Praha zmalovaná

Řeknete pračlověk – ale on to byl náš předek! Váš taky. Jeho krev dosud kolotá v našich žilách, byť ve stavu zředěném krvemi jiných podobných. Kdybyste couvali po generacích nazpátek a probírali všechny dědečky, jak šli za sebou, nutně byste dospěli až k němu. K onomu pradědovi, kterého pánové Voskovec a Werich charakterizují v písni slovy: Čelo nízký, hnáty dlouhý, všude chlup, mozku ždibec, za to huba samej zub... Kdyby se tento náš praděd tady dnes objevil, nejspíš bychom se k němu nehlásili. Nejspíš bychom se styděli za svého pokrevního příbuzného, který by vydával neartikulované zvuky a nevěděl by, co je to oděv. A přece tu byl a přičinil se o to, že existujeme.

Tenhle člověk stál kdysi před skalní stěnou... civěl na ni... a pak začal malovat. Pomaloval tu prázdnou plochu a deště a větry jeho dílo zničily. Jen tu a tam, v jeskyni, v níž počasí nemohlo uplatnit svůj vliv, dochovaly se ty kresby prapředků. V Altamiře např.

Vědci tyhle malby vysvětlují jako rituální počin. Skrze ně nechal náš děd ovlivňovat výsledek lovu ve svůj prospěch, a proto jsou to právě zvířata. Nu, nechme vědcům jejich teorie – ostatně možná, že to tak opravdu bylo. Já však mám taky svou teorii. Ty obrázky mohly vzniknout jen tak z potřeby něco namalovat. Proč ne? A že jsou to právě zvířata a lovci kolem nich, si vysvětluju jednoduše tím, že si položím otázku: Co jiného měl ten člověk malovat? Zátiší? Krajinku? To ho asi příliš nevzrušovalo. A bylo vlastně kolem k vidění ještě něco jiného. Já si myslím, že si namaloval ta zvířata třeba jen tak pro potěšení a proto, že ho nic jiného nenapadlo.

Pravda, mohl taky namalovat ženu. Sošky tohoto druhu se vyskytujou a vědci jim říkají Venuše. Opět tu fantazie vědců podsouvá našim dědečkům něco, co vůbec nemuselo být pravda. Jak přišli na tu Venuši? Já bych neměl tu odvahu tvrdit, že náš prapředek, který Venuši vyřezal do kousku kosti, se jmenoval Zdeněk, i když by se mi to líbilo. Počínám si přece jen seriózněji a říkám, že neznám jeho jméno. Dokonce si ani nejsem jist, že nějaké měl. Chci být ba i tak seriózní, že si nedovolím tvrdit ani tak pravděpodobnou věc, že se Zdeněk nejmenoval. Prostě říkám, že nevím. Ale trochu jsem odbočil.

Dědeček lovec tedy maloval na stěnu převážně zvířata. Portréty žen byly zobrazovány jen jemnějšími povahami, a zátiší nebo krajinku nenamaloval tehdy snad nikdo. Byly to náměty zřejmě nezajímavé.

V altamirské jeskyni se nám tedy dochoval doklad, že náš prapředek pocítil potřebu pomalovat prázdnou plochu. Pohnutky ponechme stranou. Víme bezpečně, že tu vznikla tradice, která se táhne přes celé věky až podnes. Existuje mnoho dokladů o tom, že toto umění nejveřejnější bujelo v každém věku. Důvody k němu byly různé a o některých si už nemusíme jejich smysl domýšlet, neboť je zcela jasný.

V Římě na Palatinu máme další doklad téhle podivné tvořivosti lidské. Kdosi netolerantní se tu vysmívá křesťanům posměšným znázorněním jejich znaku nejsvětějšího. Tady už se nejedná o primitivy, posměšný kříž palatinský je dílem člověka kultivovaného, který už tu vyjádřil nejen svůj názor, ale i svoji zlobu. Tahle metoda nejen že přežila až do dvacátého století, ale naopak se v tomto století rozbujela měrou nečekanou. Zdi domů, ohrady, stěny veřejných záchodů, chodníky – to všechno jsou plochy, které, podobně jako tomu bylo v Altamiře, vzbuzují v některých jedincích touhu naplnit jejich prázdnotu sdělením, o němž se někdy právem, většinou však mylně, domnívají, že lidstvo se bez něj neobejde.

V poslední době se však objevilo něco, co bych se opovážil pojmenovat jako návrat k Altamiře. Před stěnou – snad někde v New Yorku – stanul člověk s čirou potřebou ji pomalovat. A tehdy se znovuzrodilo umění nazývané graffiti art. Z New Yorku se přelilo do celého světa – to znamená, že všude, v každém velkoměstě, se našel někdo, kdo se utkal s prázdnotou šedi a povýšil ji na exponát nejnavštěvovanější výstavy světa. A tady, ve dvacátém století, už mi to téma začíná košatět. Těch druhů veřejného sebevyjadřování je tolik, že chtě nechtě musím přistoupit k jakémusi třídění, aby se laskavý čtenář vyznal. Takže:

Děti s křídou v ruce dovedly dávno před vznikem graffiti artu proměnit zdi domů a plochy chodníků ve svá malířská plátna. Kresby paneláků, autíček a zvířátek zdobily vždy do prvního deště ulice města už za mých dětských let. Občas jsem se do tohoto pomíjivého tvůrčího procesu zapojil i já. A věřím, že takhle se projevoval i nejeden ze slavných malířů, když mu bylo osum – co bychom za tyhlety jeho prvotiny dali!

Ale pozor – nebyla to jenom zvířátka, nebyli to jen panáci, děti v poněkud dospělejším vydání používaly zdi také velmi často k nejrůznějším sdělením. Chodci se pak dočítali o určitých konkrétních osobách věci, o kterých neměli ani tušení: Tamhleten že je vůl, tamta chodí s tamhletím, tenhleten krade, jiný zase smrdí... to všechno tu bylo sdělováno většinou ve snaze někomu uškodit, někoho poškodit, ano, už v dětských létech se počínají projevovat povahy.

Kromě pomlouvačů se však na zdech a stěnách projevovaly i děti ušlechtilé, díky kterým se dočítáme takové věci, jako že: Miluju Bláhovou. Někdy takhle naplno, jindy jenom v náznaku, jakým je kupříkladu srdíčko s monogramem.

Dospělejší děti však ovládají ještě jeden druh graffiti artu: jsou to lascívní kresby a lascívní nápisy. Od útlého dětství mi bylo vštěpováno, že je to něco strašně nemravného a snad vůbec nejhoršího, čeho se člověk může dopustit. Později jsem však poznal, že zas taková hrůza to není a že mnohem nemravnější je třeba, když někdo, kdo se nechává líčit v čítankách jako výkvět lidstva, dává pokyny k násilí a podvodům, nebo i taková maličkost, že někdo, kdo má moc, umlčuje toho, kdo má málo. Proti tomu je sprosťárnička na zdi jen milým pohlazením. Kluk, který namaluje tu známou stylizaci ve formě kosočtverce (píšu kluk, neboť není známo, že by tyhle symboly kreslila po zdech děvčátka), ten kluk se může stát v budoucnu třeba básníkem nebo ministrem – neříkejte, že ne. Namaloval něco, co navíc ve skutečnosti vypadá úplně jinak, a důvod k jeho exhibici nemá žádný zlý podtext. Naopak, většinou je to namalováno pro legraci. Proč v pubertálních letech je právě tahleta oblast lidského života nazírána s humorem, si vysvětluju určitými rozpaky. Humor a drsnost má zakrýt cit, který je novým prvkem v životě dospívajícího hocha a on si s ním neví rady. A tak mnohým chlapcům, kterým dělá potíž říct miluju tě, se zdá, že totéž mohou snadno a lehce vyjádřit sprostým poselstvím na zdi. Zbaví se tak na čas tíživého přetlaku, aniž by přitom před kamarády ztratili glanc, protože něha, cit a tyhlety volovinky se v tom věku ještě moc neuznávají.

V pubertálním a postpubertálním věku nevznikají tedy povětšinou umělecká dílka, spíš je to dokumentace zmatku v duši. Proto tak pochybuju o té jejich hluboké nemravnosti. Sám jsem v dětských létech nepociťoval potřebu vyjadřovat své citové problémy graficky tímto způsobem, ale taky netvrdím, že jsem byl tak docela normální. Byl jsem totiž o poznání plašší než ostatní kamarádi.

Faktem je, že tenhleten způsob citového sebevyjadřování u některých jedinců přetrvává i do let pozdějších a zase, ani tady bych nemluvil o hluboké mravní pokleslosti. Je to spíš záležitost psychopatologicky klinická.

My, co tyhle věci nemalujeme a jen je vnímáme, bychom se mohli rovněž rozdělit na určité skupiny a podskupiny – někteří z nás se cítí být i pohoršeni, jiní dělají, jako že nic nevidí, někteří si při pohledu na obscénní nápis jen nostalgicky zavzpomínají na své vlastní mládí, někdo se uchichtne... Sám se řadím do nečetné skupiny lidí, kterým vyvstanou v mysli otázky, kdo že je asi autorem tohoto nepočestného dílka, v jakém se nacházel rozpoložení, když je vytvářel, co ho k tomu vedlo... Ale už se nejspíš tímhle úsekem graffitiartologie zaobíráme dýl, než si zaslouží. Posuňme se o kousek dál.

Do obyčeje vyjadřovat na zdech své názory se připletla časem i politika. Vzpomeňme si na scénu z filmu Svět patří nám, kdy dva najatí malíři protichůdných hesel se sejdou před jednou ohradou. Voskovec a Werich tu vytvořili nejenom báječný klaunský výstup, ale i dokument, jak to tenkrát chodilo.

V době voleb se nápisy na zdech značně množí. Dětská křída je tu nahrazena mnohem odolnějším vápnem. Politické strany sice vylepujou své plakáty, ale to je jaksi agitace shora. Členská základna se přece taky potřebuje projevit. Ačkoliv svou stranu miluje, plakáty jí vytisknout nedá, jest to příliš nákladné. Štětka a vápno udělají tutéž službu za menší peníz.

Ovšem občas se v historii našich národů vyskytují okamžiky, kdy se štětka a vápno stávají zbraní. Skupina odvážlivců napíše – obvykle v nočních hodinách – na zeď nápis nemilý vládnoucím kruhům. Je to lakmusový papírek, podle nějž můžeme docela přesně rozlišit demokratický systém od totalitního. V demokratickém se za nápisy nezavírá. V totalitním to může stát i život.

Bydlím na Ořechovce a vzpomínám si, že jednou tu přivítala jitro tři písmena vápnem vyvedená na zdi biografu. Zakrátko nato je někdo přetřel a znečitelnil. A já uvažoval nad tím, jakou moc má v totalitě takové písmeno, když způsobí, že se někdo sebere a jde – nejspíš na něčí pokyn – písmeno zneškodnit. Ta tři písmena byla TGM.

Za války, když ještě „Velkoněmecká Říše vítězila na všech frontách pro Evropu“, objevilo se na zdech, ale nejen na zdech, nýbrž i na dlažbě a asfaltu silnic veliké „V“. Tímto jediným písmenem se rozhodla německá vrchnost naštvat skoro všechny Čechy najednou. Chodilo se kolem těch písmen a bylo těžko na duši, protože se vědělo, že to „V“ nelže. Německo skutečně vítězilo. Naštěstí nezvítězilo. Velké „V“ tu nezůstalo na věčné časy a nikdy jinak. Poměry na frontě se pak počaly měnit a „V“ zvolna mizelo, nejspíš aby nebudilo útrpný smích.

Podívejme se teď na přítomnost. Americký způsob seberealizace výtvarně cítících občanů se přelil do Evropy a po listopadu 1989 se zabydlel u nás. Ale už před tímto datem tu byla zvláštní zeď v Praze na Kampě, kde mládež psala své vzkazy pod jméno Johna Lennona. Úřední moc to trpěla, ale jen několik dnů. Pak byla zeď striktně přetřena, což se okamžitě stalo výzvou, aby se na vzniklé ploše počaly rodit nové kresby a nové nápisy. I ty zase za pár dnů zmizely. Moc se nestyděla bojovat s mladými lidmi a dávat jim velkopansky najevo svou převahu. Převahu své tvrdé pěsti. Morální převaha byla na straně těch, co psali nápisy.

Tehdy se vlastně objevil nový druh umění: poezie na zdi. Už ne Karel je vůl, ne Volte 4, ne Běž domů Ivane, ale slova, která by mnohdy mohla být vytištěna na japanu, svázána do pergamenu, jednotlivé výtisky by mohly obdržet svá čísla, podpis autora a byl by to kousek pro bibliofily... Verše však byly na zdi a pověření příslušníci je s pocitem velkého vítězství přetírali. Dneska už je nikdo nepřetírá – jsme o kousek blíž k demokracii. Lakmusový papírek to hlásá.

Na zdech se objevují výtvarná dílka, kterých se dopustili mnohdy i malíři – profesionálové. Město se mění v galerii – vstup volný. A jako nový fenomén, v době mého mládí netušený, objevuje se spray. Díra v ozónu se zvětšuje, rovněž tak skleníkový efekt, ale město pestří.

Píšu tyhle řádky u vědomí toho, že jsou to imprese, které zde suplují rozbor důkladnější, na jaký už se jistě někdo chystá. Já to nebudu, nestačím na takový úkol, ale kdybych stačil, neváhal bych. Tohle nové umění je, dle mého soudu, dost důležitá etapa výtvarného kumštu a kdoví, zda jednou některá zeď, na jejíchž obrazech začne hlodat povětrnost, nebude obstavena opravdovou galerií – vstupné 15 Kčs, děti a vojsko polovic.

Jinými slovy: pro jistotu se koukejte, dokud je to zdarma! Pan Heller vám se svým přístrojem a vidoucím okem ušetřil běhání po Praze.

/Z knihy Praha zmalovaná, nakl. Klokočí, Praha 1992; text Jiří Suchý, snímky Jiří Heller/