Aktuální číslo:

2025/6

Téma měsíce:

Červená

Obálka čísla

Xenoturbela: rok poté

(Vesmír 78, 152, 1999/3)
 |  5. 4. 1999
 |  Vesmír 78, 217, 1999/4

Článek S. Mihulky shrnuje překvapivé novinky o podivném mořském tvorovi Xenoturbella bocki, tak jak je přinesl listopad 1997. Jen pro upamatování – zvíře, které na pohled vypadá jako extrémně jednoduchá ploštěnka, bylo shledáno modifikovanou protobranchiátní škeblí (na základě sekvencí dvou zcela nepodobných genů i na základě detailů oogeneze). Ne že by proti tomuto závěru někdo protestoval (taky by to stěží stihl), ale přesto to bylo takové, ehm, nezvyklé. Jeden z původců této podivnosti, Olle Israelsson ze Stockholmské univerzity, ve výzkumu xenoturbely pokračoval, popsal také nový druh (Xenoturbella westbladi) a zjistil, že je opravdu zle (Proc. R. Soc. Lond. B, 266, 1–7, 1999). Nový druh má vnitřní oplození a značná část embryonálního i larválního vývoje se odehrává v tělním parenchymu rodičovského (hermafroditního) jedince. Proto už známe značnou část ontogeneze xenoturbel a můžeme prohlásit: jsou to protobranchiátní škeble, dokonce asi blízce příbuzné čeledi Nuculidae. Mají trochoforové larvy stejně modifikované, jako je larva protobranchiátních mlžů, mají v larválním stadiu gangliovou nervovou soustavu a řiť a žábry a plášť s plášťovou dutinou a ledvinu a základ nohy se statocystou a osrdečník, mají zkrátka všechno, co má škeble mít. To, co zatím neznáme, je metamorfóza larvy v dospělce. Tam jistě uvidíme podivné věci: skoro hotová škeble si sedne do bahna na mořském dně, tak jako i jiné škeble, a úplně všechno, co měla, ztratí. Není to zvíře ani miniaturní (oba druhy mají centimetrové rozměry), patrně ani krátkověké, už vůbec to není parazit, žije skoro jako každý jiný mlž ... proč, propánajána, si redukuje orgány a tkáně? Nebo jinak – proč se my všichni ostatní těch orgánů a tkání tak zatvrzele držíme? Ať někdo zkusí vymyslet nějakou pěknou evoluční povídku o původu xenoturbel, mě nic nenapadá.

Skupina Xenoturbellida tedy začala svou vědeckou existenci jako podřád ploštěnek, postupně stoupala, asi tři roky se vyhřívala na výsluní jako živočišný kmen (Zoomorphology 117, 71–79, 1997; Cladistics 14, 249–285, 1998), a už se zase řítí dolů: je čeleď mlžů. (Není v tom sama – vrtejši jsou podskupina vířníků, rybomorky podskupina žahavců, hmyz podskupina korýšů; ale o tom snad jindy.) Navrhuji pro ně, aby mě zase někdo nepředběhl, pěkný český název „pamlži“. Je v něm skryta taková ta nenaplněná ambice: jako ve slovech „pakůň“ a „pablb“.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie

O autorovi

Jan Zrzavý

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006).
Zrzavý Jan

Doporučujeme

Hvězdy, které se červenají

Hvězdy, které se červenají

Soňa Ehlerová  |  2. 6. 2025
Existují dvě skupiny lidí, kteří při slově „červenání“ pociťují výrazně nelibé pocity. Do první patří ti, kteří se hodně rdí a jimž to zároveň...
Barva krve, moci a života

Barva krve, moci a života

Jan Turek  |  2. 6. 2025
Červená barva není ani trochu neutrální. Její vnímání člověkem má velmi široké rozpětí. Je pro nás barvou lásky a života, ale také krve,...
Červená v říši zvířat

Červená v říši zvířat uzamčeno

Jaroslav Petr  |  2. 6. 2025
Jasnými barvami živočichové varují své okolí, ale také lákají partnery. Červené zbarvení získávají mnoha rozličnými způsoby.