JARMILA BACHMANNOVÁ: Podkrkonošský slovník

Svérázné podkrkonošské nářečí, nejzajímavější ze severovýchodočeské nářeční podskupiny, dosud živoří. Většina z nás pochází „odnikud“, jak říkával dialektolog J. Bělič o lidech, z jejichž jazyka ani on sám nepoznal, odkud pocházejí. Zato obyvatelé Bratříkova, Držkova, Loužnice, Radčic a Zásady (na Železnobrodsku) odněkud jsou, dodnes mluví jinak než my. Vezměme si jen hláskoslovné rozdíly: místo v tu vyslovují polosamohláskové u (prauda), před slabikotvorné l a r vkládají samohlásku připomínající e (melčeť, berzy), místo skupinky dl vyslovují ll (hnelle). Ještě zajímavější jsou odlišnosti ve slovní zásobě. Víte například, co je to bouchoř? Říká se tak vrchní zmrzlé vrstvě sněhu.

J. Bachmannová v těch pěti vesnicích zaznamenávala v rozmezí 11 let (1972–1983) mluvu mladších lidí. Jakkoli pět vesnic dialektologicky nereprezentuje celé Podkrkonoší, jsou to „důležité“ vesnice, které tvořily českou enklávu uvnitř německého osídlení. Lidé tu buď zápasili s málo úrodnou půdou, nebo vyráběli sklo a navlékali korále. Málo se stěhovali, vdávali se a ženili mezi sebou, takže jejich dialekt zůstával „konzervován“.

Mohli bychom namítnout, že se z tak speciálního slovníku nedovíme, které slovo platí pouze pro enklávu a které pro celé Podkrkonoší. Od toho ale máme Český jazykový atlas (na němž spolupracuje i autorka slovníku). Z atlasu zjistíte, že některá slova žijí pouze na Železnobrodsku či Jablonecku (sklářská terminologie), jiná se vyskytují od Světlé po Trutnov (tedy pod Ještědským hřbetem a celými Krkonošemi). Protože mám ráda kraj Karoliny Světlé (další českou enklávu podkrkonošského nářečí), vyhledala jsem dva dialektizmy přežívající dosud na obou místech.

Před většinou chalup na Železnobrodsku i Světelsku bývají moska či mostka (pomnožné, od slova most). J. Bachmannová uvádí, že je to zápraží. Doplním, že v kopcovitém kraji jsou některé chalupy postaveny ve svahu, a proto zápraží bývá podle terénu různě vyvýšené – široká „lavice“ před chalupou, na níž se od jara do podzimu odehrává život (bývá tam víc světla než ve světnici). Na moskách si děti hrají, hospodyně škrábou brambory, psi se tam vyhřívají a večer se tam chodí na kus řeči.

Dalším místem charakteristickým pro obě enklávy jsou hrobky – hromady kamení vybíraného z polí (místo posledního odpočinku připomínají jen tvarem). Tyhle hrobky po r. 1948 zachránily nejednomu hospodáři majetek. Rozorání „kamenných mezí“ by nezvládl ani bagr, a tak ten, kdo měl pole hodně mizerné, směl se svou krávou orat mezi hrobkami i nadále. Hrobky se staly nejen oblíbeným místem dětských her, ale i útočištěm drobných živočichů.

Chce to jít tam, vidět a slyšet, přiřadit slova k správným objektům. Kniha je cenná jak kvalitou zpracování, tak tím, že uchováná slova, která brzy zaniknou. Nejedna navlékačka korálů už odešla pracovat do továrny, hrobky zarůstají lesem a pražští chalupáři se povalují na moskách, aniž by je uměli pojmenovat. Podkrkonošský slovník může posloužit lingvistům, etnografům, literárním tvůrcům, redaktorům i veřejnosti.

/Kniha vznikla s finanční podporou Fondu AV ČR pro vydávání vědecké literatury/