S. PROCHÁZKA, I. MACHÁČKOVÁ, J. KREKULE, J. ŠEBÁNEK a kol.: Fyziologie rostlin

Po letech jsme se dočkali české učebnice fyziologie rostlin. Asi bychom měli oslavovat – na světě je kniha, kterou si může pořídit každý student. Navíc nikoli přeložená, nýbrž veskrze domácí. A určitě bychom se v recenzi měli zamyslet nad tím, jak si my Češi stojíme vůči zbytku světa – ne-li ve vědě, tedy alespoň v psaní učebnic. V čem jsme jiní; v čem jsme možná lepší a v čem snad horší. A také zda samo úsilí o národní učebnici, tento malý příspěvek k jazykovému chrámu i jazykové tvrzi, není pouhým obrozeneckým anachronizmem, ač se nás autoři knihy pokoušejí přesvědčit o opaku. Recenzent je totiž (také) od toho, aby o takových krásných a vzletných tvrzeních recenzovaného autora pochyboval.

Recenzent to ale nemá lehké, protože neexistuje „správný způsob jak psát učebnici“. Způsobů je tolik co učebnic. Porovnáme-li tematicky příbuzné a podobně nazvané knihy se světovou reputací, zjistíme, že ani volba témat, která autoři shledávají hodnými zařazení, není dána předem. Už letmé prolistování „naší“ Fyziologií rostlin naznačuje, že výběr námětů jejích šestnácti kapitol nevybočuje z mezí běžných zvyklostí. Sympatickým způsobem se vymyká snad jen úvod. Tam, kde se jiní věnují obecným otázkám vymezení oboru, jeho metodologie či poslání, zahajují naši autoři velice konkrétní kapitolou o historii rostlinné fyziologie v českých zemích. Ani v jiných oborech by neškodilo více takových „obrozeneckých anachronizmů“! Ostatní pojednávaná témata odpovídají tomu, co čtenář od rostlinné fyziologie očekává. Tak jako u kterékoli jiné knihy by ovšem recenzent dle svého vkusu mohl namítat, že některému předmětu bylo věnováno příliš málo či mnoho prostoru. Nemyslím, že je to na místě: nehodlám se zabývat tím, o čem naše učebnice není, ale tím, o čem je. S jedinou výjimkou: škoda, že kromě stručného přehledu o struktuře buňky nebylo zařazeno také přehledné pojednání o struktuře a morfogenezi rostlinného těla na úrovni pletiv a orgánů.

Řečeno s vydavateli naší učebnice, rostlinná fyziologie se zabývá výkladem životních funkcí vázaných na struktury rostlinného organismu; takový výklad by měl zahrnout a sjednotit pohledy z pozice biochemie, fyziky, anatomie, buněčné a molekulární biologie i genetiky. Zejména poslední dva přístupy jsou dnes středem pozornosti, a především tam se dají čekat podstatné objevy. Autorům se ale jen výjimečně podařilo začlenit do jednotlivých kapitol odpovídající poznatky genetiky a molekulární biologie. Místo toho zvolili řešení, které sami označují za východisko z nouze: na konec knihy zařadili samostatnou souhrnnou kapitolu, která se zabývá genetickou podmíněností fyziologických procesů. Tato kapitola je sice jednou z nejlepších, nutně se však vtírá otázka, zda vydavatelé neměli více naléhat, aby byly zahrnuty moderní metodické přístupy do všech kapitol, třeba i za cenu změn ve složení autorského kolektivu. Je těžké odůvodnit, proč se například v pasáži věnované diferenciaci a růstu květů (s. 372–377) najde sice dosti podrobný popis květních abnormalit vyvolaných nejrůznějšími experimentálními zásahy, o jejichž mechanizmu se skoro nic neví, ale jen okrajová a pro pochopení naprosto nedostačující zmínka o studiu květní morfogeneze genetickými metodami, které představuje doslova jedno z paradigmatických témat moderní rostlinné biologie! Tento předmět je sice ještě jednou stručně zmíněn v závěrečné „genetické“ kapitole, avšak čtenář se těžko brání dojmu, že autoři jednotlivých kapitol spoléhali jeden na druhého a neměli jasnou představu o obsahu částí, které psal někdo jiný.

V této souvislosti se přímo vnucuje myšlenka, že učebnice lze sice psát různě, ale ty lepší bývají – podobně jako dobré vysokoškolské přednášky – nápadně často dílem malého počtu autorů. Dva či tři autoři snáze udrží jednotu stylu a souvislost příběhu, který má kniha vyprávět, než seskupení čtyř editorů a osmi dalších spoluautorů, jehož dílem je naše kniha. Početný kolektiv se neubránil překryvům obsahu jednotlivých kapitol (např. buněčný cyklus je probírán jak v kapitole o struktuře a funkci rostlinné buňky na s. 46–49, tak v kapitole o růstu na s. 231–233) ani podstatně závažnějším mezerám ve výkladu (mechanizmus otvírání průduchů je zmíněn v kapitole o vodním provozu na s. 82 s poznámkou, že bude vysvětlen v kapitole 4, čehož se ovšem čtenář tam ani jinde nedočká).

Lze ovšem předpokládat, že vysoký počet autorů, odpovídající spíše monografii než učebnici, s sebou navzdory zmíněným edičním nedostatkům ponese alespoň záruku spolehlivého „monografického“ zpracování a vysoké úrovně dílčích kapitol. Odborná úroveň se těžko posuzuje nezaujatě; je snad na místě, abychom se uchýlili k nějakému obecně uspokojivému „náhradnímu markeru“, kterým by – po vzoru dnes tak módní scientometrie – mohl být například původ a stáří zdrojů citovaných v seznamu literatury k jednotlivým kapitolám. Je znepokojující zjistit, že více než třetina (a v jednom případě dokonce i než polovina) citací ve třech z šestnácti kapitol odkazuje na články v mnohdy obskurních českých časopisech (jako třeba Práce Mor. Přír. Spol. z r. 1942), hesla v naučných slovnících, sborníky z lokálních konferencí, učebnice (mnohdy staré) či skripta, tedy evidentně na sekundární literaturu, někdy dokonce nerecenzovanou. Čtenář si nutně klade otázku, zda do vysokoškolské učebnice patří věci, které byly publikovány na Dnech rostlinné fyziologie v Nitře r. 1995 a nikde jinde. Naproti tomu u 8 kapitol činí podíl sekundárních či jinak „podezřelých“ zdrojů méně než 10 %. I kdyby nebylo (nutně subjektivního) dojmu ze čtení učebnice samotné, dospějeme už z těchto údajů k podezření, že odborná úroveň jednotlivých částí knihy bude dosti nevyrovnaná. Alarmující je pak zjištění, že se místy vloudilo – ať už vinou autorů, či redakčního zpracování – několik zavádějících formulací či vyslovených omylů. Jako modelový příklad elektrogenního aktivního transportu přes (rostlinnou) membránu je uváděna Na⁺,K⁺ ATPáza, typická pro buňky živočichů (s. 99). Zvláště „vyniká“ úvodní kapitola, pojednávající o základech struktury a funkce rostlinné buňky (právě ta s více než 50 % sekundárních citací). Pojednání o průběhu mitózy v rostlinné buňce je v ní ilustrováno nekomentovaným obrázkem evidentně živočišné mitózy s centriolami (s. 47), a v zápětí následuje překvapivě anachronické (a citačně nikterak nedoložené) tvrzení, že v případě potřeby urychlené reparace poškozených orgánů se rostlinné buňky dělí amitoticky (s. 49). Na opačném konci pomyslného kvalitativního rozpětí ale najdeme moderně pojaté a didakticky elegantně pojednané kapitoly o různých aspektech růstu a vývoje a o fyziologii stresu, i již zmiňovanou závěrečnou „genetickou“ kapitolu, jejíž autor se nevyhýbá otevřeným (a právě proto zajímavým) tématům, jako jsou možné mechanizmy epigenetických pochodů.

I když z naznačených důvodů nelze naši učebnici doporučit jako jediný zdroj informací pro samostatné studium rostlinné fyziologie, neznamená to, že by nemohla být neobyčejně užitečným zdrojem konkrétních znalostí pro studenta vedeného kvalitní vysokoškolskou přednáškou. Ještě užitečnější ovšem mohla být, kdyby byli vydavatelé věnovali přípravě věcného rejstříku alespoň tolik úsilí jako grafické úpravě knihy. Estetická stránka se skutečně podařila, o rejstříku to ale říci nelze, protože se v něm nenajdou důležité termíny jako preprofázní svazek či fylotaxe, i když se o nich v učebnici zevrubně hovoří. Nelze se prostě ubránit dojmu, že mnohé zůstalo nedotaženo.

Je to škoda, protože kniha, o které byla řeč, asi ovlivní myšlení celé generace biologů v míře, o které se autorům anglicky psaných učebnic ani nesní. Zůstane totiž – ze zcela přízemních hmotných důvodů – nejspíš v domácím prostředí bez konkurence. Nedělám si iluze, že by v nejbližších letech mohl nezbytnou grantovou podporu získat překlad některé ze světových učebnic či vydávání dalších českých knih na podobné téma, když přece už jednu máme. Nemá-li však (kterákoli) česká vysokoškolská učebnice zůstat pouhým obrozenským anachronizmem, musí být napsána tak, aby obstála v tvrdé soutěži s texty světových autorů. Obávám se – a těžko se mi to píše – že Fyziologie rostlin by v této zkoušce moc šancí neměla, a s přetrvávající úctou k jejím autorům se mísí něco jako smutek nad promarněnou jedinečnou příležitostí.