Drobné radosti nás, granivorních opic

V severním Jordánsku na kopcích nade vsí Tabaqat Fal je už koncem května jako u nás v srpnu: Pod modrosivým nebem se závojky prachu, pod siluetami vrchů schne vysoká žlutá tráva, bodláčí a tuhý košatý plevel, dokvétají růžové topolovky (Alcea), drobné kudlanky Empusa číhají zahaleny v trní. Kamení a jíl brázděný erozními rýhami jsou souvisle pokryty suchou leskle šedohnědou hladinou vypadaných semen. Ta tráva jsou pšenice, ovsy, ječmen a žito a k nim několik desítek dalších rodů – většinou jednoletky.

Jsou to obilné stepi, a je to ona země zaslíbená – v takovémto prostředí proběhla lidská evoluce od chytré zrnožravé opice až po neolitika. A celou tu dobu se ruce a oči a mysl zaměstnávaly přebíráním zrní. Hromádku semen jsem si nasbíral během chvíle – prostě jsem zametl kousek stepi, a s přineseným pokladem se od té doby chvástám.

První zvláštnost je, jak to na lidi působí – Jé, smím se v tom chvilku hrabat? To v nás snad ožívají archetypální vzorce sběračského chování. Dnes se prý přebíráním zrnek a navlékáním korálků léčí porouchané dušičky – posilují se jim právě ty prazáklady a prvopočátky (pravopičátky) lidského živobytí. Popelka byla možná naštvaná, ale jistě ne v depresi.

A dále: divná ta estetika samotná. Tak krásný soubor plodů z jediného místa hned tak neseženete – řečeno portmannovsky, celé to společenstvo chce a umí být krásné i po smrti. Pouštní jaro je rostlinám příliš krátké na pořádné jevení se, dokonce hodně druhů je zaživa dost nenápadných – tolice (Medicago) jsou celkem jedna jako druhá, a teprve v plodech se rozliší. Zato semena jsou tak podstatnou částí jejich bytí, že se vlastní jevy přesunuly na ně.

Potíž je jen s tím chce a umí – jak by to tedy bylo v pojmosloví přírodního výběru? Ten čarokrásný semenec má zároveň diverzitu i stylovou sourodost (malá barevnost, křídla a ostny, spirály a kruhy, plody jsou volné a izolované, tj. nezůstávají na větvičkách...). A každý plod se tváří zcela definivně a účelně, tušíme za tím výsledek velkého evolučního tlaku. Jenomže – jakou to všechno má doopravdy adaptivní hodnotu? Křídla jsou na lítání po větru, šneci na kutálení, trny na chycení do kožicha, ba častá je vyhraněná heterospermie (více typů plodů na jedné rostlině). Jenže: skutečně má dvacet tolic dvacet různých tvarů plodů proto, že to odpovídá dvaceti různým (úspěšným) strategiím šíření? Co když je to spíš jako diverzita sněhových vloček – každý tvar vločky sice určuje tvar dráhy jejího pádu, ale nejsou to ovšem žádné adaptace. Navíc jsou tam nějaké druhy, kde už je takové vysvětlování trochu na pováženou (Biserrula pelecinus zdařile mimetizuje housenku), a druhy, kde se jako evoluční povídky vnucují už jen zřejmé nesmysly (Hymenocarpus a Chardinia mimetizují měsíček a hvězdičky).

Chtělo by to nad těmi individuálními strategiemi šíření bádat... Djó, pustiny! Proč u nás nejsou pustiny...?