Zoologické indicie pro Kolumbovo úmyslné falšování cestovních zpráv

Kryštof Kolumbus se až do své smrti nenechal zviklat v přesvědčení, že země, které objevil, jsou součástí Indie, respektive Číny. Stejně tak se v jeho zprávách vynořuje vždy znovu představa znovunalezeného ráje. Obě přesvědčení, s odstupem několika let po objevení Ameriky už tváří v tvář kupícím se faktům těžko udržitelná, byla nakonec jednou z příčin poklesu Kolumbovy prestiže a jeho smrti v relativní opuštěnosti. U mimořádně silně utkvělých myšlenek a skálopevných přesvědčení není, jak známo, hranice mezi klamem a sebeklamem zcela zřetelná. Jak ukázaly neplánované objevy uskutečněné při studiu některých méně známých aspektů zdomácnění a šíření pižmových kachen (Vesmír 76, 557, 1997/10), vyústila Kolumbova tendence interpretovat americké reálie v duchu asijských nakonec i ve „vylepšování“ vlastních cestovních zpráv detaily vypsanými z dobových cestopisů.

Tyto indicie ukazují s pravděpodobností, jež se blíží jistotě, že Kolumbus „vykrádal“ zejména cestovní zprávu, kterou napsal františkánský mnich Odorik z Pordenone bezprostředně po návratu z dlouhé pěší cesty po Indii a Číně už v očekávání blízké smrti jako následku cestovních útrap. Odorik je pro českého přírodovědně zainteresovaného čtenáře zajímavý i tím, že byl po otci Čech (matka byla Italka) a do svého prostého a velmi instruktivního spisku zakomponoval četné zprávy o divokých i domácích zvířatech, s nimiž se během cest setkal (františkánská tradice sama byla tomuto zájmu velmi nakloněna). Ve dvaadvacáté kapitole své zprávy uvádí, že v čínském městě Fu-čou jsou chováni velcí kohouti a slepice bílé jako sníh, které nemají peří, ale vlnu jako ovce. Jde o známé hedvábné kury (pěstované i u nás), mutantní formu s jemným peřím, kde prapor pera je rozpadlý na jednotlivé větévky podobné chloupkům. (O těchto zvířatech se z Číny zmiňuje i Marco Polo ve 155. kapitole svého Milionu.) Kupodivu téměř identickou poznámku má Kolumbus v dopise ze své čtvrté cesty, zaslaném královskému páru 7. 7. 1503 z Jamajky. I on zmiňuje veliké slepice s peřím podobným chlupům. Žádný ani vzdáleně podobný pták však na Jamajce nežije a nežil, a nezbývá než předpokládat, že Kolumbus, který vemi dobře znal Odorikovu cestovní relaci, prostě pro větší „věrohodnost“ do svého dopisu zakomponoval další „důkaz“ o tom, že Jamajka leží u pobřeží Číny (z doslovného znění obou fragmentů je to ještě patrnější). Pro pozdní středověk nebylo ostatně nic netypického, jestliže se skutečnost svépomocí „doplnila“ do podoby, jaká „měla být“. Když se třeba klášteru ztratila zakládací listina (podmínka jeho existence), napsala se prostě nová, kterou nikdo nechápal jako podvrh – i pojem originálu a kopie v umění byl v zásadě nezřetelný.

C. Gesner zmiňuje v dodatcích ke knize o ptácích (v kapitole o pižmové kachně) Kolumbovu zprávu o tom, že na Haiti nalezl husy bělejší než labutě, avšak s červenou hlavou. Tento údaj pokládal Gesner celkem rozumně za zprávu o domestikovaných pižmových kachnách a údaj se mnohokrát opakuje i v novější literatuře jako doklad výskytu zdomácnělých forem tohoto druhu v době objevení Ameriky na Haiti. Celá věc se stává podivnou, spatříme-li ve 20. kapitole Odorikovy zprávy pasáž o tom, že v Kantonu jsou husy velké a bílé jako mléko a na hlavě mají kostěný výrůstek velikosti vejce, zbarvený krvavě červeně (jde o bílou domácí formu čínských husí se známým hrbolem nad zobákem). I zde se přímo vtírá podezření, že zpráva je přejatá, už proto, že v době Kolumbových cest byl výskyt zdomácnělých pižmových kachen na Haiti zcela nepravděpodobný (byly domestikovány v oblasti andských říší) a žádný volně žijící pták tomuto popisu neodpovídá. Bohužel se mi nepodařilo najít v četných Kolumbových zprávách originál tohoto sdělení (byl na Haiti při všech čtyřech výpravách a vedl o tom i obsáhlou korespondenci), ale Gesner byl znám jako autor úzkostlivě přesný a pečlivý (vešel ve známost nejen jako zoolog, ale i jako bibliograf) a pramen i povahu údaje jistě nezkreslil.

Zoologie domácích zvířat může nečekaně vrhnout světlo i na obor zdánlivě odlehlý, jako je otázka „tvůrčí fantazie“ Kryštofa Kolumba při psaní cestovních zpráv. (Podezření je samozřejmě už staršího data a věrohodnost Kolumbových údajů, zejména třeba vzdáleností, které urazily jeho lodě, byla zpochybňována mnohokrát.) Obě nalezené pasáže ovšem zakládají vážný důvod k domněnce, že Odorikova zpráva sloužila Kolumbovi nejen jako zdroj inspirace, ale i jako pramen úmyslných falz.