Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kraj zhacených hatí

 |  5. 8. 1999
 |  Vesmír 78, 476, 1999/8

V horkých srpnových dnech se rašeliniště už z dálky hlásí nahořklou vůní. Přes pole kosodřeviny ji vánek přináší až k vám a výsledná směs popisuje místní floru i terén výmluvněji než odborná literatura. Ticho bezhlučně plynoucí řeky, rašelinná temně zlatá voda s pěnou zcela nepoeticky připomínající pivo (viz rámeček o huminových kyselinách v článku J. Hrušky, Vesmír 78, 438, 1999/8). Na dně tůní třpytivá slída, nerozlučná součást žulového písku. Jsme na horském rašeliništi Velká Jizerská louka. Před půl stoletím zmizely poslední zbytky zdejší pytlácké osady Gross Iser / Welka Izera. Dnes je tu jedinou schůdnou cestou koryto řeky, jejímiž meandry se poutník může brouzdat z Čech do Polska a zas do Čech tak dlouho, dokud ve vodě vydrží. (Dlouho to nebude.)

Na písčině lze sušit nohy a přemýšlet o původu slov, která vám bezděčně vytanou na mysli. Onomatopoické hou hou houpání se zde ozřejmuje samo, ani etymologii t t třasoviska není třeba hledat ve slovníku. Močáliště, močálisko, močidlo, mokřisko – to vše najdete v pozůstatcích vlastních bot. Relativně suché (na povrchu) jsou tu jen prastaré porosty kleče. Suché a křivé. Kostrbaté moře zakrslých borových kříků s hrbolatými pokřivenými kořeny. Keř (od kořen) ponechme stranou, věnujme se křivosti. Ať klečka u pluhu Vančurova oráče, kleč v konstrukci dávného vltavského člunu, klečkaté nohy ctihodných starců nebo zprohýbaný klek v sadě na Valašsku – pojítkem je náramná zakřivenost.

Pokusme se tu objevit ještě něco suchého. Snad suchopýr (rod Eriophorum), mávající hebkými vlásky. Lidově se mu říkalo peří či pápeří, čemuž odpovídá německé Federn, Federblume. Bratři Preslové mu vymysleli jméno suchopejřník, suché peří, jenže sucho je nejspíš to poslední, v čem si tahle tráva libuje. Nelze vyloučit, že sucho- se našim jazykotepcům zalíbilo více než výstižnější pucho- (puch – péřový „prach“), jak naznačuje ruský puchopyrej. Samotný pýr (Agriopyrum) tu samozřejmě neroste a se suchopýrem má společné jen tolik, že je to „taky tráva“ (etymologicky souvisí s ř. pyros – pšenice) a vlastnostmi je mnohem víc sucho- než víceméně mokrofilní suchopýr (viz článek A. Kolmanové a P. Pokorného, Vesmír 78, 449, 1999/8).

Další „preslovskou“ rostlinkou těchto bažin je natrpkle chutnající klikva (Oxycoccus). Zřejmě se bratři inspirovali ruským kljukva (od ključevina – bažina). Tatáž sourozenecká dvojice pravděpodobně vytvořila i slovo rašelina. Svědčí pro to dvě okolnosti: rašelinu nenajdete v jiném jazyce kromě češtiny a slovenštiny, navíc není znám žádný „předpreslovský“ doklad slova. Škoda jen, že neumíme odhadnout, jak Preslové k rašelině dospěli (souvislost s rašením nezní příliš věrohodně).

Doklad nemáme ani o původu slatiny, s níž už Preslové nemají nic společného, její původ je velmi starý. Jedna z domněnek zní, že by mohla souviset s názvem soli (slaná bažina). Etymologickým mládím nevynikají ani blata / bláta. Všude označují rozmokvaný terén a snad se ve svém minulém životě prolínají s dalším mokřadním slovem – blana (viz Vesmír 76, 477, 1997/8). Snadný je alespoň výklad vrchoviště. Rašeliník nejrychleji narůstá uprostřed koberce, kde je nejvlhčí, a vytváří tak rašeliníkové vršky, bochníky, polštáře.

Kdybyste byli na rašeliništi méně opuštěném než Jizerská louka, vycouváte suchou nohou po hatích – stezce zpevněné příčně nakladenou kulatinou či svazky proutí. Slovo vzniklo z hatit cestu – upravovat ji, upevňovat. Logicky se pak přidáním předpony vyvinulo zahatit – zahradit, posléze zhatit – „vyřadit“, a nakonec i hatit – mařit, kazit. Máme tedy dvě protichůdná „hacení“ – tvůrčí upevňování vedle záškodnického ničení.

Turistickou atraktivnost nejkrásnějšího z našich rašelinišť zhatilo právě to, že zdejší zvířecí chodníčky nikdo nehatil (hatěmi neopatřoval). A dobře dělal. Místo je dnes liduprázdnější a nedotčenější než před sto lety. Bez hatí se sem dostanou leda tak kyselé deště. 1)

Poznámky

1) Jazykový koutek věnuji RNDr. Miloslavu Nevrlému – dobrému duchu jizerskohorských rašelinišť.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné