Bytí pobytu

V roce 1987 vytvořilo několik výtvarníků střední generace volné seskupení jako „reakci na současné podmínky pro české výtvarné umění, neumožňující v dostatečné míře spontánní spolupráci ani konfrontaci umělců“. Patnáct minut po dvanácté, Pozdě, ale přece – 12/15. První společné vystoupení na veřejnosti se odehrálo v dubnu 1988 v jízdárně v Kolodějích a bylo úspěšné ve smyslu kratičkého úvodního prohlášení – skutečně změnilo situaci. Ve Vesmíru jsme již představili značnou část členů tohoto seskupení: Jiřího Beránka, Kurta Gebauera, Ivana Kafku, Ivana Ouhela, Petra Pavlíka, Tomáše Švédu a Jiřího Načeradského; chybí Jaroslav Dvořák, Vladimír Novák a Michael Rittstein, ale i ty snad jednou představíme. Dnes tuto řadu doplňujeme o Václava Bláhu.

Těmito výčty, které mohou posloužit jen jako orientace v původním smyslu (rozpoznání světových stran), jsme ovšem Václava Bláhu nezařadili. Ono to ani není možné, protože Václav Bláha je nezařaditelný, tj. jeho dílo není začlenitelné do nějakého řádu. Vypovídá totiž o tom, co vůbec možnost nějakého řádu zakládá: o bytí pobytu. Václav Bláha je sám, je sám nutně, neboť jen v osamocenosti lze podat svědectví o tomto bytí pobytu. Jeho díla však sama nejsou – oslovují nás „jiné pobyty“ a dotýkají se nás právě v těch hlubinách, které jsou nám dostupné jen v našem osamocení. Velká stěna jeho ateliéru ve středu Prahy je pokryta snad už stovkou naléhavých vzkazů nadcházejícímu tisíciletí, vzkazů drásavých, ale někdy i v drásavosti něžných.

Pobyt je Janem Patočkou navržený překlad německého (filozofického) termínu „Dasein“ – „zde-bytí“ a je to termín, který vystihuje naši základní situaci ve světě. Svět jako celek nám není dán jakožto něco, co se už skládá z nějakých elementů (předmětů, věcí, jsoucen, událostí) – k tomu by nám musel být dán i jeho „stavební plán“. Otázka po bytí pobytu, po základním existenciálním charakteru pobytu, je naprosto odlišná od otázky po bytí jsoucna výskytového. (Proto také nejsou Bláhovy, a samozřejmě nejen jeho, obrazy zobrazováním výskytových jsoucen.) Je to otázka po založení vůbec každého strukturního momentu celku.

Myslím, že jste už podle (nezbytně) komplikovaného způsobu vyjadřování rozpoznali, že jsme se ocitli uprostřed Heideggerových úvah o Bytí a čase. A u něj nalezneme i to, co – zdá se mi – charakterizuje i základní naladěnost Bláhových obrazů a soch. Základem Heideggerovy analýzy bytí pobytu je fenomén úzkosti. „Úzkost jako bytostná možnost pobytu skýtá spolu s pobytem samým, jenž je v ní odemčen, fenomenální půdu pro explicitní uchopení původní celosti bytí pobytu. Jeho bytí se odhaluje jako starost.“ Tím se Heideggerovi otevírá cesta k porozumění otázce po smyslu bytí vůbec. Ale to je přece otázka, kde se stýká filozofie (a věda) s uměním.