Ekologické příběhy

Ekologie je věda o tom, proč je příroda taková, jaká je. Takováhle definice by se hodila na úplně všechny přírodní vědy, pokud bychom nespecifikovali, že slovem „příroda“ zde rozumíme přírodu v tom nejběžnějším slova smyslu – tj. ten živý svět, který nás obklopuje. Tedy nikoli jednotlivé organizmy, nikoli něco tak vzdáleného jako hvězdy či nedohledného jako struktura hmoty, ale třeba lesy, vody, louky. Ekologie se snaží vyprávět věrohodné příběhy o přírodě. Zvláště oblíbené jsou příběhy s nečekanými obraty, barvité a složité, ale ne zas tak složité, aby si je nešlo zapamatovat. Některé uvádí ve svém základním díle už Charles Darwin, který především (víc než co jiného) založil ekologii, a to ekologii se vším všudy (skutečně, všiml si a popsal téměř všechny jevy, jimiž se ekologie dnes zabývá, a některé s takovou jasnozřivostí, až z toho běhá mráz po zádech). Darwin třeba popisuje vztah mezi výskytem koček a produkcí jetele: kočky se živí myšmi, které likvidují čmeláčí hnízda. Když je hodně koček, je málo myší, a tedy hodně čmeláků opylujících jetel, a jeteli se daří. Jiné Darwinovy příběhy jsou ještě složitější a Darwin jimi chtěl demonstrovat složitou souvztažnost mezi velmi rozdílnými formami života. Potíž je v tom, že většina takových příběhů funguje spíše jako myšlenkový experiment. Některé se ovšem po důkladném výzkumu mohou stát přinejmenším dost dobře podpořenou hypotézou.

Jedním z nich je příběh o vztahu mezi úrodou žaludů, výskytem lymské boreliózy a přemnožením bekyně v lesích na východě Spojených států (Science 279, 1023, 1998). Tam totiž duby produkují žaludy v obrovském množství jen jednou za dva až pět let. Když se takto prudce zvýší úroda žaludů, rozmnoží se myši (přesněji řečeno jde hlavně o křečíky Peromyscus leucopus, ti ovšem vypadají téměř stejně jako naše myšice) a do dubových lesů se stáhnou jelenci (Odocoileus virginianus). Myši jsou hlavními přenašeči lymské boreliózy a jelenci jsou zase hlavními hostiteli dospělých klíšťat, která boreliózu přenášejí na člověka. Takže když je hodně žaludů, je hodně boreliózy.

To ale není všechno. Myši totiž zase ovlivňují načasování úrody žaludů. Když jich je hodně, sežerou hodně kukel bekyně velkohlavé Lymantria dispar, která se proto nemůže přemnožit. Když je ale další rok žaludů málo, kukly jsou méně požírány, bekyně se přemnoží a úplně zničí dubové lesy, které se z toho pak několik let vzpamatovávají a nemohou produkovat žaludy. Tady ovšem vidíme, že do hry vstupují další faktory, jako je složitá populační dynamika bekyně i myší. Takže ačkoli je příběh zdánlivě ucelený, ve skutečnosti může být složitější a nedává moc šanci činit nějaké přesné kvantitativní předpovědi. Ostatně sama nepravidelná, nicméně synchronizovaná produkce semen je sice jev známý u mnoha druhů stromů, ale obecně docela záhadný. Jeho adaptivní význam se zdá jasný – požírači semen se v roce hojnosti nestihnou dostatečně rychle namnožit, takže spousta semen zůstane nesežraných (namnoží se až potom, což už jim ale není nic platné, jelikož další rok je semen zas málo). Ovšem konkrétní mechanizmus synchronizace většinou není známý.

Podobných příběhů je v ekologii spousta, avšak bývají jednodušší. Ono totiž opravdu vědecky prokázat takhle spletité souvislosti skoro nejde. Většina složitějších příběhů je proto spíše hypotetických a jejich význam spočívá spíš v poukazu na to, jak netriviální a neočekávané mohou být příčiny i velmi nápadných jevů v přírodě. Teoreticky i vyhubení jediného, zdánlivě nevýznamného druhu může vést k zániku anebo zásadní proměně celého společenstva. Známým příkladem je teoretické vyhubení tyrana škraboškového (Tityra semifasciata), plodožravého ptáka, který v kostarickém pralese rozšiřuje jeden druh stromu, na němž jsou závislí skoro všichni ostatní plodožraví ptáci v době nouze. (Strom totiž plodí v době, kdy ostatní stromy neplodí.) Vyhubení tyrana by vedlo k vymizení tohoto stromu, v důsledku čehož by ti plodožraví ptáci vyhynuli, a tak by přestali rozšiřovat semena prakticky všech ostatních druhů stromů, což by vedlo k zásadní proměně celého pralesa.

Když si představíme, co všechno tedy můžeme i drobným zásahem do přírody způsobit, vypadá to, že zasahovat do přírodních dějů je čiré bláznovství. Potíž je v tom, že ať chceme nebo nechceme, do přirozených dějů pořád zasahujeme, a to dokonce tak výrazně, že v podstatě není šance určit, co je ještě vůbec přirozené (a v jakém smyslu). Nezbývá tedy než zasahovat aspoň se snahou o porozumění a být schopni rychle se poučit z omylů. A počítat s tím, že následky našeho konání mohou být velmi překvapivé a že za ně přesto musíme nést odpovědnost.