Hlavou dolů

Představa netopýra visícího vzhůru nohama je všeobecně tak zakořeněná, že si málokdo uvědomuje, že tento modus chování vykazuje v Evropě jen jedna jejich čeleď (Rhinolophidae, vrápenci), v Čechách zastoupená jen jedním druhem. Prakticky nikdo z běžné populace tohoto tvora od stropu jeskyně na vlastní oči viset neviděl. Celý obraz je ovšem hluboce zakořeněný, archetypální – naznačuje, že jde o tvory jaksi nepatřičné, žijící a jednající proti běžným zvyklostem. Pro člověka neodchovaného novověkou systematickou zoologií představuje netopýr prazvláštní kombinaci atributů ptáka a savce a antičtí, středověcí a renezanční přírodovědci netopýry bez rozpaků přiřazovali k ptákům. Nikoli ovšem proto, že by si jejich savčí „podstaty“ nebyli vědomi, jako spíš proto, že jejich celkový tvar těla a pohyb ve vzduchu jako živlu je jednoznačně coby „ptáky“ kvalifikoval. Pomineme-li létající ryby, začali v historii obratlovci létat třikrát – jako ptakoještěři (dnes vyhynulí), jako ptáci a jako netopýři. Z ne zcela jasných důvodů, které bývají obvykle interpretovány jako konkurenční tlak primárně ve dne aktivujících ptáků v už obsazené ekologické nice, se netopýři uchýlili do noci. Občas lze pozorovat (a v literatuře se o tomto jevu tu a tam referuje) nepřátelské pronásledování, tzv. mobbing, náhodně ve dne přelétajícího netopýra malými zpěvnými ptáky. Tento způsob chování, znepříjemňující občas život i sovám a denním dravcům, lze snad při pronásledování masožravých druhů chápat jako formu revanže vůči „přirozenému nepříteli“, útoky na netopýry však pouze jako hlubokou archetypální zášť. Ostatně i ten, kdo měl možnost na vlastní oči vidět vášnivou nenávist doprovázející útoky denních ptáků na sovy, těžko uvěří, že cílem je jen pozlobit neoblíbeného predátora. Spíše to působí jako speciální případ nepřátelství mezi dnem a nocí. Je dobrý důvod k domněnce, že valná většina označení netopýrů v různých jazycích jsou jména tabuová, jmenující nebezpečné či jinak neblahé zvíře opisem ve stylu rohatý (=čert). Je zcela nepravděpodobné, že by tak nápadný živočich neměl ve většině jazyků nějaký původní, neopisný název, dnes už zapomenutý; dnešní označení se pohybují zejména v rovinách „ten večerní (či noční)“, „létající (či okřídlená) myš“, „ne-pták“, „ten třepetající se“ atd. Mimořádně poetické je aztécké jméno pro netopýra, v překladu „krysa-motýl“. V mytologiích Střední a Jižní Ameriky ostatně hráli netopýři velice významnou roli, na rozdíl od Starého světa namnoze dosti pozitivní (jistě k tomtuto způsobu interpretace přispěl celkově „zásvětní“ charakter např. mexických civilizací). I australští domorodci, když se inspirováni vyprávěním misionářů pokoušeli kreslit anděly, vybavili je namnoze netopýřími křídly. V evropské i blízkovýchodní tradici byli odedávna spojováni se silami podsvětí a používáni k nejrůznějším magickým rituálům. Z dnešního hlediska šokující zvyk příbíjení netopýrů na vrata se na českém venkově udržel místy do našeho století. Jedna z pamětnic mi na otázku, proč se to vlastně dělalo, odpověděla, že „na znamení a pro strach“. Zda jiným netopýrům, či nedisciplinovaným dětem, nebo přímo démonickým silám (poslední varianta je nejpravděpodobnější), to už nebyla schopna jednoznačně určit. Nebo snad při tom podvědomě hrál úlohu i pocit úzké souvislosti mezi člověkem a netopýrem (ze středoevropských tvorů je lidem nejblíže příbuzný) a celý počin byl jakousi magicko-blasfemickou obdobou krucifikace? Anatomické podobnosti netopýrů s lidmi vzal v úvahu už Linné tím, že je společně s nimi a opicemi zařadil do skupiny „Primates“, tj. zvířat prvních. Pozoruhodné je i pevné archetypální spojení netopýrů se sáním krve a vampyrizmem obecně (u starých Řeků se tato činnost rozšiřovala i na velké noční motýly), a to dávno předtím, než byli z jihoamerických tropů popsáni a přivezeni do Evropy první upíři (podčeleď Desmodontinae). Síla fantazie se zde nevyhnula ani renomovaným vědcům; brněnský zoolog Kolenati kolem poloviny minulého století velice plasticky popisoval, jak naši vrápenci malí sají krev ptáků i jiných netopýrů, věc to technicky zcela nemožnou. Z určitého hlediska je sice netopýr jaksi nepatřičný, z jiného však ani nemůže nebýt a bylo by nutno jej vytvořit silou imaginace, aby za bezměsíčné noci mohla měkká, teplá a mírně vlhká létací blána minout naši hlavu jen o milimetr.