Astronomická svatyně?

Listujeme-li v dějinách astronomie, překvapí nás zvláštní posedlost, s níž se lidský rod věnuje hvězdnému nebi. Přitom si sotva lze představit něco odtažitějšího praktickému pozemskému životu. Ptáme se mimoděk, co že to vlastně máme společného s tím kosmickým kolotočem, na který nikdy nebudeme mít žádný vliv. Leccos nám napověděly ježaté hroty dřevěné palisády rekonstruované prehistorické observatoře. I při trojnásobně zmenšeném modelu člověk pochopí, že pro budování staveb tak velkorysých rozměrů s přesným astronomickým zaměřením musíte mít hodně závažný důvod. Uváděny bývají zejména praktické souvislosti (potřeba kalendáře), ale jistě tu nemalou roli hrají i potřeby emotivní a duchovní (hledání lidského osudu ve hvězdách).

Špičaté hroty kůlů, zapichujících se do nebe, připomínaly stověžaté panorama Prahy. Podařilo se nám jej na poslední chvíli natočit v neznámém pohledu z nejvyššího patra lešení kolem věže svatého Michala. Původně jsme hledali zajímavý motiv klementinské věže. Ale nakonec záběru nečekaně dominovala obří zlatá koule na věžičce, která v úrovni našich očí splývala s horizontem Pražského hradu. Najednou bylo očividné, že srdce Starého Města pražského je v nejvyšším parteru astronomickou svatyní, vztahující se věžemi k nebi.

Dává je konstruovat podle vlastních návrhů s péčí a zaujetím daleko převyšujícím potřeby pozorování. Po smrti císaře Rudolfa II. z nich v Praze nezbyde téměř nic. V prvním patře letohrádku královny Anny se přestanou konat plesy a nad skvostně zařízené pokojíky v přízemí se nastěhuje sbírka nejkrásnějších astronomických přístrojů světa.

Vltavská kotlina uzavírá jádro pražské astronomické svatyně, podobně jako předvěký rondel. Pak už jen stačilo změnit úhel pohledu na letohrádek královny Anny a střecha Belvederu se stala Noemovou archou, brázdící kýlem hvězdné nebe rudolfinské Prahy.

/Námět a text: Josef Císařovský, grafické zpracování: Mojmír Blažek, foto: Ervín Sanders, Josef Císařovský/