999/8). Na dně tůní třpytivá slída, nerozlučná součást žulového písku. Jsme na horském rašeliništi Velká Jizerská louka. Před půl stoletím zmizely poslední zbytky zdejší pytlácké osady Gross Iser / Welka Izera. Dnes je tu jedinou schůdnou cestou koryto řeky, jejímiž meandry se poutník může brouzdat z Čech do Polska a zas do Čech tak dlouho, dokud ve vodě vydrží. (Dlouho to nebude.)

Na písčině lze sušit nohy a přemýšlet o původu slov, která vám bezděčně vytanou na mysli. Onomatopoické hou hou houpání se zde ozřejmuje samo, ani etymologii t t třasoviska není třeba hledat ve slovníku. Močáliště, močálisko, močidlo, mokřisko – to vše najdete v pozůstatcích vlastních bot. Relativně suché (na povrchu) jsou tu jen prastaré porosty kleče. Suché a křivé. Kostrbaté moře zakrslých borových kříků s hrbolatými pokřivenými kořeny. Keř (od kořen) ponechme stranou, věnujme se křivosti. Ať klečka u pluhu Vančurova oráče, kleč v konstrukci dávného vltavského člunu, klečkaté nohy ctihodných starců nebo zprohýbaný klek v sadě na Valašsku – pojítkem je náramná zakřivenost.

Pokusme se tu objevit ještě něco suchého. Snad suchopýr (rod Eriophorum), mávající hebkými vlásky. Lidově se mu říkalo peří či pápeří, čemuž odpovídá německé Federn, Federblume. Bratři Preslové mu vymysleli jméno suchopejřník, suché peří, jenže sucho je nejspíš to poslední, v čem si tahle tráva libuje. Nelze vyloučit, že sucho- se našim jazykotepcům zalíbilo více než výstižnější pucho- (puch – péřový „prach“), jak naznačuje ruský puchopyrej. Samotný pýr (Agriopyrum) tu samozřejmě neroste a se suchopýrem má společné jen tolik, že je to „taky tráva“ (etymologicky souvisí s ř. pyros – pšenice) a vlastnostmi je mnohem víc sucho- než víceméně mokrofilní suchopýr (viz článek A. Kolmanové a P. Pokorného, Vesmír 78, 449, 1999/8).

Další „preslovskou“ rostlinkou těchto bažin je natrpkle chutnající klikva (Oxycoccus). Zřejmě se bratři inspirovali ruským kljukva (od ključevina – bažina). Tatáž sourozenecká dvojice pravděpodobně vytvořila i slovo rašelina. Svědčí pro to dvě okolnosti: rašelinu nenajdete v jiném jazyce kromě češtiny a slovenštiny, navíc není znám žádný „předpreslovský“ doklad slova. Škoda jen, že neumíme odhadnout, jak Preslové k rašelině dospěli (souvislost s rašením nezní příliš věrohodně).

Doklad nemáme ani o původu slatiny, s níž už Preslové nemají nic společného, její původ je velmi starý. Jedna z domněnek zní, že by mohla souviset s názvem soli (slaná bažina). Etymologickým mládím nevynikají ani blata / bláta. Všude označují rozmokvaný terén a snad se ve svém minulém životě prolínají s dalším mokřadním slovem – blana (viz Vesmír 76, 477, 1997/8). Snadný je alespoň výklad vrchoviště. Rašeliník nejrychleji narůstá uprostřed koberce, kde je nejvlhčí, a vytváří tak rašeliníkové vršky, bochníky, polštáře.

Kdybyste byli na rašeliništi méně opuštěném než Jizerská louka, vycouváte suchou nohou po hatích – stezce zpevněné příčně nakladenou kulatinou či svazky proutí. Slovo vzniklo z hatit cestu – upravovat ji, upevňovat. Logicky se pak přidáním předpony vyvinulo zahatit – zahradit, posléze zhatit – „vyřadit“, a nakonec i hatit – mařit, kazit. Máme tedy dvě protichůdná „hacení“ – tvůrčí upevňování vedle záškodnického ničení.

Turistickou atraktivnost nejkrásnějšího z našich rašelinišť zhatilo právě to, že zdejší zvířecí chodníčky nikdo nehatil (hatěmi neopatřoval). A dobře dělal. Místo je dnes liduprázdnější a nedotčenější než před sto lety. Bez hatí se sem dostanou leda tak kyselé deště. ¹⁾