Původ a podvod

Kde hledat původ slova původ? Vzniklo z po-voditi ve smyslu „odvádět“, odvozovat odněkud, od nějakého „ú-vodu“, počátku. Povésti v souvislosti s rodem znamenalo vést ho od původu – tedy od praotce. Podobně se od původu (počátku) vedla svatba, až nakonec dospěla k zdárnému konci – povedla se. Původní znamenalo tedy zhruba tolik, co dnes zdárný, vyhovující, povedený. Ve staročeštině ovšem panovaly o povedeném konci zvláštní představy – povoditi koho s světa znamenalo popravit ho (ze světa sprovodit). Jinou předponou od téhož základu bylo utvořeno moravské ovést – oklamat. Oběť zde není vedena přímo, nýbrž oklikou, tj. nepravou cestou. České „okliky“ jsou zřejmě činěny „nízce“ (pod-), oběť je podvedena, nicméně může být dopravována i jinudy a jinak (převezena). V každém případě mají k sobě původ s podvodem nečekaně blízko.

Zajímavé je také adjektivum původní – často je totiž těžké vystopovat skutečný úvod neboli začátek. Co je to původní les? Snad ten, který na tom místě rostl dřív? Nově vysazený les ale může být skladbou dřevin „původnější“ než ten minulý... Odborně se o „původních porostech“ mluví jako o reliktech, což ovšem počátek nedatuje o nic přesněji, relikt znamená prostě zbytek. Nejstarší společenstva tu zbyla z poslední doby ledové (glaciální relikty), jsou však původní? Nejsou snad „původnější“ ta společenstva, která tu rostla před nimi? Stejně ošemetné je to s původními teoriemi: Za původní považuje většina odborníků „teorii svého učitele“, v krajním případě teorii některého ze středověkých učenců. Jenže nějakou teorii, např. „teorii lovu“, musel mít už paleolitický člověk (a ani ta ještě nemusela být původní)! Šalamounsky je heslo původní vykládáno ve slovnících: 1) prvotní, počáteční, 2) bývalý, předešlý, 3) nezávislý na předloze.

Dalším zapeklitým slovem je normální. Odpovídá latinskému normalis, odvozenému od norma – pravítko. Kam ale toto „pravítko“ klademe, od kterého bodu měříme? Stranou ponechme „normalizaci“, u nás známou jakožto prototyp směřování odnikud nikam. Přečtěme si, jak slovo normální vykládají slovníky: 1) vyskytující se za běžných okolností, 2) představující normu, 3) vyhovující normě, 4) mající směr normály. Normy jsou ale všude vytvářeny společností (normální je to, co dělá většina) a vnímány subjektivně (normální jsem já).

Jednou z intenzivně vnímaných abnormalit jsou duševní choroby. Slovo deprese označuje sice i něco „normálního“ (smutek), ale hlavně něco „nenormálního“ (nemoc). Jenže i v kategorii nemoci je měřítkem pouze soudobá stupnice odchylek od normy (viz článek C. Höschla, Vesmír 78, 607, 1999/11), která se v důsledku dalších poznatků může pozvolna měnit a kdo ví, co bude normou za dalších pár tisíc let?

Za normální bývá považováno vše přirozené. Z protikladů zmiňme alespoň „nepřirozené“ enormní přemnožení zvěře. To ale může být součástí přirozené dynamiky lesa a jako takové by bylo naprosto přirozené, tudíž by vlastně nebylo přemnožením (viz J. Sádlo: „Biotopy České republiky“, Institut dětí a mládeže MŠMT ČR, 1999). Podle myslivců je nepřirozeně přemnožen rys, protože žere (uměle opečovávané) srnce. Co když ale je přirozený dnešní počet rysů a nepřirozený byl dřívější stav, kdy byl rys „totálně nedomnožen“ (tj. nebyl vůbec)? Ostatně rysí přirozeností je právě žraní přemnožených (i nedomnožených) srnců.

Položme si otázku: Zůstaly by například nenormální projevy (nemoc) nenormálními, kdyby jimi (nedej pámbu) trpěla většina? Pak by třeba bylo normální být (z dnešního hlediska) nenormální? Přelévání kritérií se odráží i ve rčení „spolkl pravítko“ – nápadně „normální“ člověk jde svému okolí na nervy.

Nemáme tedy normu ani pro přemnožení, ani pro normálnost – být normální je vlastně stejný podvod jako být původní (vše pouze v rovině sémantické).